Když 8. března 1857 vyšly do newyorských ulic tisíce pracujících žen kvůli špatným podmínkám v textilních továrnách, nespustily pouze tradici slavení Mezinárodního dne žen, ale i historii participace žen v kolektivních bojích za lepší svět. O padesát let později ve stejném městě patnáct tisíc švadlen spustilo mohutnou stávku za volební právo, zákaz dětské práce a lepší pracovní podmínky. Jejich heslem bylo Chléb a růže, přičemž chléb symbolizoval ekonomické zajištění a růže lepší kvalitu života.

Na hnutí za klimatickou spravedlnost mě baví, že v něm důležitou a podstatnou roli hrají ženy. Za své více než čtyřleté působení v hnutí jsem poznal velkou spoustu aktivních žen, které si zaslouží společenský respekt za svou odvahu a cílevědomou práci pro lepší svět. Vlastně se svým způsobem dá říct, že se v aktivistické sféře pohybuji ve většinově ženských kolektivech.

Svobodu takového uspořádání mi bylo jako člověku, který se do té doby pohyboval ve výhradně mužských sportovních skupinách, dovoleno poznat na klimatické konferenci v Paříži. Zde jsem jako vyslanec evropských mladých Přátel Země byl oproti vyslankyním v těžké menšině. Už tehdy tento prostor osvobozoval od nutnosti soutěžit, předvádět se a jiných zažitých vzorců chování.

Podobné pocity pak cyklicky zažívám na plénech Limity jsme my, kde bývá většina žen, i při své nové práci pro Greenpeace, kterou mimochodem také řídí dvě ženy — Bunny McDiarmid a Jennifer Morgan. Každý centimetr prostoru, který v našich aktivistických kolektivech a organizacích uvolníme ženám, se nám mužům mnohonásobně vrátí v pocitu zažívané svobody od společenského tlaku.