V neděli sedmnáctého března byl na obrazovkách České televize k vidění vzácný úkaz: ohrožená moc. Pochybnou čest ji zastupovat měl ministr životního prostředí a místopředseda vlády Richard Brabec, jehož si do Otázek Václava Moravce pozvali v reakci na zřejmě největší ekologické protesty od sametové revoluce. Páteční stávky za klima, do nichž se po celé zemi zapojily stovky studentů, kteří nyní chtějí od politiků záruku, že udělají maximum pro odvrácení oteplení planety o víc než 1,5 stupně Celsia.

Brabcovo opatrné lavírování tváří v tvář tomuto nebývalému vzepětí nespokojenosti — dobře pochopitelnému v situaci, kdy sucho devastuje už i naši krajinu — by mohlo sloužit jako ukázkový studijní materiál pro zkoumání toho, jak se taková ohrožená moc chová: na jednu stranu má ministr prý ze studentských protestů „radost“, na druhé straně vládě prý „mladí křivdí“, protože má „politiku ochrany klimatu“ a „splní své závazky“ vyplývající z mezinárodních dohod. A co především: nepotřebuje prý, „řekněme, demonstrace“, aby něco dělala. Zbývalo už snad jen poprosit, aby se mladí, „řekněme, sebrali“ a šli vyčistit onen legendární potok. 

Propast mezi rétorikou a realitou

Stojí za to si znovu — jak jsem to dělal již počátkem roku v souvislosti s jinými Brabcovými výroky — připomenout velikost propasti mezi utěšujícím zdáním, které se rétorika vlády snaží vytvářet, a realitou české klimaticko-energetické politiky. Předně, jak v komentáři na sociálních sítích upozornil klimatolog Alexander Ač, je zcela irelevantní, že Česká republika hodlá plnit evropské dobrovolné závazky vyplývající z pařížské dohody. Ty totiž nejsou v souladu s jejím deklarovaným cílem: namísto k zachování oteplení pod 1,5 stupněm Celsia, které žádají také studentské protesty po celém světě, by vedly k oteplení o zhruba tři stupně. Není přehnané tvrdit, že takový vývoj by představoval existenční ohrožení pro naši civilizaci.

Redukce emisí, o níž Brabec mluví, se navíc počítá oproti roku 1990. Že tedy máme z hlediska evropských závazků už „splněno“, vůbec nepřipadá na účet tomu, že by vláda něco dělala, ale kolapsu našeho průmyslu na počátku devadesátých let. Emise z naší energetiky se za posledních dvacet let prakticky nijak nezměnily a Česká republika tak patří ke státům, které mají v Evropské unii největší emise skleníkových plynů na hlavu i jednotku HDP.

Boj o klima znamená v České republice především boj o uhlí. Z tohoto nejšpinavějšího fosilního paliva pochází stále víc než polovina naší elektřiny, a právě uhelnému průmyslu — představovanému především polostátním ČEZem, Energetickým a průmyslovým holdingem Daniela Křetínského a v kyperském daňovém ráji sídlícími firmami devadesátkového privatizátora Pavla Tykače — jde na vrub lví podíl našich emisí. Uhlobaroni si sami důl nezavřou a v současnosti plánují v ničení klimatu pokračovat až do poloviny století.

Snižovat emise v souladu s cílem zachovat oteplení pod 1,5 stupně Celsia by přitom znamenalo skončit s těžbou a spalováním uhlí nejpozději do roku 2030. To je navíc docela dobře možné — při odpovídajícím využití potenciálu obnovitelných zdrojů a úspor energie bychom právě do tohoto data mohli skutečně všechny uhelné elektrárny uzavřít. A vzhledem k tomu, že skoro pětinu veškeré elektrické energie dnes každoročně vyvážíme do zahraničí, nejzbytečnější zastaralé elektrárny jako Počerady či Chvaletice bychom mohli zavřít v podstatě hned.

Vláda ANO a sociální demokracie, kterou Brabec zastupuje, ale žádný odpovídající plán pro skoncování s uhlím nemá. Naopak. V zásadě pokračuje stejným směrem, kterým šla česká energetická politika po celé polistopadové období: dobrý byznys pro pár jednotlivců, škody na klimatu, zdraví i krajině pro nás ostatní.

