Je třeba změnit způsob, jímž každodenně žijeme

Hana Librová

Socioložka a environmentalistka Hana Librová odpovídá na Prohlášení studentů a studentek středních škol, kteří požadují po státu, aby okamžitě přijal nezbytná opatření k záchraně klimatu.

Jsem učitelka sociologie; se studenty v seminářích sledujeme hnutí inspirované Gretou Thunberg, a nyní i vaše Prohlášení, pozorně a s velkou sympatií. Vůbec nepochybuji, že naléhavost apelů je adekvátní situaci.

Gretu zjevně dopalují chlácholivé obecné řeči o tom, že „ještě je naděje“. Říká, že naděje přijde po akci, po ČINU, budeme-li okamžitě jednat. Gretini spolužáci svou stávkou naznačují otázku, má-li smysl chodit do školy, když na ně stejně nečeká budoucnost.

Na rodiče, prarodiče, i na učitele dotírá pocit viny. A přitom mají za to, že jim nejde o nic jiného, než o šťastný život potomků a žáků! Jistě nemají zlou vůli; jenom jim připadá, že environmentální problémy, včetně změn klimatu, jsou příliš složité a jedinec je nemůže vyřešit. Hájí se poukazem, že jsou zodpovědní za svou rodinu tady a teď.

Generace vašich rodičů a prarodičů je zhýčkaná; vyrostla v blahobytu a  zvykla si na pohodlí, založeném na stoupající spotřebě fosilní energie, která není adekvátní podstatě přírody a jejím procesům. Vaši otcové a matky jsou, aniž to často tuší, zapleteni do ustáleného a jakžtakž vybalancovaného ekonomického, sociálního a politického systému, do něhož není radno revolučně zasahovat.

Změny životního způsobu jsou součástí akce, k níž prohlášení vybízí. Foto WMC

Prohlášení nabádá k řešením politické a technologické povahy. Emise vyvolávající klimatický rozvrat jsou však konečným článkem zátěže, kterou na přírodu uvalujeme i jako jedinci. K nápravě nedojde beze změn způsobu, jímž každodenně žijeme.

Navrhuji témata k rodinné debatě (číselné argumenty jsou k dispozici v odborné literatuře): zbavme se auta, na dovolenou nemusíme jezdit daleko, jistě nepoletíme letadlem, maso si dopřejme v neděli. Takové změny jsou součástí ČINU, k němuž vybízí Prohlášení.

    Diskuse (15 příspěvků)
    Honza Macháček, chemik
    March 13, 2019 v 13.30
    Kdo chce změnit svět, musí změnit svět
    Článku schází upozornění, že změny osobního chování, ke kterým Hana Librová nabádá, samy o sobě nic nevyřeší. Jsou dobré pouze jako duchovní přípravy rytíře před bojem, skoro jen rituální očištění od vlastních hříchů proti životnímu prostředí, aby bojovníci za zachránu klimatu šli do boje jako skuteční rytíři pravdy, neposkvrnění, a tedy neoslabovaní, vlastními selháními.

    Abychom skutečně dokázali změnit svět, musíme se především spojovat, organizovat a společně o změnu světa usilovat. Omezíme-li se sami na sebe, přijdou všechny dobře míněné změny našeho životního stylu vniveč. Společně můžeme stát, rozděleni padnem. Je to propaganda kapitalismu, co nás přesvědčuje, že lidstvo se skládá z jednotlivců a každý jednotlivec se musí starat jen sám o sebe, společnost neexistuje, jak říkala baronka Thatcherová.

    Pro A2larm nedávno přeložila Linda Fořtová článek George Monbiota „Recyklovatelný kelímek na kávu planetu nezachrání‟.[1] Neodpustím si poznámku, že překlad místy nápadně kulhá, pro zájemce o přesnější vyjádření všech detailů nicméně obsahuje nicméně jak odkaz na originál, tak Monbiotovy odkazy na jím citované zdroje.

