V italské Vicenze padl v červnu 2025 verdikt, který může navždy ovlivnit dějiny environmentálního práva. Manažeři chemické továrny Miteni byli odsouzeni za dlouhodobé a vědomé znečišťování životního prostředí látkami PFAS — takzvanými „věčnými chemikáliemi“, které se v přírodě prakticky nerozkládají a nebezpečně se hromadí v tělech lidí i zvířat.

Továrna Miteni, provozovaná v minulosti mimo jiné koncerny Mitsubishi a ICIG, po dekády systematicky zamořovala zdroje pitné vody pro více než 350 000 lidí v regionu Veneto. Zde se však zrodila i jedna z nejsilnějších občanských reakcí v nedávné evropské historii — hnutí Mamme No PFAS (Matky proti PFAS), založené místními matkami.

Svůj strach o zdraví dětí dokázaly přetavit v organizovaný a nesmírně efektivní tlak na státní orgány i soudy. Jejich odvaha a vytrvalost dodaly celému případu morální impuls, kterému soudci nakonec naslouchali: manažeři nebyli uznáni vinnými z nedbalosti či omylu, ale z vědomého zločinu proti životnímu prostředí a veřejnému zdraví.

Rozsudek, který poslal jedenáct manažerů celkem na 141 let do vězení, je jasným signálem, že se Evropa probouzí. Éra, kdy se ekologické škody daly vyřešit pouhou pokutou, končí. Nastupuje věk trestní odpovědnosti.

Korporátní imunita se hroutí

Verdikt z Vicenzy mění pravidla hry. Dosud mnoho korporací přistupovalo k ekologickým škodám jako k vypočitatelnému provoznímu nákladu. Italský soud ale vyslal zprávu, že cena za znečištění může znamenat nejen desítky milionů eur na odškodném, ale i ztrátu osobní svobody. Historické rozhodnutí prolomilo zdánlivou korporátní imunitu a stanovilo klíčový precedent: lidé, kteří činí strategická rozhodnutí, ponesou osobní důsledky.

Podobným — i když jen finančním — otřesem si prošla i Belgie. Vlámské město Zwijndrecht a jeho okolí čelilo masivní kontaminaci půdy a vody toxickou „věčnou chemikálií“ PFOS z továrny americké korporace 3M. Firma o rizicích prokazatelně věděla desítky let, ale informace tajila. Belgický stát měl data o znečištění k dispozici nejpozději od roku 2017, přesto mlčel. Veřejnost se o skutečném rozsahu problému dozvěděla až náhodou — při stavbě dálnice.

Následné krevní testy dopadly šokujícím způsobem — kontaminováni byli prakticky všichni testovaní obyvatelé. Společnost 3M pak byla drtivým politickým a mediálním tlakem donucena přistoupit na mimosoudní vyrovnání v rekordní výši 571 milionů eur. Belgický případ ukázal, že znečištění PFAS není jen ekologickou zátěží, ale i krizí veřejného zdraví, důvěry ve stát a hranic korporátní moci. I když 3M za své selhání nezaplatila vězením, cena byla astronomická a vedla k závazku firmy do roku 2025 zcela ukončit výrobu všech látek PFAS.

Osobní zkušenost jako politická zbraň

Změnu v dynamice bruselské debaty přinesl mimo jiné i rozsáhlý mezinárodní projekt, na němž se podílela i česká ekologická organizace Arnika. V rámci něj si nechaly otestovat krev desítky evropských politiků, včetně eurokomisařů, ministrů a poslanců. Výsledek potvrdil znepokojivé očekávání: testovaní politici se zařadili k odhadovaným devětadevadesáti procentům světové populace, která má v krvi detekovatelné hladiny PFAS.

Látky PFAS, včetně těch, které jsou v Evropské unii již dávno zakázané, se našly mimo jiné v krvi europoslankyně Markéty Gregorové nebo místopředsedkyně Evropské komise Margrethe Vestagerové. Tlak na znečišťovatele, dosud převážně právní a finanční, tak získal nový rozměr: z abstraktního problému veřejné správy se stal problém osobní. Otázka „proč je tato toxická látka v mé krvi?“ zní teď na chodbách evropských institucí mnohem naléhavěji než předtím.

Soudní rozsudek v Itálii, finanční dohoda v Belgii a krevní testy politiků nejsou izolované události, ale spojené nádoby, které zvyšují tlak na společné evropské řešení. Přelomové rozsudky, hrozba miliardových pokut a osobní tlak na politiky vytvořily pevnou síť, ze které je pro znečišťovatele stále těžší uniknout. Neviditelný jed se stal běžnou součástí našich životů, a tím i nevyhnutelným tématem veřejného zájmu.

Evropská unie nyní zvažuje úplný zákaz celé skupiny PFAS, což je krok, který naráží na bezprecedentní odpor průmyslové lobby. Znečištění těmito látkami je přitom krize, která bobtnala desítky let v tichosti a za zavřenými dveřmi. Nyní se tento toxický příběh láme. Otázka už nezní, zda „věčné chemikálie“ zmizí z našeho světa. Otázka zní, kdy se tak stane. A jak vysoký bude konečný účet pro ty, kdo po dekády stavěli zisk nad zdraví lidí a planety.