Chceme-li přežít, musíme přitvrdit
Milan SmržMilan Smrž upozorňuje, že v otázkách řešení klimatické krize nejsou na místě opatrné požadavky, ale naopak ty maximalistické, mezi něž patří sto procent energie z obnovitelných zdrojů a technologie negativních emisí.
Při posledních schůzkách klimatické aktivity jsem byl svědkem opatrnického a oportunistického přístupu k aktivismu a nemohu s ním souhlasit. Plénum asi 40 osob, především mladých, které iniciovala skupina „Limity jsme my“, se pravidelně schází, aby formulovalo požadavky ve věci klimatu a domluvilo se, jak dále postupovat.
V rámci malé pracovní skupiny jsme se pokoušeli prosadit pro Českou republiku jako cíl sto procent obnovitelné energie a k tomuto cíli zadat studii. K tomuto cíli se přihlásilo (podle Mezinárodní energetické agentury IEA) téměř 300 měst na celém světě, desítky měst v USA a Evropě tento cíl již splnily, včetně některých spolkových zemí nebo okresů. Máme prohlašovat, že ten cíl je přehnaný, abychom se zalíbili fosilním a jaderným plánovačům? Nebo členům klubu Sysifos?
Když se v otázce energie budeme navzdory realitě snažit formulovat problém a naše požadavky tak, abychom nikoho nepopudili, nikomu se neznelíbili, abychom veřejnost nepřekvapili ani nepoplašili, či abychom proti sobě nepopudili vědecké a akademické kruhy, možná se budeme snažit úplně zbytečně a veškerá snaha bude pro nás jen ztrátou času.
To, čeho budeme v příštím století nejspíše svědky, bude extrémnější počasí, horší dostupnost vody a potravin, a s tím spojené snižování střední životní úrovně, snižování středního věku dožití, a zvyšování dětské úmrtnosti. A to nejspíš na různých místech světa různě moc a rychle. V těch více postižených oblastech to může mít charakter humanitární katastrofy, v těch šťastnějších (potažmo těch, kterým se podaří víc urvat) může jít o celkem klidnou záležitost.
Představa, že "jsme v tom všichni společně", je idealizace. Lidstvo ještě v ničem doopravdy nebylo společně.
Ve chvíli kdy se velké části tropického pásma stanou neobyvatelnými, dojde k masovým migračním vlnám, proti nimž je ta současná (respektive nedávno minulá) jenom nevinnou dětskou hříčkou.
Natvrdo řečeno: pokud si budou Evropané chtít udržet své (ještě) obyvatelné mírné pásmo pro sebe, budou muset na svých hranicích postřílet statisíce Afričanů prchajících před smrtí hladem. Ti ovšem pak také nebudou přicházet neozbrojeni; k jejich dalšímu decimování tedy nebudou stačit policejní síly s kulomety, nýbrž bude nutno nasadit pravidelnou armádu s tanky a dělostřelectvem.
A jakmile propuknou (respektive stanou se běžnou normou) konflikty tohoto typu, jak je nejen možné, nýbrž docela pravděpodobné, že dříve či později se některá z těch migračních skupin (ve stavu naprosté osobní bezvýchodnosti zbavená posledních zábran) uchýlí k použití jaderné bomby. A pokud to bude signálem k použití těchto prostředků hromadného ničení ve větším měřítku - pak už i to samotné přežití lidstva se stane záležitostí krajně nejistou.
„... dříve či později se některá z těch migračních skupin (ve stavu naprosté osobní bezvýchodnosti zbavená posledních zábran) uchýlí k použití jaderné bomby.“
---------------------------------
Globální jaderný konflikt by ale, pane Poláčku, dost možná odvrátil hrozbu přelidnění a ničím neomezeného konzumu, který drancuje naši planetu, a současně by tento konflikt také - podle všech současných vědeckých teorií a poznatků - spolehlivě vedl k ochlazení planety o několik stupňů (viz „jaderná zima“). Přestaneme-li totiž používat fosilní zdroje, poklesne zaprášení atmosféry uhlíkovými částicemi — sazemi — a už jenom kvůli tomuto jevu se dále zvýší teplota. Zaprášení atmosféry je tedy potřeba při odstoupení od spalování fosilních paliv něčím nahradit, například tím globalním jaderným konfliktem i s jeho veskrze pozitivním vlivem na omezení bezbřehého konzumu.
Nic tedy není jen černobílé, vždy je nutno zvažovat všechna pozitiva i negativa, abychom se nakonec dobrali ke správnému konečnému řešení - v tomto případě klimatické otázky.
Nemůžeme mít oboje: chtít vydělávat a žít jako dosud a zároveň přežít. Nelze dělat věci na půl cesty. Musíme si vybrat: Buď žít, nebo přežít.
Chceme-li přežít, musíme podstatně přitvrdit!
Pan Smrž by navíc ušetřil 200.000 Kč.