Článku schází upozornění, že změny osobního chování, ke kterým Hana Librová nabádá, samy o sobě nic nevyřeší. Jsou dobré pouze jako duchovní přípravy rytíře před bojem, skoro jen rituální očištění od vlastních hříchů proti životnímu prostředí, aby bojovníci za zachránu klimatu šli do boje jako skuteční rytíři pravdy, neposkvrnění, a tedy neoslabovaní, vlastními selháními.

Abychom skutečně dokázali změnit svět, musíme se především spojovat, organizovat a společně o změnu světa usilovat. Omezíme-li se sami na sebe, přijdou všechny dobře míněné změny našeho životního stylu vniveč. Společně můžeme stát, rozděleni padnem. Je to propaganda kapitalismu, co nás přesvědčuje, že lidstvo se skládá z jednotlivců a každý jednotlivec se musí starat jen sám o sebe, společnost neexistuje, jak říkala baronka Thatcherová.

Pro A2larm nedávno přeložila Linda Fořtová článek George Monbiota „Recyklovatelný kelímek na kávu planetu nezachrání‟.[1] Neodpustím si poznámku, že překlad místy nápadně kulhá, pro zájemce o přesnější vyjádření všech detailů nicméně obsahuje nicméně jak odkaz na originál, tak Monbiotovy odkazy na jím citované zdroje.

George Monbiot se v zásadě shoduje s Hanou Librovou, když píše: „Odpověď na otázku ‚Jak bychom měli žít?‛ proto zní: ‚V jednoduchosti.‛“ Pokračuje ovšem: „Jenže žít v jednoduchosti je velmi složité.‟ (Neodolal jsem pokušení při kopírování aspoň jedno slovo změnit.) Žijeme ve společnosti uspořádané tak, že nás k vysoké spotřebě, značnému plýtvání a tvorbě obrovského množství odpodu nutí. Každý z nás se může tomuto tlaku do určité míry vzepřít a s určitým úsilím a za cenu určitých obětí žít způsobem o něco příznivějším pro životní prostředí. Míra potřebného úsilí a nezbytných obětí se ovšem liší podle našeho postavení ve společnosti, a tak nemáme ani právo vyčítat druhým, že k nezbytným obětem nejsou ochotni — někteří si je opravdu nemohou dovolit. Sami se můžeme na ničení světa nepodílet, nebo aspoň podílet v omezené míře, ale zastavit je dokážeme, jen když se společně postavíme proti společenskému uspořádání, které nás nutí ničit svět. Slovy George Monbiota: „Žít na jedné planetě znamená nejen omezit vlastní spotřebu, ale také se bránit systému, který generuje obrovské přívaly odpadu. To znamená bojovat s korporátní mocí, měnit politické závěry a postavit se proti systému založenému na konzumaci, který nazýváme kapitalismem.‟

Jak jsem se dostal k článku Davida Robertse na Voxu[2], už nevím, možná ho někdo sdílel na Twitteru. Sám si ještě vzpomínám, jak jsem v mládí nadšeně citovával první zprávu Římského klubu, která tvrdila, že největším rizikem pro planetu, a následně pro přežití lidstva, je přelidnění, že především musíme zastavit populační explozi. Čína, jak známo, to zkusila politikou jednoho dítěte, ale už ji to od té doby přešlo. Roberts píše o tom, proč on sám, ačkoliv horuje pro ochranu životního prostředí a pro záchranu klimatu, nikdy nevyzývá k omezování populace. V souvislosti s článkem Hany Librové je důležité, co podle Robertse — na základě vědeckých studií — má pro záchranu klimatu příznivého lidem největší význam: Na prvním místě jsou ženská práva (konkrétně přístup dívek ke vzdělání a plánované rodičovství), na druhém boj proti světové nerovnosti (nesrovnatelně největší dopad na klima a životní prostředí vůbec má spotřeba těch úplně nejbohatších, omezit výrazně jejich bohatství a přerozdělit je těm nejchudším se projeví ohromným snížením celkové zátěže, kterou lidstvo pro planetu představuje).

Změna osobního životního stylu části chudších vrstev obyvatel bohatých zemí se na celkovém stavu planety projeví jen málo, přínosná je především pro budování ekologického uvědomění. Můžeme od ní vyjít, proč ne, ale pro přežití lidstva musíme udělat mnohem víc — a můžeme udělat dost jedině společně, ne každý sám.

