Chceme-li přežít, musíme přitvrdit
Milan SmržMilan Smrž upozorňuje, že v otázkách řešení klimatické krize nejsou na místě opatrné požadavky, ale naopak ty maximalistické, mezi něž patří sto procent energie z obnovitelných zdrojů a technologie negativních emisí.
Při posledních schůzkách klimatické aktivity jsem byl svědkem opatrnického a oportunistického přístupu k aktivismu a nemohu s ním souhlasit. Plénum asi 40 osob, především mladých, které iniciovala skupina „Limity jsme my“, se pravidelně schází, aby formulovalo požadavky ve věci klimatu a domluvilo se, jak dále postupovat.
V rámci malé pracovní skupiny jsme se pokoušeli prosadit pro Českou republiku jako cíl sto procent obnovitelné energie a k tomuto cíli zadat studii. K tomuto cíli se přihlásilo (podle Mezinárodní energetické agentury IEA) téměř 300 měst na celém světě, desítky měst v USA a Evropě tento cíl již splnily, včetně některých spolkových zemí nebo okresů. Máme prohlašovat, že ten cíl je přehnaný, abychom se zalíbili fosilním a jaderným plánovačům? Nebo členům klubu Sysifos?
Když se v otázce energie budeme navzdory realitě snažit formulovat problém a naše požadavky tak, abychom nikoho nepopudili, nikomu se neznelíbili, abychom veřejnost nepřekvapili ani nepoplašili, či abychom proti sobě nepopudili vědecké a akademické kruhy, možná se budeme snažit úplně zbytečně a veškerá snaha bude pro nás jen ztrátou času.
Cíl sto procent energie z obnovitelných zdrojů je ve skutečnosti cílem minimalistickým a v důsledcích zcela nedostačujícím. Emise skleníkových plynů produkovaných civilizací již nepůsobí samy, ale celý proces změny klimatu se zrychluje autonomními silami. Tající horské ledovce a tající plovoucí led snižují albedo zemského povrchu, zvyšují radiační příkon ze Slunce, a tudíž vedou k akceleraci nárůstu teploty. S obavami čekáme každým rokem, zda koncem září zmizí další část arktického ledového pokryvu. Obdobně, již bez přímého lidského působení, se uvolňuje metan z arktického a sibiřského permafrostu.
Abychom mohli tuto katastrofu ještě podchytit, potřebujeme nejen co nejrychlejší odstup od všech fosilních paliv (uhlí, ropy i od plynu, který je kvůli doprovodným emisím při těžbě a transportu emisně ještě škodlivější než uhlí), ale i technologii negativních emisí. Negativní emise jsou ty, které z atmosféry nebo separací z vhodného bioprocesu (například z bioplynu či z kvasných procesů) separují oxid uhličitý a uskladňují jej buď v bazických horninách, či vyrábějí z odpadní biomasy biouhlí a tím obohacují půdu. Pouhých sto procent obnovitelných zdrojů tedy nestačí.
Přestaneme-li používat fosilní zdroje, poklesne zaprášení atmosféry uhlíkovými částicemi — sazemi — a jenom kvůli tomuto jevu se dále zvýší teplota.
Svět potřebuje nápravu. Je to ještě vůbec možné? Máme v historii nějaký podobný případ? Globální ohrožení jako klimatická změna tady ještě nikdy nebylo, ale jistá analogie v menším rozsahu se nabízí. Za druhé světové války se v letech 1942—1945 v USA zastavila výroba veškerých civilních osobních a nákladních vozů, aby se výroba mohla přestavět na vojenskou.
Jsme v obdobné situaci. S tím rozdílem, že klimatická válka se nevede jenom v Tichomoří, v západní Evropě, v Itálii, Rusku, severní Africe, ale všude, na kterémkoliv kousku světa, kdekoliv a týká se úplně každého. Není místo, kde by dnešní „bojiště“ nebylo. Nachází se na našich talířích, v nákupech, v našich leteckých zájezdech, v naší nakupovací mánii, zkrátka v celém životě. Samozřejmě i v našich volebních lístcích, v našich parlamentech a senátech a v našich zastupitelstvech.
Stejně tak jako Amerika pro válečné účely potřebujeme dnes pro zachování života na planetě masivní výrobu a instalaci větrných a fotovoltaických elektráren i pyrolýzních jednotek na výrobu biouhlí z organického odpadu. Potřebujeme zalesňovat a obnovit biologické zemědělství.
