Zadáme-li do internetového vyhledávače pojem „environmentální žal“, najdeme jen několik článků na toto téma — vesměs rozhovory se socioložkou Hanou Librovou z Masarykovy univerzity, která jej popularizuje pro Českou republiku. Na anglické „environmental grief“ či „environmental despair“ však získáme tisíce relevantních výsledků, včetně odborných i populárních článků.

Ve světě se o environmentálním žalu diskutuje desítky let. U nás se však teprve teď objevila první terapeutka, která poskytuje odbornou pomoc lidem, kteří prožívají úzkosti a zoufalství ze zanikání přírody jak ji známe. Zdeňka Voštová.

Co je to environmentální žal, který zajímá konkrétně vás jako terapeutku?

Zatím u nás nemáme pro tento typ pocitů ustálený termín. V angličtině se často používá také pojem „eco-anxiety“, který je definován jako chronický strach z environmentální zkázy, a který může být do češtiny přeložen jako ekologická či environmentální úzkost.

Tyto pojmy zpravidla obsahují nejen strach z budoucnosti v souvislosti se změnou klimatu a dalšími environmentálními problémy, ale i smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa a my ani budoucí generace už nezažijeme přírodu takovou, jak si ji pamatujeme z našeho dětství.

Environmentální žal a úzkost může mít mnoho podob. Na někoho dolehne strach, co s námi bude, jaká budoucnost čeká nás a naše děti. Měla jsem klientku, která řešila, zda vůbec do tohoto světa počít dítě. Někdy mohou tyto pocity dojít v existenciální zmar a beznaděj vedoucí až k myšlenkám na sebevraždu.

U některých lidí převažují pocity smutku a truchlení, protože vnímají přírodu jako nedílnou součást své identity a pak je těžké přihlížet jejímu ničení. Součástí bývají i pocity viny, neboť k tomuto problému svým způsobem života přispíváme víceméně všichni. Pro někoho se pak každodenní život naplní náročnými dilematy, jestli si kupovat jogurty v plastovém kelímku, jestli jíst maso či jestli letět s rodinou k moři.

V prestižním vědeckém časopise Nature loni publikovali výzkum, podle kterého existuje korelace mezi rostoucími teplotami způsobenými globálním oteplováním a zvyšujícím se výskytem sebevražd napříč USA a Mexikem. S vysokou pravděpodobností je mezi těmito jevy příčinná souvislost, což potvrzuje i report Americké psychologické asociace.

Někteří psychologové přirovnávají symptomy environmentální úzkosti k posttraumatické stresové poruše s tím rozdílem, že zde se mluví o poruše „pre-traumatické“. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Klimatická změna je něco, co nemáme pod svou vlastní kontrolou, co postupuje ohromným tempem a čehož důsledky jsou nepředvídatelné.

Jste první terapeutka v České republice, která začala nabízet pomoc lidem, kteří prožívají environmentální žal či úzkost. Jak vás to napadlo?

Kdysi jsem tento problém sama řešila. Tehdy mě zarazila reakce mého, jinak skvělého a renomovaného terapeuta. Například na můj stesk o zanikání druhů poznamenal, že zároveň neustále vznikají nové druhy, takže to nevnímá jako takový problém.

Pokusil se tím sice nabídnout jinou perspektivu, nicméně ve mně zůstal pocit, že toto závažné téma bagatelizuje. Nevzal v úvahu, že způsoby a rychlost vznikání nových a zanikání již existujících druhů jsou zcela nesrovnatelné.

Postupně jsem si pak nicméně osvojila způsoby, jak se vyrovnávat se svým vlastním environmentálním žalem. Časem jsem zjistila, že se jedná o fenomén, který prožívá velké množství lidí a pár z nich se mnou sdílelo, že když se snažili vyhledat pomoc, narazili na stejné nepochopení jako tehdy já. Protože pracuji jako terapeutka, začala jsem se o toto téma zajímat po odborné stránce. V českém prostředí není moc materiálů ke studiu, ale na Západě je to velmi aktuální téma.

Reagujete tedy na reálnou poptávku?

Ano, ačkoli nabízím tento druh terapeutické podpory teprve krátce, už mě oslovují klienti s tímto specifickým problémem. Navíc, když se podíváme do zahraničí, můžeme čekat, že lidí, kteří budou chtít odbornou pomoc při své environmentální úzkosti, bude přibývat. Ukazuje se, že i v České republice je lidí s těmito prožitky spousta, ale řada z nich netuší, že mají své jméno a že i v této oblasti lze hledat terapeutickou podporu.

Spolu s kolegou Bohuslavem Binkou, který se environmentálním žalem také zabývá, jsme se proto rozhodli šířit povědomí o tomto tématu. Kromě toho plánujeme podpůrnou skupinu s názvem „Emoční odolnost v době klimatické změny a pokračujícího ohrožení přírody“. Vlastně nás oba trochu překvapilo, jak obrovský zájem skupina vzbudila, přestože začne běžet až od září.

Co podle vás hraje roli v této poptávce po pomoci při environmentálním žalu?

Stále větší množství lidí prožívá strach z klimatické hrozby a dalších environmentálních problémů. Mnozí se nějakým způsobem snaží aktivně tyto problémy řešit, ale často trpí bezmocí a frustrací, že se to nedaří.

Nejde ale o zcela nový fenomén, nebo dokonce módní vlnu. Někteří lidé prožívali environmentální žal už před desítkami let. Nedávno jsem narazila na jeden vědecký časopis z roku 1992. Bioložka Phyllis Windleová v něm poznamenala, že čtení o stavu přírodního světa je pro ni stejně děsivé, jako číst si lékařskou zprávu o postupu rakoviny v těle její matky.