Přestože takzvané věčné chemikálie, tedy perfluorované a polyfluorované látky, známé také pod zkratkou PFAS, nevznikají v přírodě a lidstvo je komerčně začalo využívat teprve v polovině minulého století, během pár let se jimi podařilo zamořit celou planetu. V přírodě se tyto látky nerozkládají, přinejmenším ne v nám představitelném časovém horizontu a za podmínek, které na Zemi aktuálně panují. Dnes na nás proto — bez nadsázky — věčné chemikálie prší i s kapkami deště a najdeme je i v krvi ledních medvědů. Některé z nich již zakazuje Stockholmská úmluva, jedná se totiž o látky, které nejenže jsou perzistentní — věčné —, ale také prokazatelně škodlivé pro naše zdraví.

O nejnovějším výzkumu jejich vlivu na lidské zdraví a naši imunitu jsme hovořili s Barborou Rudzanovou, která působí na vědeckém pracovišti Recetox při Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, jež se zaměřuje na studium toxických látek v prostředí a jejich vliv na přírodu a lidské zdraví. Za svůj výzkum, věnovaný otázce, jak věčné chemikálie poškozují lidskou imunitu, získala Barbora Rudzanová letos v květnu cenu Učené společnosti České republiky.

Ve své práci jste zkoumala skupinu tří set lidí z Brna a okolí. Co to z hlediska vědy znamená?

Na Českou republiku je to docela velký vzorek. Jedná se o dobrovolné účastníky a původ této skupiny sahá do osmdesátých let. Věda tehdy zažívala boom výzkumů, které sledovaly normální lidi a faktory, jež ovlivňují jejich zdraví. V Anglii vznikla studie, kde se zaměřili na těhotné ženy a posléze jejich děti. Počátkem devadesátých let se s podobnou studií začalo i u nás. Zkoumaná populace asi pěti tisíc těhotných žen pocházela z Brna a Znojma a naše pracoviště ji sledovalo až do dospělosti jejich potomků.

Po letech jsme zkusili tuto skupinu dětí — to už jim bylo zhruba sedmadvacet — znovu oslovit. Právě takto vznikla moje kohorta.

Jak moc potom zjištění o takové skupině odpovídají průměrné české populaci?

Jde o skupinu, kterou zajímá její zdravotní stav. Asi sedmdesát procent má univerzitní vzdělání. Takže reprezentativní vzorek české populace to úplně není, pořád se ale jedná o velice hodnotná data. Navíc se ukazuje, že socioekonomický status nemá příliš velký vliv na to, jak jsme věčnými chemikáliemi zasaženi.

U kolika z nich jste v těle našli perfluorované a polyfluorované látky?

U všech. V evropských i amerických studiích se tyto látky nacházejí u 98 až 100 procent vzorků. Všichni je v sobě máme. Jedná se přitom o látky, které vytvořil člověk. Nemají v našich tělech co dělat. I malá koncentrace je špatně.

Na druhou stranu, když jsem ty koncentrace porovnávala s jinými evropskými studiemi, jsme v nižších číslech.

V dnešní době už známe mnoho skupin toxických látek, které jsou pro naše zdraví a pro přírodu velice škodlivé. Perfluorované a polyfluorované látky jsou jen další v řadě, nebo je to úplně nový druh nebezpečí?

Například ftaláty a bisfenoly, které se přidávají do plastů, se od věčných chemikálií liší tím, že je naše tělo dokáže vyloučit v moči. Problém nastává, pokud je jimi člověk nepřetržitě obklopený a neustále si v těle udržuje určitou hladinu. Pak začnou narušovat hormony, což je velice nebezpečné. Věčné chemikálie se ale kumulují v krvi i orgánech a jsou opravdu perzistentní — nemizí pryč, nerozkládají se. To je nový problém.

I proto se na úrovni Evropské unie řeší, že je všechny zakážeme. V tuto chvíli známe více než patnáct tisíc sloučenin spadajících do skupiny věčných chemikálií. Některé jsou toxické, některé bioakumulativní, některé jsou hodně mobilní a šíří se snadno po celém světě. Možná není každá jedna z nich toxická, ale všechny mají společné to, že jsou velice perzistentní. Jakmile je vyrobíme, zůstanou.

Čím je to dané?

Je to dáno vazbou mezi uhlíkem a fluorem, což je vůbec nejsilnější vazba v organické chemii. Představme si dlouhý uhlíkatý řetězec a na něm fluory. Díky tomu jsou všechny perfluorované a polyfluorované látky odolné vůči rozkladu.

Vědci proto apelují, abychom je brali jako jednu skupinu a regulovali je bez ohledu na to, jak jsou jednotlivé z nich toxické. Zkoumat je při tom množství látku po látce, dost dobře nejde. Trvalo by to nepředstavitelně dlouho a průmysl mezi tím vyrobí mnoho dalších.

Tři látky ze skupiny věčných chemikálií už se dostaly na seznam Stockholmské úmluvy, tedy globální smlouvy o omezení některých perzistentních látek. Přesto se ale vyskytují v tělech vámi zkoumaných jednotlivců. Čím to?

Konkrétně jde o látky PFOA a PFOS. Ty v našem vzorku dokonce dosahovaly nejvyšších koncentrací. Důvodem je, že jsou to ty první z věčných chemikálií, které průmysl začal používat. Jak jsem říkala, jednou jsme je vyrobili a poslali do oběhu, proto nezmizí. Všichni účastníci výzkumu měli v krvi také látku PFHxS, která je třetí ze seznamu věčných chemikálií zakázaných Stockholmskou úmluvou. Vyskytovala se ale v nižších koncentracích.

Jak se nám tyto látky dostávají do těla?