1) https://a2larm.cz/2018/12/recyklovatelny-kelimek-na-kavu-planetu-nezachrani/
2) https://www.vox.com/energy-and-environment/2017/9/26/16356524/the-population-question

"... co podle Robertse — na základě vědeckých studií — má pro záchranu klimatu příznivého lidem největší význam: Na prvním místě jsou ženská práva..."

Globálnímu oteplování planety zabrání ženská práva?!

"Už jenom nějaký bůh nás může zachránit." Nebo ženská práva.

Ta "ženská práva", pane Nusharte, by ve svém důsledku vedla k tomu, že vzdělaná africká žena by pak v průměru rodila jenom 1,5 dítěte, jako je rodí vzdělaná žena euroamericko-japonské civilizace - a nikoli dětí pět a více, jak je tomu v současnosti. Předpokládám, že další spojitost mezi právy žen a ekologickým stavem planety si už dokážete vypočítat Vy sám (při Vašem vzdělání, že ano).

Pane Macháčku, zrovna v minulých dnech jste někde napsal, že jste dialektik. Ale vše hovoří pro to, že jste konec konců dialektikem pouze marxistického ražení.

Totiž: kdybyste byl "čistým" dialektikem, pak byste musel vědět, že ta individuální změna vědomí je naprosto stejně tak důležitá, jako změna systémová. Vy sice tak nějak uznáváte i tu nutnost změny individuálních preferencí, ale v zásadě u Vás evidentně převažuje důraz na ty změny systémové. Tedy v zásadě přesně podle toho Marxova modelu: napřed změníme ekonomickou základnu, a změna vědomí se pak už dostaví nějak sama!

Nedostaví, pane Macháčku. Alespoň ne v míře dostatečné. Ta změna individuálního vědomí, ta musí stát na svých vlastních nohách, musí mít svou vlastní základnu.

Jinak řečeno: jak je - dozajista - jednostranné a nedialektické jenom a pouze se spoléhat na tu změnu individuálních vědomí, tak stejně tak jednostranné a nedialektické je jenom se spoléhat na změnu systémovou a institucionální. Pokud nepůjde obojí ruku v ruce, k ničemu to nepovede.

Když se řekne, že kvůli globálnímu oteplování je nutné prosazovat ženská práva, zní to pochopitelně vznešeněji, než když se řekne, že je nutno snížit početní stav lidstva.

Není pak ovšem jaderná válka méně pokryteckým řešením?
V podobném smyslu se kdysi vyjádřil i papež František.

Vždy jsou pro to velmi rozumné důvody a někdy je to i tak pěkně humanisticky podáno, že žádný dobrý člověk prostě nemůže říct ne!

napsal jste "Někteří lidé v dějinách soustavně uvažují o zmenšování počtu lidí (pochopitelně těch druhých lidí)." Z textu v závorce bych soudil, že máte na mysli zabíjení bližních. Tak takové "myslitele" bych ani nepřipomínal. Na druhé straně byli a jsou lidé, kteří si uvědomují, že ono biblické "Ploďte se a množte..." znamenalo něco jiného před 25 stoletími i ještě před třemi, a něco jiného v jejich době, natož nyní.

Třeba taková Rwanda. Velká je jako Morava (nejvyšší hora sahá 3x výš než Praděd). Když jsem začínal chodit do školy žilo zde málo přes 3 mil. obyvatel. Dnes je to přes dvanáct, tedy 4x více. V mezidobí zemi postihla genocida, při niž byl povražděn skoro milion lidí. Mimochodem křesťané tu masakrovali křesťany. Dnes se země snaží modernizovat, nicméně problém přelidnění představuje do budoucna další tikající bombu...

Co se týče populační dynamiky, existuje jedna pozoruhodně stálá konstanta populačního vývoje. Až na nepatrné výjimky, se stoupající životní úrovní a sociálním zabezpečením rychle klesá porodnost, až od jisté prahové hodnoty dosáhne hodnoty právě tak dostačující obnově populace, až dokonce pod ni. Nezávisle na státu, řeči, kultuře, jakmile život přestává být boj o holé přežití, lidé rychle opouštějí r-strategii velkého množství potomků aby se zajistilo přežití alespoň některých, ve prospěch K-strategie nákladných investic do malého množství potoků, jejichž přežití je už víceméně zaručeno.

Problematika přelidnění je - skoro až poněkud nudně - opět problémem sociálním. Příklad Rwandy je i v tomto venkoncem ilustrativní.

