Množství textilního odpadu v České republice na první pohled nevypadá znepokojivě. Tvoří totiž jen tři až šest procent směsného komunálního odpadu. Když si však uvědomíme, že to znamená 120 tisíc až 200 tisíc tun ročně, realita nabude mnohem temnějších obrysů. Je to takové množství, jako by každý z nás týdně vyhodil jedny džíny.

Moderní posedlost módou má globální důsledky. Na celém světě ročně vyhodíme asi 92 milionů tun textilu. Pokud potřebujete zase trochu pomoct s obrazotvorností, uvedený neuvěřitelný objem odpovídá jednomu kamionu, plně naloženému oblečením, který končí na skládce nebo v peci každou vteřinu.

A že ty hromady nikde na skládkách nevidíme? Jistě, končí totiž na obrovských hromadách v Africe nebo Jižní Americe, v zemích, které se s tak rychle hromadícím odpadem nedokážou vypořádat, ale ani mu čelit. Ty největší se nacházejí v Ghaně, v Keni a v Chile.

Místní obyvatelé začali takovéto oblečení nazývat „dead white man’s clothes“ (oblečení mrtvého bílého muže). Nechápou totiž, proč by se někdo živý zbavoval funkčního oblečení. Recykluje se z něj pouhé jedno procento.

Fenoménem, který výrazně přispívá k textilní krizi, je koncept rychlé módy, takzvané „fast fashion“. Jedná se o trend, který kdysi definovala společnost Zara, a to tím, že byla schopná do svých obchodů po celém světě dostat rychle zboží s aktuálním designem.

Postupem času se vyvinul do nové, ještě destruktivnější podoby — „ultra fast fashion“. V honbě za maximálními zisky se prostě zkrátila doba výroby, snížila kvalita a módní značky začaly vyrábět oblečení v takových objemech, že ani nemohou doufat v jeho plný odbyt.

Vyhozené oblečení tak často ani není to vaše staré, obnošené, ale jedná se o zcela nové, neprodané kusy. Což můžeme pořád označit za plýtvání, ale už také za etickou a ekologickou katastrofu. Zvláště uvědomíme-li si, jaké „chemické“ složení má oblečení, které se ve stylu rychlé módy produkuje.

Symbolem chemického znečištění se stal polyester — materiál používaný pro svou nízkou cenu a snadnou údržbu. Jenže každé praní polyesterového oblečení uvolňuje mikroskopická plastová vlákna — mikroplasty, které končí v našich vodách a nakonec i na našich talířích.

V textilním průmyslu jsou kvůli voděodolným vlastnostem používány perfluorované a polyfluorované látky (PFAS). Ty unikají při výrobě do spodní a pitné vody, jak prokázala nedávná studie z Bangladéše, na které spolupracovala také česká Arnika. Tyto „věčné chemikálie“ (forever pollution) však dál putují po planetě a jejich vzorky se našly i v neobydlených oblastech Antarktidy.

Módní průmysl však nemusí být jen synonymem pro ekologickou katastrofu, ale také pro brutální porušování zaměstnaneckých a lidských práv. Špičkou ledovce jsou tragédie jako kolaps budovy Rana Plaza v Bangladéši v roce 2013, kde zahynulo přes tisíc dělníků a další skoro tři tisíce byly zraněny. Imigranti pracují v textilních továrnách za nelidských podmínek často i v Evropě.

To všechno se děje proto, aby si mnozí několikrát za měsíc mohli koupit levné tričko či kalhoty, které se za chvíli roztrhají nebo je prostě přestanou mít chuť nosit. Konzumenti módy by se proto měli zamyslet, zda jim tento životní styl stojí za následky, které budeme muset odstraňovat další desetiletí.

Musíme začít přemýšlet o každém kusu oblečení, který si pořídíme, jako o něčem víc než jen o módním doplňku. I spotřebitelé totiž mají v rukou klíč k tomu, jak bude budoucnost módy vypadat. Záleží na tom mnohem víc, než jsme si běžně ochotni připustit.