Proto se chystá i po kritickém roce 2030 povolit ČEZu těžbu na uhelném dole Bílina. Proto její poslanci spolu s ODS, SPD a KSČM v parlamentu loni smetli ze stolu návrh, aby uhelné elektrárny nemohly dostávat výjimky z limitů pro znečištění ovzduší. Proto přihlíží tomu, jak se Tykač chystá získat tuto výjimku pro svou elektrárnu Chvaletice a od ČEZu koupit elektrárnu Počerady, aby v ní mohl spalovat uhlí ze svého dolu Vršany i v dalších desetiletích. A proto se může přetrhnout, aby cíle pro rozvoj obnovitelných zdrojů byly pokud možno co nejnižší — národní klimaticko-energetický plán chce do roku 2030 výrobu z nich zvýšit o směšných deset procent.

Hnutí čeká dlouhodobý zápas o většinu

Je tedy jasné, že demonstrace jsou setsakramentsky potřeba. A studentská stávka z minulého pátku je dobrý začátek: představuje to, čemu se v teorii sociálních hnutí říká „spouštěč“ — zásadní moment, kdy ve společnosti jakoby exploduje nahromaděné napětí a věci se rychle začnou sunout kupředu. Hnutí za klimatickou spravedlnost se díky ní v České republice posouvá do nové etapy: v Gándhího klasické sekvenci (nejprve tě ignorují, potom se ti smějí, potom proti tobě bojují a pak zvítězíš) je, soudě podle Brabcova blahosklonného tónu, přinejmenším ve druhé fázi. Cesta, která před ním leží, je ale ještě dlouhá.

Jak připomíná Bill Moyer, „podstatou střetu sociálního hnutí s formálními držiteli moci je především dlouhodobý zápas o srdce, mysli a podporu většiny veřejnosti“. Nestačí přitom lidi přesvědčit, že problém existuje. Zásadní je ukázat, že vládnoucí instituce jej neřeší a ve skutečnosti ještě prohlubují: že na jedné straně provozují politiku „oficiální,“ která má vytvářet dojem, že jednají ve veřejném zájmu — a pod její rouškou politiku „operativní“, poplatnou skrytým zájmům soukromým. Toto pokrytectví je zapotřebí systematicky demaskovat.

Lze navíc očekávat, že politici Brabcova typu budou na tento tlak reagovat dalšími ústupovými manévry, kterými se budou snažit zajistit, aby se klimatické hnutí nažralo a fosilní průmysl zůstal celý. Tímto směrem míří také Brabcovy výroky o zřízení „uhelné komise“ po německém vzoru, která by měla za účasti průmyslu i ekologických organizací debatovat o plánu pro rychlejší skoncování s uhlím — i když je to samozřejmě ústupek správným směrem, je důležité vidět, že jde především o snahu zpacifikovat nespokojenou veřejnost, jež může podobně jako v Německu vést ke kompromisu, který bude z hlediska klimatu hrubě nedostatečný. Na samozřejmé kroky, jako je uzavření Chvaletic či Počerad, přitom není žádná komise potřeba.

Je tedy třeba nepřistupovat na předčasné kompromisy, nemít přehnaná nerealistická očekávání a tlak na politiky udržovat: lepší je mít Brabce v hrsti než uhelnou komisi na střeše. A dát si pozor na „pasti“, jakou by bylo kupříkladu podmínění odstavování uhelných elektráren dalším jaderným dobrodružstvím. Nejde jen o to, že nové reaktory by měly být hotové nejdříve v roce 2035 a už dnes mají přípravy zpoždění. Utopit v nich prostředky, které bychom mohli investovat do rozvoje mnohem levnějších obnovitelných zdrojů, by byla tragická chyba.

Jedinou skutečnou zárukou účinné ochrany klimatu je úplný obrat v polistopadové energetické politice, který by měl důsledným zavíráním nejzbytečnějších uhelných elektráren začít a definitivním koncem těžby a spalování uhlí nejpozději do roku 2030 skončit. Prioritou se namísto zisků ČEZu a rekordních dividend pro Pavla Tykače musí stát veřejný zájem — maximální snižování emisí a výstavba obnovitelné infrastruktury spojená s ekonomickým oživením zanedbaných regionů. To je třeba žádat, v komisích, ale především v ulicích: přesvědčováním lidí, demonstracemi i nenásilnou občanskou neposlušností. A mít na paměti, že získání společenské většiny pro takový cíl není otázkou sebelepší jednotlivé akce, ale dlouhodobé strategie: je to běh na dlouhou trať, v němž uspěje jen ten, kdo vytrvá.