Příští pátek vyjdou do ulic po celém světě tisíce studentů a studentek středních škol. K protestní stávce za klima se připojí i ti čeští. Jak se vám podařilo demonstrace v České republice zorganizovat? Kde se ta myšlenka vzala?

Zemanová: O ekologii se zajímám dva nebo tři roky. Po celou tu dobu se snažím dosáhnout změn ve svém okolí. Hledám způsoby jak žít udržitelněji. Zapojuji se do rozličných — povětšinou lokálních — ekologických akcí. Dlouho jsem ale cítila potřebu udělat něco, co má šanci ovlivnit celou společnost. Něco, co bude mít globální přesah.

Když jsem před pár lety narazila na Gretu Thunberg, tak mě její příběh inspiroval. Přišlo mi, že to co dělá ona, skutečně dává smysl a já toho chci být součástí. Proto jsme společně se spolužáky ve škole začali vést debaty, zda a jak bychom se mohli do stávek zapojit. Přitom jsme objevili jinou skupinku, v níž působil Petr a která se na demonstrace také připravovala.

S nápadem uspořádat stávku jste tedy přišli nezávisle na sobě?

Zemanová: Je to tak.

Jaké má stávka požadavky? Co všechno chcete, aby se změnilo?

Zemanová: Nejdůležitější je, aby se politici ve spolupráci s vědci pokusili nalézt vhodná opatření, která zamezí rozvratu klimatu. Přestože nejsme odborníci, ale studenti, tak za podstatné považujeme urychlené snížení emisí skleníkových plynů. Podle vědeckých doporučení se tak musí stát nejpozději do roku 2050. Vzhledem k tomu, že Česká republika patří k rozvinutým státům, měla by jednat svižněji.

Jak poznáte, že se demonstrace neminuly účinkem? Co budete považovat za úspěch?

Doubravský: Úspěchem je již to, že se zapojí studenti téměř ve všech krajích České republiky, což jsme nečekali. Naším hlavním cílem je, aby se o otázkách spojených se změnami klimatu mluvilo. Aby bylo zřejmé, že se o ně početná skupina mladých lidí zajímá. A je připravena za svou budoucnost bojovat. Současně se chceme společně učit, jak se organizovat a spolupracovat. Vzájemně se vzdělávat a dát klimatickému hnutí nový impuls.

Vědci o nebezpečích spojených se změnami klimatu hovoří dlouhá desetiletí, stejně tak ekologická hnutí. Jak si vysvětlujete, že společnost jejich varování příliš nedbá?

Zemanová: V České republice média o ekologických problémech nedostatečně informují. Lidem tak chybějí základní informace a často nevědí, jak se k nim dostat. Nevědí, že situace je skutečně vážná a co mohou sami podniknout. Pro mnohé navíc může být skutečně náročné přiznat si minulé chyby. Přiznat si, že udělali něco špatně. Proto raději zavírají oči, aby nemuseli čelit faktům.

Doubravský: Podstatnou roli hraje rovněž politika. Naši politici nejen v otázkách klimatických změn zhusta ignorují fakta. Dávají přednost dílčím zájmům. Příliš nedbají o témata zdravého životního prostředí a budoucnosti planety. Od devadesátých let z jejich úst často slýcháme, že globální oteplování je mýtus. Což se samozřejmě nemůže ve smýšlení společnosti neprojevit.

Navíc nesmíme zapomínat, že pozitivním změnám stojí v cestě lidé podnikající v těžebním průmyslu nebo v energetice, kteří vydělávají neuvěřitelné množství peněz. Ti pochopitelně nechtějí o svůj byznys přijít. Postavit se takové přesile bohužel není snadné a navíc to spolkne spoustu času.

Z toho, co říkáte, je zřejmé, že ani sebevětší studentská stávka změnu nepřinese. Jakou máte představu o dalších aktivitách? Co je třeba dělat v budoucích krocích?

Doubravský: Změny klimatu se musejí stát společenským tématem číslo jedna. Impuls pro takové uvědomění skutečně může přijít od studentů, jen hlas středoškoláků ale stačit nebude. Je proto nezbytné, aby se k protestům připojily i další skupiny společnosti, nejen ty nejmladší.

Zemanová: Souhlasím s tím, že hlas studentů má jistou váhu a ve veřejném prostoru dobře rezonuje, což se ostatně v minulosti mnohokrát potvrdilo. Téma klimatu se však netýká pouze nás. Týká se všech generací. A především ta starší má na rozdíl od nás moc přijímat potřebná opatření. Bez její pomoci se proto neobejdeme. Jen společně můžeme něco změnit.

Před rokem pod heslem „Vyjdi ven“ demonstrovaly po celé zemi tisíce studentů a studentek. Dnes po protestech není ani památky. Plyne z toho pro vás nějaké ponaučení, aby páteční stávka nebyla jednorázovým výkřikem?

Zemanová: Prozatím uvnitř našeho hnutí diskutujeme a přemýšlíme, jakými akcemi navázat, celá věc ale zatím není uzavřená. Platí přitom, že pokračovat chceme, aby se téma klimatických změn dostalo do veřejného prostoru a lidé o něm nahlas mluvili.

Doubravský: Jsme připravení bojovat za řešení klimatické krize tak dlouho, jak bude potřeba. Patnáctým březnem rozhodně nic nekončí. Otázkou zůstává jen to, v jaké podobě budeme pokračovat. Proto se již dnes snažíme budovat naše struktury takovým způsobem, abychom byli schopní fungovat udržitelně a průběžně navyšovat kapacity.

V některých vašich prohlášeních zaznívají jisté výtky vůči starším generacím, že to dopracovaly na hranici globální klimatické katastrofy. Je vhodné rámovat boj za záchranu klimatu jako mezigenerační konflikt?

Zemanová: Jsem studentka. Není mi ještě ani osmnáct. Nemůžu volit. Nemůžu nikam kandidovat. Nemůžu rozhodovat o zákonech. Ale starší generace, která je částečně zodpovědná za krizi, jíž čelíme, ano. Měla by proto pracovat na změnách, bez nichž se neobejdeme. Nicméně se nedomnívám, že mezigenerační konflikt nějak výrazně tematizujeme. Sama ho v našich aktivitách nevidím.

Učitelé a rodiče obvykle chtějí, aby děti chodily do školy. S jakými reakcemi se setkáváte, když říkáte, že půjdete „za školu“ a budete stávkovat za klima?

Zemanová: Ze všech stran — od spolužáků, učitelů i rodiny — slýchám jen pozitivní reakce. Všichni mě a naše hnutí podporují a jsou rádi, že se studenti nebojí ozvat. Důležité jsou ale i kritické hlasy. Zvlášť ty dobře míněné a konstruktivně podané, které nám umožní reflektovat, co se nedaří, a nasměrují nás dál.

Doubravský: Většina mého okolí naléhavost situace a smysl našich aktivit chápe. Setkávám se samozřejmě i s negativními a vulgárními reakcemi, především na sociálních sítích. Ale když nás kritizuje někdo, kdo hájí současný stav a přivedl nás tak do dnešní krize, tak mě nemůže zastavit. Naopak to chápu jako důkaz, že naše počínání má smysl a je třeba v něm pokračovat.

JOSEF PATOČKA