Jan Beránek a Jakub Patočka společně před třiceti lety založili Hnutí Duha. U příležitosti tohoto výročí se otevřeným dopisem obracejí na české ekologické hnutí.
Milí přátelé,
třicet let je strašně dlouhá doba. Těžko si zvykáme na pocit, že na naše začátky máme tak dávné vzpomínky. Jestliže se teď rozhodujeme promluvit jako pamětníci, je to proto, že vývoj ekologického hnutí i stav světa dospěly do bodu, v němž naše dávná dilemata a pozdější zkušenosti mohou snad alespoň v něčem poskytnout inspiraci.
Jiný, lepší svět je možný
Bylo to právě někdy touto dobou před třiceti lety, když jsme spolu v Brně-Židenicích zakládali ekologickou organizaci, o níž jsme věděli, že bude radikální, ale docela dlouho jsme pro ni hledali jméno. Vzory jsme měli dva: neoficiální tuzemské občanské inciativy, mezi nimi zejména Nezávislé mírové sdružení, a pak radikální ekologické organizace, které působily na Západě. Imponovalo nám především Greenpeace, jejich smělé přímé akce a transparenty vlající z komínů. Právě podle jejich legendární lodi „Rainbow Warrior“ jsme se nakonec pojmenovali — Duha, posléze Hnutí Duha.
Oba jsme krátce prošli Českým svazem ochránců přírody, a třebaže jsme v něm poznali některé obdivuhodné lidi a po čase jsme se naučili vážit si i některých osobností v hnutí Brontosaurus, vcelku jsme měli k oficiálním organizacím, které minulý režim toleroval, hodně kritický vztah. Vadilo nám, že nemohou mluvit o potřebných systémových změnách, že například nemohou klást odpor jaderným elektrárnám. Nebo že uklízejí v lese a sázejí tam smrčky, když je přitom ničí kyselé deště, místo toho, aby se zaměřili na kouřící komíny.
Duhu jsme zakládali s tím, že se v obraně matky přírody nebudeme vyhýbat občanské neposlušnosti a že nikdy nebudeme řešit pouze projevy, ale vždy především příčiny ekologické devastace. Právě tato zásada nás přivedla relativně rychle od komínů a výpustí odpadních vod ke společensko-ekonomickým strukturám, které stojí za nimi.
Založili jsme časopis, Poslední generaci - po čase přejmenovaný podle velkého zákona Irokézů, který říká, že veškerá dnešní rozhodování mají brát v potaz zájmy sedmi pokolení po nás, na Sedmou generaci. V ní jsme dávali prostor radikálním sociálně-ekologickým, etickým i filosofickým analýzám ekologické krize a nástinům možných řešení. Snažili jsme se všem lidem v zemi dávat inspiraci, že jiná a lepší, než konzumně-volnotržní společnost, je potřebná a možná.
Jednou ze stěžejních úloh ekologického hnutí je v našich očích právě upozorňování na takováto hlubší východiska a snaha inspirovat ostatní v usilování o lepší svět.
Konfrontace je důležitým principem ekologického hnutí
Velmi rychle jsme si také ověřili, že občanská neposlušnost je královskou zbraní ekologických iniciativ. Právě nenásilných přímých akcí a mobilizace občanů k nim se ničitelé přírody totiž bojí jako čert kříže. V konfrontaci se necítí komfortně, protože argumenty zpravidla nestojí na jejich straně. A bojí se, k čemu všemu by lidé mohli přemýšlením a sebeorganizováním dospět. Od změny takového energetického systému k hlubším změnám ve společnosti totiž nevede zase tak dlouhá cesta.
Naším největším zápasem vedeným v tomto duchu byl střet o jadernou elektrárnu Temelín. Ačkoli se v pozdějších letech prosadily názory, že radikalismus veřejnost odrazuje, náš temelínský příběh ukazuje, že tomu tak vůbec nemusí být.
Na podporu blokád Temelína rok co rok vystupovala podstatná část elity české demokratické politiky, přímo před elektrárnou mluvili mimo jiné Petra Buzková či Petr Pithart, Martin Bursík či Vladimír Mlynář, oba tehdy ještě nesporně úctyhodní. Akcí se účastnily stovky lidí všech generací a rozmanitých ideových proudů.
