Bangladéšská tragédie na pokračování

Petr Mareš

Zřícení budovy na předměstí bangladéšské Dháky otevírá znovu palčivou otázku ochrany práv a života zaměstnanců oděvních továren v zemích globálního Jihu a poukazuje na přetrvávající neodpovědnost nadnárodních korporací.

Středeční tragédie v Savaru si vyžádala přes 260 obětí, převážně žen. Počet zbytečně zmařených životů ale s největší pravděpodobností nadále poroste. Představitelé nadnárodních společností, jejichž dodavatelé vlastní továrny v Rana Plaza, jsou šokováni a v přímém přenosu vyjadřují soucit s pozůstalými. Pracující z okolí oprávněně demonstrují v ulicích a žádají okamžité řešení problémů v souvislosti s pracovními podmínkami.

Premiérka vlády, která není dlouhodobě schopna zajistit bezpečí občanů a zřejmě v brzké době hodlá vyhrát závod ke dnu, Sheik Hasinová vyhlásila na čtvrtek 25. dubna den smutku a veřejnosti slíbila dopadení a náležité potrestání viníků. Za ty jsou považováni především majitelé budovy a továren, které se v objektu nacházely.

Média bedlivě monitorují postup záchranářských prací i celkový vývoj situace. Skutečná příčina vpravdě smutné a pro mnohé zdrcující události zůstává bohužel v záplavě nejaktuálnějších informací skryta.

Bangladéš je po Číně druhým největším producentem oděvů na světě, přičemž osmasedmdesátiprocentní podíl celkového exportu země připadá právě na textil. Ve velkém zde nakupují téměř všechny významné značky, na které si vzpomeneme. Na výrobě oděvů je závislých takřka dvacet miliónů obyvatel.

V zemi operuje více než 5400 dodavatelských továren, které zaměstnávají téměř 3,6 miliónů pracujících (z toho osmdesát procent tvoří ženy). Bangladéšští pracující ale patří k těm nejhůře placeným na světě, přičemž minimální mzda (přibližně 37 dolarů měsíčně) nepokryje ani jejich základní potřeby. Nízká cena lidské práce společně s takřka nevymahatelným právem nabízí nadnárodním společnostem v podstatě beztrestnost, ideální možnost tak zvané optimalizace výrobních nákladů a přesun všech představitelných rizik na majitele továren, respektive samotné pracující.

John Hilary, výkonný ředitel britské charity War on Want se k současné situaci vyjádřil pregnantně: „Západní oděvní řetězce v rámci konkurenčního boje tlačí na své zahraniční dodavatele, aby neustále snižovali ceny. V takové situaci zkrátka nelze zajistit bezpečnostní ani zdravotní předpisy v dostatečné míře. Pokud budou výkupní ceny stále klesat, problémy budou zákonitě eskalovat.“

×