V neděli sedmnáctého března byl na obrazovkách České televize k vidění vzácný úkaz: ohrožená moc. Pochybnou čest ji zastupovat měl ministr životního prostředí a místopředseda vlády Richard Brabec, jehož si do Otázek Václava Moravce pozvali v reakci na zřejmě největší ekologické protesty od sametové revoluce. Páteční stávky za klima, do nichž se po celé zemi zapojily stovky studentů, kteří nyní chtějí od politiků záruku, že udělají maximum pro odvrácení oteplení planety o víc než 1,5 stupně Celsia.

Brabcovo opatrné lavírování tváří v tvář tomuto nebývalému vzepětí nespokojenosti — dobře pochopitelnému v situaci, kdy sucho devastuje už i naši krajinu — by mohlo sloužit jako ukázkový studijní materiál pro zkoumání toho, jak se taková ohrožená moc chová: na jednu stranu má ministr prý ze studentských protestů „radost“, na druhé straně vládě prý „mladí křivdí“, protože má „politiku ochrany klimatu“ a „splní své závazky“ vyplývající z mezinárodních dohod. A co především: nepotřebuje prý, „řekněme, demonstrace“, aby něco dělala. Zbývalo už snad jen poprosit, aby se mladí, „řekněme, sebrali“ a šli vyčistit onen legendární potok. 

Propast mezi rétorikou a realitou