    George Monbiot se v zásadě shoduje s Hanou Librovou, když píše: „Odpověď na otázku ‚Jak bychom měli žít?‛ proto zní: ‚V jednoduchosti.‛“ Pokračuje ovšem: „Jenže žít v jednoduchosti je velmi složité.‟ (Neodolal jsem pokušení při kopírování aspoň jedno slovo změnit.) Žijeme ve společnosti uspořádané tak, že nás k vysoké spotřebě, značnému plýtvání a tvorbě obrovského množství odpodu nutí. Každý z nás se může tomuto tlaku do určité míry vzepřít a s určitým úsilím a za cenu určitých obětí žít způsobem o něco příznivějším pro životní prostředí. Míra potřebného úsilí a nezbytných obětí se ovšem liší podle našeho postavení ve společnosti, a tak nemáme ani právo vyčítat druhým, že k nezbytným obětem nejsou ochotni — někteří si je opravdu nemohou dovolit. Sami se můžeme na ničení světa nepodílet, nebo aspoň podílet v omezené míře, ale zastavit je dokážeme, jen když se společně postavíme proti společenskému uspořádání, které nás nutí ničit svět. Slovy George Monbiota: „Žít na jedné planetě znamená nejen omezit vlastní spotřebu, ale také se bránit systému, který generuje obrovské přívaly odpadu. To znamená bojovat s korporátní mocí, měnit politické závěry a postavit se proti systému založenému na konzumaci, který nazýváme kapitalismem.‟

    Jak jsem se dostal k článku Davida Robertse na Voxu[2], už nevím, možná ho někdo sdílel na Twitteru. Sám si ještě vzpomínám, jak jsem v mládí nadšeně citovával první zprávu Římského klubu, která tvrdila, že největším rizikem pro planetu, a následně pro přežití lidstva, je přelidnění, že především musíme zastavit populační explozi. Čína, jak známo, to zkusila politikou jednoho dítěte, ale už ji to od té doby přešlo. Roberts píše o tom, proč on sám, ačkoliv horuje pro ochranu životního prostředí a pro záchranu klimatu, nikdy nevyzývá k omezování populace. V souvislosti s článkem Hany Librové je důležité, co podle Robertse — na základě vědeckých studií — má pro záchranu klimatu příznivého lidem největší význam: Na prvním místě jsou ženská práva (konkrétně přístup dívek ke vzdělání a plánované rodičovství), na druhém boj proti světové nerovnosti (nesrovnatelně největší dopad na klima a životní prostředí vůbec má spotřeba těch úplně nejbohatších, omezit výrazně jejich bohatství a přerozdělit je těm nejchudším se projeví ohromným snížením celkové zátěže, kterou lidstvo pro planetu představuje).

    Změna osobního životního stylu části chudších vrstev obyvatel bohatých zemí se na celkovém stavu planety projeví jen málo, přínosná je především pro budování ekologického uvědomění. Můžeme od ní vyjít, proč ne, ale pro přežití lidstva musíme udělat mnohem víc — a můžeme udělat dost jedině společně, ne každý sám.

    1) https://a2larm.cz/2018/12/recyklovatelny-kelimek-na-kavu-planetu-nezachrani/
    2) https://www.vox.com/energy-and-environment/2017/9/26/16356524/the-population-question
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 14, 2019 v 8.1
    "... co podle Robertse — na základě vědeckých studií — má pro záchranu klimatu příznivého lidem největší význam: Na prvním místě jsou ženská práva..."

    Globálnímu oteplování planety zabrání ženská práva?!
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 14, 2019 v 10.17
    "Už jenom nějaký bůh nás může zachránit." Nebo ženská práva.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 14, 2019 v 11.46
    Ta "ženská práva", pane Nusharte, by ve svém důsledku vedla k tomu, že vzdělaná africká žena by pak v průměru rodila jenom 1,5 dítěte, jako je rodí vzdělaná žena euroamericko-japonské civilizace - a nikoli dětí pět a více, jak je tomu v současnosti. Předpokládám, že další spojitost mezi právy žen a ekologickým stavem planety si už dokážete vypočítat Vy sám (při Vašem vzdělání, že ano).
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 14, 2019 v 12.5
    Dialektika ekologie
    Pane Macháčku, zrovna v minulých dnech jste někde napsal, že jste dialektik. Ale vše hovoří pro to, že jste konec konců dialektikem pouze marxistického ražení.