Díky Jakubu Patočkovi a Janu Beránkovi získala firma Westinghouse v Temelíně výhodnou zakázku, aby vylepšení ruského projektu špičkovou americkou technologií zajistilo, že Temelín nebude tak nebezpečný jako Černobyl. Úspěšné protesty pomohly i dalším firmám, zejména stavebním, když jim umožnily postavit poloviční elektrárnu za dvakrát větší peníze. Snížení instalovaného výkonu na polovic, zpomalení stavby a také upoutání pozornosti k jaderné elektrárně umožnily odvést pozornost od elektráren uhelných a v tichosti hodit pod stůl staré sliby, že ty nejšpinavější z nich budou po spuštění Temelína uzavřeny. Nebyl důvod je zavírat, když plánovaná náhrada za ně vlastně postavena nebyla a žádní aktivisté kolem nich netábořili a jejich uzavření se nedožadovali.
Kdyby se Jakub Patočka a Jan Beránek před třiceti lety rozhodli soustředit na boj proti uhlí místo proti jádru, mohly být elektrárny Chvaletice a Počerady už čtvrt století pryč.
Jenže v tomto případě jste dost vedle. Meritum věci nestojí a ze strany Hnutí Duha i dalších oponentů uhelné a současně jaderné energetiky už ani tehdy nestálo tak, zda buď jádro nebo uhlí. (Nějak se nám tu v poslední době rozmáhá argumentační faul typu "falešné dilema".) Bohužel lidi typu (například) Milana Smrže, který má dost dobře vyargumentované možnosti udržitelné energetiky bez jádra i uhlí (a bez návratu k loučím a do jeskyň...), vnímá ještě méně početné obecenstva než Hnutí Duha, které (na rozdíl od Milana Smrže) aspoň občas uspořádá nějakou tu přímou akci a tím si aspoň na chvíli zajistí pozornost médií.
Ovšem tohle "Díky Jakubu Patočkovi a Janu Beránkovi získala firma Westinghouse v Temelíně výhodnou zakázku..." je tak kapitální hovadina, že bude lepší, když se k ní jmenovaní vyjádří sami.
Disclaimer: V roce 1995 jsem se zúčastnil tábora u Temelína.
Přiznání: Sám jsem nikdy před žádnou elektrárnou netábořil, ani tenkrát ani dnes. V ochraně životního prostředí nejsem nijak aktivní a nemám v této oblasti ani dostatečný přehled. Například když jsem se dočetl v Deníku Referendum, že Němci kvůli uhlí kácejí jakýsi PRALES, byl jsem v šoku, ani jsem netušil, že je něco takového v civilizované západní Evropě možné.
To jen v sociálních sítích se (zřejmě od nějakých aktivistů) objevila taková tvrzení.
O to, jestli se jedná vůbec o přírodně chráněnou oblast, se v současné době rozhoduje v soudním řízení.
Mám nedaleko Prahy domek, který užívám k rekreaci (většinou prací). Před 40 i 30 lety šlo o stavení pro obec typické. Protože se za ty roky téměř nezměnilo, stává se však pomalu památkou ulice. Když si je tu a tam někdo prohlíží, či si je dokonce fotografuje, jsem rád a když dělám zrovna něco venku, nebo ve dvířkách, řeknu k němu tomu člověku pár slov.
Omlouvám se za dlouhé entré. Myslím, že je už jasné, oč mi jde. Je hezké, když nám není lhostejný osud třeba pralesů v Amazonii, ale začít bychom měli doma. V Německu to znamená, je nasnadě a patřičné, hájit v první řadě Hambašský les. V Polsku zase Bialověžský. Není dobré předhazovat zištnost či laxnost jeden druhému přes hranice. Povstanou z toho předsudky a v posledku výmluvy zodpovědných míst. Jsem přesvědčen, že kdyby se v Evropě a USA podařilo již před několika desetiletími s různými výjimkami a pochopeními skoncovat, byl by to asi nejúčinnější podnět a vzor k následování jinde. Leckdy nutná kritika ze zahraničí by se pak ovšem stala přijatelněší a přesvědčivější.
Teprve když budeme mít zameteno před svým prahem, můžeme chtít totéž po sousedech.
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2019/41-2019/jak-se-promenilo-zivotni-prostredi-za-tricet-let-a-co-nas-asi-ceka-dal