Naopak se nabízí závěr, že strategie návratu na stromy, odmítnutí vyspělé civilizace, přechod k tradičním formám, najmě kulturně-sociálním, neboť džina technologie se nikdy už zpět do láhve zahnat úplně nepodaří, ať by si to kdo přál sebevíc - je z hlediska přelidnění i ničení životního prostředí kontraproduktivní.

Pane Nusharte, jestli nedokážete rozlišovat mezi právy žen a atomovou válkou, pak už Vám asi opravdu není pomoci.

Něco na tom je, samozřejmě, hlavně na zmínce o sociálním zabezpečení. Signifikantně se na DR v dané souvislosti pléduje pro rovnost žen (jsem určitě pro), méně pro poskytnutí (všeobecného, dostačujícího a včasného) starobního (či invalidního) důchodu. Lidé, jejichž rodiče důchod berou, "si nepořizují" množství dětí. (Moudrost "Rodiče uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí své rodiče" je přece jen ve svém druhém výroku už nadnesená...)

V Evropě přibývalo výrazně obyvatelstva ve 12. a 13. století. Dělo se tak proto, že rostla životní úroveň (čehož podstatným důvodem mimochodem bylo lepší počasí - oteplilo se). Další výrazný růst obyvatelstva je všeobecný od 19. století a také za ním stál ekonomický rozvoj.

V některých obdobích (evropského) obyvatelstva ubývalo. Třeba po pádu Římské říše. Také ve 14. (u nás 15.), či 17. století na kontinentě populace klesala, či stagnovala. Bylo to v dobách, kdy životní úroveň upadala, válčilo se (nadmíru), bylo chladno, neúroda a hlad, či epidemie. Je důležité říci, že ke snižování počtu obyvatel nedocházelo jen proto, že dospělí a hlavně děti více umírali, nýbrž rovněž z toho důvodu, že lidé měli potomstva ve špatných časech méně. I ve středověku se dokázali (bez nynějších antikoncepčních prostředků) vyhýbat nechtěnému početí (používali ovšem rovněž méně přijatelných metod). Jejich flexibilita je ovšem lépe doložitelná v případech právě opačných, totiž když obvyklá porodnost výrazně stoupala (třeba po Drang nach Osten nebo usazení se v Novém světě).

Marie Terezie měla 20 dětí, první manželka J. S. Bacha (střední třída) jich měla stejně, zatímco druhá osm. Naproti tomu chudí muži mnohdy rodinu založit nemohli, pokud přece jen nějakého potomka počali, skončilo to leckdy smutně (pro dítě nebo i pro jeho matku). Teprve v nové době mají sociálně slabé vrstvy početnější potomstvo než vrstvy „vyšší“.

Co je tedy příčinou skutečnosti, že v moderní době s prudce se zvyšující životní úrovní je v Evropě (a nejen zde) nízká porodností? Zaprvé jsou to zmíněné již důchody. Zadruhé dlouhé vzdělávání, které oddaluje nabytí materiálních předpokladů, vzdělání znamená odhodlání k využití možností sociální mobility. Ženy jsou emancipované, antikoncepce zobecnělá, dětská úmrtnost velmi nízká. Dále je to převažující život ve městech (města byla na přílivu obyvatelstva závislá už ve středověku), úbytek počtu rukou potřebných zvláště v zemědělství.

Je tu ovšem i fakt, že dnešní lidé na to mít víc dětí paradoxně opravdu nemají. Vychovávat děti postaru či v nedostatku je hanba a skoro to nelze. Většinou o něco nižšího, ale relevantního příjmu ženy je zapotřebí. Obydlí pro děti si nepostaví za několik týdnů nebo měsíců svépomocí.

Samozřejmě, že náš ekonomicko-sociální model je přenositelný. Však se tak urychleně děje. Je lákavý a jen ho vyzkoušet zpravidla nejde. Je ovšem pochybné, zda jde o model nadřazený, lepší, více uspokojující, plně doporučitelný. Ale zajišťuje snížení růstu populace, s kterým se v určité době (po snížení dětské porodnosti) doslova „roztrhl pytel“.

Na závěr příspěvku si položme otázku, co prosazení „našeho“ kulturního a rodinného modelu přinese přírodě (či právu lidí na existenci přírody)?

