Zadáme-li do internetového vyhledávače pojem „environmentální žal“, najdeme jen několik článků na toto téma — vesměs rozhovory se socioložkou Hanou Librovou z Masarykovy univerzity, která jej popularizuje pro Českou republiku. Na anglické „environmental grief“ či „environmental despair“ však získáme tisíce relevantních výsledků, včetně odborných i populárních článků.

Ve světě se o environmentálním žalu diskutuje desítky let. U nás se však teprve teď objevila první terapeutka, která poskytuje odbornou pomoc lidem, kteří prožívají úzkosti a zoufalství ze zanikání přírody jak ji známe. Zdeňka Voštová.

Co je to environmentální žal, který zajímá konkrétně vás jako terapeutku?

Zatím u nás nemáme pro tento typ pocitů ustálený termín. V angličtině se často používá také pojem „eco-anxiety“, který je definován jako chronický strach z environmentální zkázy, a který může být do češtiny přeložen jako ekologická či environmentální úzkost.

Tyto pojmy zpravidla obsahují nejen strach z budoucnosti v souvislosti se změnou klimatu a dalšími environmentálními problémy, ale i smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa a my ani budoucí generace už nezažijeme přírodu takovou, jak si ji pamatujeme z našeho dětství.

Environmentální žal a úzkost může mít mnoho podob. Na někoho dolehne strach, co s námi bude, jaká budoucnost čeká nás a naše děti. Měla jsem klientku, která řešila, zda vůbec do tohoto světa počít dítě. Někdy mohou tyto pocity dojít v existenciální zmar a beznaděj vedoucí až k myšlenkám na sebevraždu.

U některých lidí převažují pocity smutku a truchlení, protože vnímají přírodu jako nedílnou součást své identity a pak je těžké přihlížet jejímu ničení. Součástí bývají i pocity viny, neboť k tomuto problému svým způsobem života přispíváme víceméně všichni. Pro někoho se pak každodenní život naplní náročnými dilematy, jestli si kupovat jogurty v plastovém kelímku, jestli jíst maso či jestli letět s rodinou k moři.

V prestižním vědeckém časopise Nature loni publikovali výzkum, podle kterého existuje korelace mezi rostoucími teplotami způsobenými globálním oteplováním a zvyšujícím se výskytem sebevražd napříč USA a Mexikem. S vysokou pravděpodobností je mezi těmito jevy příčinná souvislost, což potvrzuje i report Americké psychologické asociace.

Někteří psychologové přirovnávají symptomy environmentální úzkosti k posttraumatické stresové poruše s tím rozdílem, že zde se mluví o poruše „pre-traumatické“. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Klimatická změna je něco, co nemáme pod svou vlastní kontrolou, co postupuje ohromným tempem a čehož důsledky jsou nepředvídatelné.

Jste první terapeutka v České republice, která začala nabízet pomoc lidem, kteří prožívají environmentální žal či úzkost. Jak vás to napadlo?

Kdysi jsem tento problém sama řešila. Tehdy mě zarazila reakce mého, jinak skvělého a renomovaného terapeuta. Například na můj stesk o zanikání druhů poznamenal, že zároveň neustále vznikají nové druhy, takže to nevnímá jako takový problém.

Pokusil se tím sice nabídnout jinou perspektivu, nicméně ve mně zůstal pocit, že toto závažné téma bagatelizuje. Nevzal v úvahu, že způsoby a rychlost vznikání nových a zanikání již existujících druhů jsou zcela nesrovnatelné.

Postupně jsem si pak nicméně osvojila způsoby, jak se vyrovnávat se svým vlastním environmentálním žalem. Časem jsem zjistila, že se jedná o fenomén, který prožívá velké množství lidí a pár z nich se mnou sdílelo, že když se snažili vyhledat pomoc, narazili na stejné nepochopení jako tehdy já. Protože pracuji jako terapeutka, začala jsem se o toto téma zajímat po odborné stránce. V českém prostředí není moc materiálů ke studiu, ale na Západě je to velmi aktuální téma.

Reagujete tedy na reálnou poptávku?

