V neděli 24. dubna jsme si připomněli devět let od zřícení komplexu oděvních továren Rana Plaza v Bangladéši, kde zemřelo více než jedenáct set lidí. Událost se tak stala jednou z největších tragédií v dějinách oděvního průmyslu. Co se během dekády od té doby změnilo?

Dílčí reakce vlád i oděvního průmyslu

Pojďme si připomenout nejpalčivější problémy, se kterými se pracující v oděvním průmyslu potýkají. Jak ukazuje i příklad Rana Plaza, továrny často nesplňují požární ani jiné bezpečnostní standardy, dělníci často nemají ani základní ochranné pomůcky. Pracující v oděvním průmyslu se navíc dlouhodobě potýkají s extrémně nízkými mzdami, které nepokrývají ani základní potřeby, natožpak aby postačovali k vedení důstojného života.

Časté je i zavírání továren ze dne na den bez jakéhokoliv odškodnění pro pracující, sotva si módní značky najdou výhodnějšího — tedy především levnějšího — dodavatele. Méně známý je fenomén práce z domu, kdy továrny v zemích výroby zadávají zakázky pracujícím v domácnosti, kteří jsou placeni od vyrobeného kusu, a postrádají tak i základní profesní jistoty, na něž se mohou spolehnout klasičtí dělníci.

Na práci v oděvním průmyslu lze nahlížet také jako na problém výrazně zatížený genderovými aspekty. Přibližně osmdesát procent všech pracujících v oděvním průmyslu tvoří ženy. S tím se pojí v průměru o osmnáct procent nižší mzda. Pracujícím matkám se odpírá vybírání mateřské a rodičovské dovolené.

A těžko představitelných rozměrů dosahuje také sexuální obtěžování a násilí na pracovišti. Podle nového výzkumu z Indie má doslova každá dělnice přímou nebo nepřímou zkušenost s genderově podmíněným násilím.

O těchto problémech víme již dlouhou dobu. Organizace Clean Clothes Campaign, kterou v České republice zastupuje sdružení NaZemi, bojuje za práva dělnic a dělníků v oděvním průmyslu již více než třicet let. Po zřícení komplexu Rana Plaza se o oděvním průmyslu začalo mnohem více mluvit, vzniklo například hnutí Fashion Revolution.