Rostoucí počet obyvatel ve Rwandě znamená razantní úbytek původní přírody, její diverzity a hodnot. Je však řekněme Belgie s podobným (ještě) počtem obyvatel (na v zásadě obdobné ploše) menším problémem pro přírodu? Pro globální ekosystém určitě větším. Také lokálně není vše v pořádku, mizení původní krajiny pokračuje. Lidé prostě znají dělbu práce: O co více působí Rwanďané v místě, to Belgičané dohoní větším příspěvkem k nebezpečné změně na globální úrovni. Má se Rwanda stát další Belgií?

Příliš dlouho jsme, tam i onde, jen pasívně přihlíželi, nebo měli z vývoje dokonce radost. Takže je nyní hodně pozdě. Pro přírodu je špatné obojí. Asi nejlepší pro ni je minimální růst populací a lidé, kteří stále nejsou ani moc chudí, ani moc bohatí. Takové však, aby v dynamickém (na dynamitu sedícím) světě pohledal.

přirovnal papež František, nikoliv já. Také v té souvislosti mluvil o ideologické kolonizaci rozvojových zemí.

Malé oživení tématu:

Přestože souhlasím, že hlavní jsou pro budoucnost systémové změny v energetice či přepravě zboží, tohle je velice sympatická změna individuálního chování

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/502468-stale-vice-svedu-nechce-letat-duvodem-je-flygskam.html

Rozhodně by nám prospělo, kdybychom z letadel přesedli do vlaků v rámci přepravy po kontinentu.

A my milovníci vlaků můžeme dosvědčit - je to zábava, dojet někam vlakem...

Jezdit vlakem místo létat letadlem je pěkný příklad změny chování jednotlivce, kterou systém umožňuje pouze bohatým.

Letadlo je zpravidla levnější než vlak. Významnou roli v tom hrají mezinárodní smlouvy, které celosvětově osvobozují leteckou dopravu od řady daní a poplatků, například z paliva. Mezi požadavky francouzských Žlutých vest se hned na počátku jejich povstání objevilo právě zrušit daňové výjimky pro letecká paliva místo uvalování nové „ekologické‟ daně na paliva pro osobní automobily.

U nás jsme mohli pozorovat další způsoby zdražování železniční dopravy během budování kapitalismu v devadesátých letech dvacátého století. Součástí tohoto zločinu kapitalismu byla „geniální‟ myšlenka, že je nutné „zrovnoprávnit‟ železniční dopravu s autobusovou, aby kilometr na železnici stál stejně jako kilometr na silnici. To byla tržně vražená myšlenky v situaci, kdy vlaky jezdí mezi většinou jen trochu vzdálenějších stanic zpravidla delší trasou než autobusy, a zároveň tak pěkná ukázka výběrového působení logiky trhu — konkurovat nízkou cenou měla na světovém trhu naše práce práci zaměstnanců v zahraničí, ale ne železniční doprava autobusové, na tu byla uplatněna jiná tržní poučka, totiž že si na sebe musí vydělat, a dále že její zlepšení, jakož i zlevnění, přinese zavedení konkurence do ní, a hlavně že všechno vyřeší privatizace.

Na privatizaci železnice se zatím stále pracuje — nejen u nás, ale například i ve Francii, kde nedávno Macron zlomil odpor železničních odborů, vzal železničářům zákonem chráněné výhody a zahájil přeměnu železniční dopravy z veřejné služby na podnikání jako každé jiné, kam bude moci vstoupit blahodárná soukromá konkurence. V Británii Jeremy Corbyn naopak mluví o zpětném zestátnění železnice, protože tam už vidí, k čemu ta blahodárná privatizace a soukromá konkurence doopravdy vede, Thatcherová se sice ještě zprivatizovat železnici neodvážila, ale Tony Blair to udělal. Corbyn přitom uvádí zestátnění železnice jako jeden z důvodů, proč by se brexit mohl hodit, protože v současnosti mu takový krok zakazují platné evropské unijní smlouvy, zatímco ve Francii levicoví komentátoři upozorňují, že Macron a jeho spojenci se při privatizaci železnice ohánějí evropskými unijními smlouvami, ale už se nepochlubí, kdo ty smlouvy uzavřel — a kdo by je také mohl změnit, kdyby chtěl zastupovat vůli a zájmy svých občanů, a ne svých sponzorů.