Ano, ačkoli nabízím tento druh terapeutické podpory teprve krátce, už mě oslovují klienti s tímto specifickým problémem. Navíc, když se podíváme do zahraničí, můžeme čekat, že lidí, kteří budou chtít odbornou pomoc při své environmentální úzkosti, bude přibývat. Ukazuje se, že i v České republice je lidí s těmito prožitky spousta, ale řada z nich netuší, že mají své jméno a že i v této oblasti lze hledat terapeutickou podporu.

Spolu s kolegou Bohuslavem Binkou, který se environmentálním žalem také zabývá, jsme se proto rozhodli šířit povědomí o tomto tématu. Kromě toho plánujeme podpůrnou skupinu s názvem „Emoční odolnost v době klimatické změny a pokračujícího ohrožení přírody“. Vlastně nás oba trochu překvapilo, jak obrovský zájem skupina vzbudila, přestože začne běžet až od září.

Co podle vás hraje roli v této poptávce po pomoci při environmentálním žalu?

Stále větší množství lidí prožívá strach z klimatické hrozby a dalších environmentálních problémů. Mnozí se nějakým způsobem snaží aktivně tyto problémy řešit, ale často trpí bezmocí a frustrací, že se to nedaří.

Nejde ale o zcela nový fenomén, nebo dokonce módní vlnu. Někteří lidé prožívali environmentální žal už před desítkami let. Nedávno jsem narazila na jeden vědecký časopis z roku 1992. Bioložka Phyllis Windleová v něm poznamenala, že čtení o stavu přírodního světa je pro ni stejně děsivé, jako číst si lékařskou zprávu o postupu rakoviny v těle její matky.

Takže jakkoliv to téma není nové, teprve v posledních letech se mu začínají systematicky věnovat i odborníci z řad psychoterapeutů, zatím tedy zejména v zahraničí. Je možné, že v budoucnu se environmentální krize a její důsledky stanou — v žargonu gestalt psychoterapie — jednou z nejdůležitějších figur našich životů a česká psychoterapie bude muset na tuto změnu reagovat.

↗

První česká terapeutka, která pomáhá lidem zkroušeným devastací planety se jmenuje Zdeňka Voštová. Foto archiv ZV

Jakým způsobem s klienty pracujete?

Škála pocitů a projevů mých klientů je hodně široká, takže i můj terapeutický postup je pokaždé jiný. Využívám při tom zejména principů gestalt psychoterapie, kde má zásadní význam dialogický vztah, v němž zvídavě prozkoumávám klientovo vidění světa.

S empatií přijímám jeho pocity a prožitky a zaměřuji proces na hledání různých možností sebepodpory. Toto jsou principy každé dobré gestalt terapie, já však věřím — a v tom navazuji na myšlenky Keva Evanse — že v terapii je nutné začít vnímat širší pole, než jen vztah mezi terapeutem a klientem. Snažím se brát v potaz i sociokulturní, politické a environmentální aspekty života.

Těžím i ze své stáže na Psychosomatické klinice, kde jsem pracovala s klienty s úzkostnými a depresivními stavy. Je-li hlavním tématem klienta truchlení nad ztrátou části přírodního světa či ztrátou takové budoucnosti, jak si ji dotyčný dříve představoval, pak ho doprovázím při procházení jednotlivými fázemi tohoto truchlení a pomáhám mu tomuto procesu lépe porozumět.

Podle potřeb konkrétního klienta k tomu přidávám i další prvky vhodné pro práci s environmentálním žalem. Například mindfulness, tedy schopnost plně prožívat přítomnost, zvládat přitom své emoce a s vděčností vnímat to, co je radostné či nadějné.

Je vůbec v České republice, která se ve světě proslavila i prezidentem-zarytým klimaskeptikem, environmentální žal téma?

Není to téma, které by znělo veřejným prostorem. Ale je to fenomén, který tu je, ať o něm mluvíme nebo ne. Jak jsem se již zmiňovala, ve své terapeutické praxi i ve svém okolí se setkávám s rostoucím počtem lidí, pro které současný stav planety představuje velikou osobní zátěž.

