Množství textilního odpadu v České republice na první pohled nevypadá znepokojivě. Tvoří totiž jen tři až šest procent směsného komunálního odpadu. Když si však uvědomíme, že to znamená 120 tisíc až 200 tisíc tun ročně, realita nabude mnohem temnějších obrysů. Je to takové množství, jako by každý z nás týdně vyhodil jedny džíny.

Moderní posedlost módou má globální důsledky. Na celém světě ročně vyhodíme asi 92 milionů tun textilu. Pokud potřebujete zase trochu pomoct s obrazotvorností, uvedený neuvěřitelný objem odpovídá jednomu kamionu, plně naloženému oblečením, který končí na skládce nebo v peci každou vteřinu.

A že ty hromady nikde na skládkách nevidíme? Jistě, končí totiž na obrovských hromadách v Africe nebo Jižní Americe, v zemích, které se s tak rychle hromadícím odpadem nedokážou vypořádat, ale ani mu čelit. Ty největší se nacházejí v Ghaně, v Keni a v Chile.

Místní obyvatelé začali takovéto oblečení nazývat „dead white man’s clothes“ (oblečení mrtvého bílého muže). Nechápou totiž, proč by se někdo živý zbavoval funkčního oblečení. Recykluje se z něj pouhé jedno procento.

Fenoménem, který výrazně přispívá k textilní krizi, je koncept rychlé módy, takzvané „fast fashion“. Jedná se o trend, který kdysi definovala společnost Zara, a to tím, že byla schopná do svých obchodů po celém světě dostat rychle zboží s aktuálním designem.

Postupem času se vyvinul do nové, ještě destruktivnější podoby — „ultra fast fashion“. V honbě za maximálními zisky se prostě zkrátila doba výroby, snížila kvalita a módní značky začaly vyrábět oblečení v takových objemech, že ani nemohou doufat v jeho plný odbyt.

Vyhozené oblečení tak často ani není to vaše staré, obnošené, ale jedná se o zcela nové, neprodané kusy. Což můžeme pořád označit za plýtvání, ale už také za etickou a ekologickou katastrofu. Zvláště uvědomíme-li si, jaké „chemické“ složení má oblečení, které se ve stylu rychlé módy produkuje.