    Totiž: kdybyste byl "čistým" dialektikem, pak byste musel vědět, že ta individuální změna vědomí je naprosto stejně tak důležitá, jako změna systémová. Vy sice tak nějak uznáváte i tu nutnost změny individuálních preferencí, ale v zásadě u Vás evidentně převažuje důraz na ty změny systémové. Tedy v zásadě přesně podle toho Marxova modelu: napřed změníme ekonomickou základnu, a změna vědomí se pak už dostaví nějak sama!

    Nedostaví, pane Macháčku. Alespoň ne v míře dostatečné. Ta změna individuálního vědomí, ta musí stát na svých vlastních nohách, musí mít svou vlastní základnu.

    Jinak řečeno: jak je - dozajista - jednostranné a nedialektické jenom a pouze se spoléhat na tu změnu individuálních vědomí, tak stejně tak jednostranné a nedialektické je jenom se spoléhat na změnu systémovou a institucionální. Pokud nepůjde obojí ruku v ruce, k ničemu to nepovede.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 15, 2019 v 8.56
    Řekněte rovnou, pane Poláčku, že si myslíte, že je nutné omezit početní stav populace a nebalte to do ženských práv.
    Když se řekne, že kvůli globálnímu oteplování je nutné prosazovat ženská práva, zní to pochopitelně vznešeněji, než když se řekne, že je nutno snížit početní stav lidstva.

    Není pak ovšem jaderná válka méně pokryteckým řešením?
    V podobném smyslu se kdysi vyjádřil i papež František.

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 15, 2019 v 21.45
    Někteří lidé v dějinách soustavně uvažují o zmenšování počtu lidí (pochopitelně těch druhých lidí).
    Vždy jsou pro to velmi rozumné důvody a někdy je to i tak pěkně humanisticky podáno, že žádný dobrý člověk prostě nemůže říct ne!
    IH
    Ivo Horák
    March 15, 2019 v 22.29
    Pane Nusharte,
    napsal jste "Někteří lidé v dějinách soustavně uvažují o zmenšování počtu lidí (pochopitelně těch druhých lidí)." Z textu v závorce bych soudil, že máte na mysli zabíjení bližních. Tak takové "myslitele" bych ani nepřipomínal. Na druhé straně byli a jsou lidé, kteří si uvědomují, že ono biblické "Ploďte se a množte..." znamenalo něco jiného před 25 stoletími i ještě před třemi, a něco jiného v jejich době, natož nyní.

    Třeba taková Rwanda. Velká je jako Morava (nejvyšší hora sahá 3x výš než Praděd). Když jsem začínal chodit do školy žilo zde málo přes 3 mil. obyvatel. Dnes je to přes dvanáct, tedy 4x více. V mezidobí zemi postihla genocida, při niž byl povražděn skoro milion lidí. Mimochodem křesťané tu masakrovali křesťany. Dnes se země snaží modernizovat, nicméně problém přelidnění představuje do budoucna další tikající bombu...
    VK
    Vojtěch Klusáček
    March 15, 2019 v 22.46
    Co se týče populační dynamiky, existuje jedna pozoruhodně stálá konstanta populačního vývoje. Až na nepatrné výjimky, se stoupající životní úrovní a sociálním zabezpečením rychle klesá porodnost, až od jisté prahové hodnoty dosáhne hodnoty právě tak dostačující obnově populace, až dokonce pod ni. Nezávisle na státu, řeči, kultuře, jakmile život přestává být boj o holé přežití, lidé rychle opouštějí r-strategii velkého množství potomků aby se zajistilo přežití alespoň některých, ve prospěch K-strategie nákladných investic do malého množství potoků, jejichž přežití je už víceméně zaručeno.

    Problematika přelidnění je - skoro až poněkud nudně - opět problémem sociálním. Příklad Rwandy je i v tomto venkoncem ilustrativní.

    Naopak se nabízí závěr, že strategie návratu na stromy, odmítnutí vyspělé civilizace, přechod k tradičním formám, najmě kulturně-sociálním, neboť džina technologie se nikdy už zpět do láhve zahnat úplně nepodaří, ať by si to kdo přál sebevíc - je z hlediska přelidnění i ničení životního prostředí kontraproduktivní.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 16, 2019 v 12.51
    Pane Nusharte, jestli nedokážete rozlišovat mezi právy žen a atomovou válkou, pak už Vám asi opravdu není pomoci.
    + Další komentáře