Mimo jiné právě kvůli vámi zmiňovanému klima-skepticismu je někdy environmentální žal doprovázen pocitem osamělosti a bezmoci. Lidé trpící enviromentálním žalem či úzkostí se často setkávají se zlehčováním nebo dokonce popíráním svého problému. Americká psychoterapeutka Leaslie Davenportová mluví o „zanedbávaném smutku“. Kvůli neznalosti problematiky životního prostředí a mechanismu popření, který je obrannou reakcí části společnosti na stav ohrožení, není tento druh úzkosti či smutku uznávaný jako legitimní.

Ti, kteří tyto pocity prožívají, mohou být vnímáni jako přecitlivělí, emocionálně labilní nebo jsou nařčeni, že problém zbytečně zveličují. V českém prostředí se často setkávají s nálepkami ekoteroristů či zelených podivínů.

Normalita se pak stává nástrojem potlačení aktivit a myšlenek, které by mohly pomoci environmentální krizi zmírnit či odvrátit. Navíc takové reakce okolí mohou způsobit, že se lidé s tímto problémem stáhnou do izolace, přestanou o něm mluvit a od svého procesu truchlení se úplně odpojí. Přitom by bylo skvělé, kdyby jím mohli projít s podporou, ať už by taková podpora pocházela od někoho blízkého, komunity lidí okolo nebo zkušeného terapeuta.

Víme, jak velké části populace se tyto problémy týkají?

Zatím nemáme k dispozici data související přímo s environmentálním žalem. Nicméně z jednotlivých průzkumů týkajících se vnímání environmentálních hrozeb dovozuji, že to nebude malé množství lidí.

Podle průzkumu agentury Median z letošního ledna více než polovina dotázaných vnímá hrozby spojené se změnami klimatu jako závažné. Lidé mají strach z nedostatku pitné vody, špatné úrody a hromadného stěhování lidí po kontinentech.

Přitom ještě loni to označovalo jako problém podstatně méně lidí, konkrétně osmatřicet procent, nyní to je dvaapadesát procent dotázaných. Vzhledem k postupující změně klimatu a tomu, že její důsledky — a také důsledky nešetrného zemědělství a zacházení s krajinou — dopadají čím dál tím víc i na život lidí u nás, považuji za pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat.

Napovídá tomu i vývoj v některých jiných zemích, například v Austrálii byl nedávno proveden rozsáhlý průzkum, kde byly respondentkami pouze ženy. Ohromných osmasedmdesát procent z 6500 dotázaných žen odpovědělo, že v souvislosti se změnou klimatu prožívají úzkosti a strach z budoucnosti. V kategorii pod třicet let pak třiatřicet procent respondentek uvedlo, že v této souvislosti zvažují, zda mít, či nemít děti.

Existuje něco jako typický člověk postižený environmentálním žalem?

Jedna část jsou ekologové, aktivisté a jinak environmentálně angažovaní lidé, kteří nezřídka mluví o svém vyhoření, zaplavení pocitem marnosti a ztrátě smyslu svého počínání. Není úplně jednoduché uvědomovat si ohrožení světa, jak jej známe, a zároveň při své snaze zvrátit nepříznivý vývoj čelit lhostejnosti nemalé části společnosti.

Druhou část tvoří lidé, kteří se sice nijak neangažují v environmentálním aktivismu, ale mají k přírodě blízko, cítí se s ní nějakým způsobem propojení a je jim hluboce líto, jakým způsobem je devastována. Psychologové popsali takzvaný fenomén „solastalgie“, což je pocit žalu nad zpustošením a ztrátou přirozeného ekosystému. Je to vlastně takový stesk po domově, zatímco ve skutečnosti jste pořád doma.

V souvislosti s dopady globálních změn klimatu byly tyto pocity pozorovány u Inuitů z oblasti Nunatsiavut v Kanadě a stejně tak u farmářů z Wheatbelt v Austrálii. Obě tyhle skupiny žijí v těsném kontaktu s přírodou a je pro ně děsivé, jak se jim v podstatě přímo před očima mění jejich domov, místo, kde byli zvyklí žít po celé předchozí generace.

A pak jsou tu lidé, kteří nepatří do ani jedné z těchto skupin. Některé z nich enviromentální otázky až donedávna míjely, ale po zakusení loňského extrémně suchého léta, vyslechnutí zpráv o pitné vodě zamořené mikroplasty a děsivých důsledcích klimatické změny, je zaplavila environmentální úzkost.