Nemůžeme mít oboje: chtít vydělávat a žít jako dosud a zároveň přežít. Nelze dělat věci na půl cesty. Musíme si vybrat. Buď jedno, nebo druhé. Musíme ale vědět, že si nevybíráme jenom za sebe.
Proč bychom měli mít méně odvahy, než měl před třiceti lety zakladatel EUROSOLARU Hermann Scheer, který již v roce 1988 vizionářsky prohlásil, že je možné úplné zásobování obnovitelnou energií — v době, kdy se fotovoltaické panely vyráběly za obrovských nákladů z křemíkových destiček nevyhovujících elektronice a 1 Wp stál třicetinásobek dnešní ceny? V době, kdy největší větrné elektrárny měly výkon v desítkách kW, zatímco dnešní největší instalovanou větrnou elektrárnou je Vestas V164 s výkonem 9,5 MW s podobným cenovým poklesem?
Chceme-li přežít, musíme podstatně přitvrdit!
To, čeho budeme v příštím století nejspíše svědky, bude extrémnější počasí, horší dostupnost vody a potravin, a s tím spojené snižování střední životní úrovně, snižování středního věku dožití, a zvyšování dětské úmrtnosti. A to nejspíš na různých místech světa různě moc a rychle. V těch více postižených oblastech to může mít charakter humanitární katastrofy, v těch šťastnějších (potažmo těch, kterým se podaří víc urvat) může jít o celkem klidnou záležitost.
Představa, že "jsme v tom všichni společně", je idealizace. Lidstvo ještě v ničem doopravdy nebylo společně.
Ve chvíli kdy se velké části tropického pásma stanou neobyvatelnými, dojde k masovým migračním vlnám, proti nimž je ta současná (respektive nedávno minulá) jenom nevinnou dětskou hříčkou.
Natvrdo řečeno: pokud si budou Evropané chtít udržet své (ještě) obyvatelné mírné pásmo pro sebe, budou muset na svých hranicích postřílet statisíce Afričanů prchajících před smrtí hladem. Ti ovšem pak také nebudou přicházet neozbrojeni; k jejich dalšímu decimování tedy nebudou stačit policejní síly s kulomety, nýbrž bude nutno nasadit pravidelnou armádu s tanky a dělostřelectvem.
A jakmile propuknou (respektive stanou se běžnou normou) konflikty tohoto typu, jak je nejen možné, nýbrž docela pravděpodobné, že dříve či později se některá z těch migračních skupin (ve stavu naprosté osobní bezvýchodnosti zbavená posledních zábran) uchýlí k použití jaderné bomby. A pokud to bude signálem k použití těchto prostředků hromadného ničení ve větším měřítku - pak už i to samotné přežití lidstva se stane záležitostí krajně nejistou.
„... dříve či později se některá z těch migračních skupin (ve stavu naprosté osobní bezvýchodnosti zbavená posledních zábran) uchýlí k použití jaderné bomby.“
---------------------------------
Globální jaderný konflikt by ale, pane Poláčku, dost možná odvrátil hrozbu přelidnění a ničím neomezeného konzumu, který drancuje naši planetu, a současně by tento konflikt také - podle všech současných vědeckých teorií a poznatků - spolehlivě vedl k ochlazení planety o několik stupňů (viz „jaderná zima“). Přestaneme-li totiž používat fosilní zdroje, poklesne zaprášení atmosféry uhlíkovými částicemi — sazemi — a už jenom kvůli tomuto jevu se dále zvýší teplota. Zaprášení atmosféry je tedy potřeba při odstoupení od spalování fosilních paliv něčím nahradit, například tím globalním jaderným konfliktem i s jeho veskrze pozitivním vlivem na omezení bezbřehého konzumu.
Nic tedy není jen černobílé, vždy je nutno zvažovat všechna pozitiva i negativa, abychom se nakonec dobrali ke správnému konečnému řešení - v tomto případě klimatické otázky.
Nemůžeme mít oboje: chtít vydělávat a žít jako dosud a zároveň přežít. Nelze dělat věci na půl cesty. Musíme si vybrat: Buď žít, nebo přežít.
Chceme-li přežít, musíme podstatně přitvrdit!
Pan Smrž by navíc ušetřil 200.000 Kč.