A zatímco politické reprezentace států uzavírají, pokud možno mimo dohled svých občanů, mezinárodní smlouvy vynucující privatizaci a zakazující zestátnění, uvnitř uplatňují klasické kroky pro přípravu privatizace veřejných služeb, tedy záměrné zdražování a snižování kvality, úmyslné vytváření problémů, které bude možné privatizací „vyřešit‟. Z Českých drah byl vyveden nemovitý majetek do Správy železniční dopravní cesty, která ho následně dílem privatizuje, dílem nechává chátrat, a jako melouch vyhání squattery z Kliniky; to se samozřejmě „muselo‟ udělat, aby se vytvořily „rovné‟ podmínky pro vstup soukromé konkurence na železniční dopravní trh. Výdělečná nákladní doprava byla oddělena od prodělečné osobní a liberalizována; zároveň „není možné‟ vynucovat naložení veškeré tranzitní nákladní dopravy na vlak, jako to dělají ve Švýcarsku, ale v ničení českých silnic a dálnic kamiony hraje roli více zájmů, takže nevím, zda máme naději, že skončí, až bude železnice zprivatizována docela. Vyvedeny z Českých drah byly i dílny, aby státní firma nakupovala údržbu svých vlaků na svobodném trhu — což ji „překvapivě‟ nezlevnilo, ale naopak zdražilo, nicméně „úspory‟ snížením počtu zaměstnanců nepochybně udělaly dobrý dojem na akcionáře. Už si nevzpomínám, čím přesně se zdůvodňovala „nutnost‟ přeměnit všechny státní podniky na akciové společnosti, ale nejspíš šlo o potřebu získat investiční kapitál — následně stát v některých přímo nějakým „nedopatřením‟ ztratil většinový podíl jako v OKD, zatímco v jiných, jak nám čas od času předvede zejména ČEZ, tu s Transgasem, tu s byty v Písnici, sice stát stále svým balíkem akcií firmu ovládá, ale nesmí poškodit zájmy menšinových akcionářů, a proto si musí počínat „s péčí dobrého hospodáře‟, tedy dělat vše pro co největší zisk. Udělat tedy z firmy zajišťující nějakou tu veřejnou smlouvu akciovku je jeden ze způsobů jak si pojistit, že opravdu „nelze‟ tu veřejnou službu nadále provozovat jako veřejnou službu, ale jedině jako podnikání jako každé jiné — takže poté, co jsme zbavili České dráhy nejvýnosnějších provozů a zvýšili jejich provozní náklady, rušíme „prodělečné‟ regionální tratě, aby se lidé vlakem nedostali do zbytečně mnoha míst a nemohli nastupovat na příliš mnoha stanicích, zkrátka aby už železnice neměla příliš mnoho výhod oproti letadlu. Veřejný zájem na udržení regionální železniční dopravy lze vyjádřit jedině dotacemi z pokladny krajů, případně obcí, na které v zájmu „rovného trhu‟ získá nárok i soukromá konkurence, aby tak vznikla další pěkná příležitost k podnikání v oboru dobývání renty.

Bonusem k cestování vlakem se stala možnost čas od času odposlechnout rozhovor zaměstnanců Dráhy o tom, co zas nového tržního vedení Drah zavádí, nebo si o tom s nimi i popovídat. A za ten všechen luxus si samozřejmě musí řádně zaplatit. I při tom placení se dnes může bavit hrou „Najdi slevu,‟ v čím dál pestřejším labyrintu úžasných nových druhů supervýhodných variant jízdného. A tyto všechny atrakce jsou k dispozici každému, kdo cestuje třeba jen uvnitř svého státu! Při cestách dále po Evropě pozná pasažér železnice míru a úspěšnost evropské integrace při klasické hře „Najdi spoj‟, která i v době internetových databází a vyhledávačů zůstává, zejména díky pečlivě udržovanému konkurenčnímu prostředí na jednotném evropském trhu, stále zajímavou.

Toho všeho si může užívat ten kdo na to má, jak peníze tak čas. Chudí lidé, které navíc tlačí čas, ať už na pracovní cestě nebo na cestě na dovolenou, ze které musí rychle zpátky do práce, si vlak dovolit nemohou. Chudí lidé létají letadlem.

Bohatí jsou zkrátka zodpovědní, chudí nezodpovědní, to říkal už Kalousek. Nedávno o tom psal Pavel Šplíchal v A2larmu:
https://a2larm.cz/2019/04/kecy-o-individualni-ekologicke-spotrebe-aneb-jeste-vetsi-svinstvo-nez-si-myslite/