Často to jsou vzdělaní lidé s přehledem, co si uvědomují, že změna klimatu a další ekologické problémy jsou pro společnost a budoucnost lidstva ohromná hrozba a považují za alarmující, že je společnost adekvátně neřeší. Tyto skupiny se samozřejmě mohou vzájemně prolínat.

Už jste sice ledacos naznačila, ale jak se tedy léčí environmentální žal?

Pomáháme klientům vyrovnávat se s pocity, které v nich stav planety vyvolává. Cílem terapie ale není přesvědčit je, že žádný problém neexistuje. Naopak, za zásadní považuji přijetí a plný respekt k závažnosti tématu. Během terapie se snažíme pocity a myšlenky dotyčného člověka prozkoumat, zpracovat a najít způsob, jak s nimi vyrovnaně žít.

V řadě aspektů existuje jistá paralela mezi environmentálním žalem a truchlením při umírání či ztrátě někoho blízkého. Vnímám jako důležité tomuto procesu porozumět.

Psycholožka Küblerová Rossová rozdělila proces truchlení do jednotlivých fází, které se původně týkaly pouze umírání. Na její teorii pak navázal profesor Steve Running a jednotlivé fáze rozpracoval do takzvaných „pěti stádií klimatického žalu“.

Stejně jako u osobního zármutku jsou to popření a odpojení, vztek a zloba, smlouvání, deprese a smíření. Každá z těchto fází je přirozenou reakcí na ztrátu, ať už části přírody nebo původní představy o naší budoucnosti.

Do způsobu truchlení poměrně razantně vstupuje i naše vlastní duševní nastavení. Člověk, který potlačuje svůj hněv a agresi a nahrazuje je smutkem, bude mít tendenci i v této situaci znovu potlačit hněv, naopak ten, který neumí prožít smutek, bude mít znovu problém být se svojí ztrátou ve smutku.

Běžné je pak opakované střídání dvou nebo více fází. Když tomuto truchlící člověk porozumí, je to většinou úlevné, protože se pro něj celý proces stává srozumitelnějším. Hlavní je svoji bolest nepotlačovat, to by mohlo vést k dlouhotrvajícím depresivním stavům nebo psychosomatickým potížím.

Součástí smíření jakožto poslední fáze truchlení je i přijetí nejisté budoucnosti, která je nezbytným prvkem naší existence. Jedná se o rozhodnutí žít, jít dál a s odvahou čelit tváří v tvář nejistotě.

A co je možné doporučit nad rámec terapeutického procesu?

Řadě lidí pomáhá zapojení do komunity podobně smýšlejících lidí. S tím souvisí i další tip. Truchlení lze postupně přetavit v nějakou pozitivní aktivitu. Někteří se rozhodnou zapojit do dění v místě, kde žijí. Někdo se rozhodne šířit osvětu a někdo klade důraz na minimalizování vlastní ekologické stopy.

Tyto aktivity mohou lidem pomoci snížit svůj pocit bezmoci a frustrace. Tato rada se však nevztahuje na vyčerpané environmentální aktivisty, kteří si potřebují být vědomi svých vlastních limitů a čas od času se od environmentálních témat úplně odpojit.

Řada terapeutů doporučuje v rámci psychohygieny pobyt v přírodním prostředí, které umožní propojení našeho vnitřního světa s tím vnějším. Pro některé jedince je nicméně tento kontakt s přírodou spíše zatěžující, neboť environmentálně vnímavý člověk zaznamenává její neúprosnou proměnu.

Americký novinář a ochránce přírody Bill McKibben to glosoval přirovnáním, že konec přírody nám brání v tom, abychom se naladili na její zbytky, a to z podobných důvodů, jako si většinou také nevybíráme přátele mezi těmi, kteří jsou smrtelně nemocní.

Poslední doporučení na závěr vychází z principů mindfulness. Za velmi funkční považuji obrátit svou pozornost k prožívání přítomného okamžiku, pocitu vděčnosti za to, co ve svém životě aktuálně máme a vědomému hledání záchytných bodů naděje.

ZUZANA VLASATÁ