Nevyžádané rady středoškolákům. Anketa DR: Beránek, Kubíčková, Piňos a spol.

Josef Patočka

Třicet let od revoluce, v níž se v tehdejším Československu o slovo silně přihlásilo i radikální ekologické hnutí, se u nás dnes studentskými stávkami nahlas ozývá nová „zelená generace“. Co na to říkají její předchůdci?

Oslovili jsme šestici osobností, které samy začínaly s ekologickým aktivismem v útlém věku právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Lidí, kteří se účastnili mimo jiné prvních protestů proti fosilně-jaderné energetice, jako byla blokáda bourání obce Libkovice, proti automobilismu ve městech či blokád Temelína, jsme požádali o odpověď na tři otázky:

  1. Co byste na místě stávkujících studentů dělali vy?
  2. Co považujete za největší chybu, které jste se v počátcích svého působení dopustili?
  3. A na jakých vašich zkušenostech se podle vás dá i dnes stavět?

Monika Šatavová, spoluzakladatelka Pražských matek, dnes finanční manažerka v občanském sektoru

Monika Šatavová (v zadní řadě mírně nalevo od středu s obručí přes rameno) při budování kulturně sociálního centra na Praze 6 kolem roku 1994 pár let před tím, než instituci zničil Pavel Bém. Foto Ludvík Hradilek

1) Nejsem si jistá, že vím přesně, co a co všechno dnešní stávkující dělají, ale z toho, co vím, myslím, že bych asi dělala to samé.

2) Za největší chybu celé naší generace pokládám naši malou politickou uvědomělost. Že jsme si i mysleli, že už můžeme přestat dělat politiku, protože věcné a odborné problémy se budou řešit věcně a odborně a v zájmu celé společnosti. Že se můžeme začít věnovat dohánění studia, kariéry, cestování, vydělávání, stavění domů a nestarat se přitom o obec. Že politika je pro ty druhé. Případně, že politika je pro politiky a my se o ni nemusíme starat více, než sledováním zpráv a volbami. Samozřejmě, že občanští aktivisté, nejen na poli ochrany životního prostředí, tomuhle klamu nepodlehli, ale celé ty roky jich bylo zoufale málo a v politice na všech úrovních veřejné správy neměli dost partnerů. Proto mne současná plná náměstí doopravdy dojímají. Tohle kdybychom tehdy měli! Kde jsme už mohli být?

3) Právě na této zkušenosti: že bez trvalého zájmu o správu veřejného prostoru, bez trvalého objemu práce a času dobrovolně věnovaného obci, už není další život možný.

Jan Beránek, spoluzakladatel Hnutí DUHA, dnes manažer organizačního rozvoje v Greenpeace International

Jan Beránek na akci za zrušení vojenského letiště v Tuřanech u Brna, prosinec 1989. Foto Jakub Patočka

1) Je myslím hrozně důležité, aby zůstali autentičtí a dokázali se ubránit před pokusy nejrůznějších zájmových skupin přivlastnit si jejich protest. Obrovskou sílu i schopnost inspirovat další čerpají právě z toho, že zůstávají svoji: nezávislí, spontánní, s vlastním hlasem.

2) Určitě bych varoval před tím, čemu jsem v počáteční naivitě někdy podléhal. Že totiž stačí, když se o problému začne psát, když dostanou prostor prezentovat argumenty, a když ti, kdo rozhodují, slíbí, že to budou řešit. Od toho totiž vede ještě dlouhá cesta, a v tlaku a v požadavcích na „nemožné“ je třeba vytrvat.

×