Oděvní průmysl devět let od zřícení komplexu Rana Plaza: takřka vše při starém

Tereza Volmutová

Po devíti letech od jednoho z největších neštěstí v dějinách oděvního průmyslu se podařilo vyřešit jen minimum strukturálních problémů, nadto se objevily jiné, podobně vážné. Závěr je jasný: zapotřebí jsou systémové změny.

Na místě bývalé fabriky Rena Plaza, jejíž trosky pohřbily jedenáct set dělnic, dnes roste buřina. A bývalé kolegyně sem stále chodí vzpomínat. Foto Munir Uz Zaman, AFP

V neděli 24. dubna jsme si připomněli devět let od zřícení komplexu oděvních továren Rana Plaza v Bangladéši, kde zemřelo více než jedenáct set lidí. Událost se tak stala jednou z největších tragédií v dějinách oděvního průmyslu. Co se během dekády od té doby změnilo?

Dílčí reakce vlád i oděvního průmyslu

Pojďme si připomenout nejpalčivější problémy, se kterými se pracující v oděvním průmyslu potýkají. Jak ukazuje i příklad Rana Plaza, továrny často nesplňují požární ani jiné bezpečnostní standardy, dělníci často nemají ani základní ochranné pomůcky. Pracující v oděvním průmyslu se navíc dlouhodobě potýkají s extrémně nízkými mzdami, které nepokrývají ani základní potřeby, natožpak aby postačovali k vedení důstojného života.

Časté je i zavírání továren ze dne na den bez jakéhokoliv odškodnění pro pracující, sotva si módní značky najdou výhodnějšího — tedy především levnějšího — dodavatele. Méně známý je fenomén práce z domu, kdy továrny v zemích výroby zadávají zakázky pracujícím v domácnosti, kteří jsou placeni od vyrobeného kusu, a postrádají tak i základní profesní jistoty, na něž se mohou spolehnout klasičtí dělníci.

Na práci v oděvním průmyslu lze nahlížet také jako na problém výrazně zatížený genderovými aspekty. Přibližně osmdesát procent všech pracujících v oděvním průmyslu tvoří ženy. S tím se pojí v průměru o osmnáct procent nižší mzda. Pracujícím matkám se odpírá vybírání mateřské a rodičovské dovolené.

A těžko představitelných rozměrů dosahuje také sexuální obtěžování a násilí na pracovišti. Podle nového výzkumu z Indie má doslova každá dělnice přímou nebo nepřímou zkušenost s genderově podmíněným násilím.

O těchto problémech víme již dlouhou dobu. Organizace Clean Clothes Campaign, kterou v České republice zastupuje sdružení NaZemi, bojuje za práva dělnic a dělníků v oděvním průmyslu již více než třicet let. Po zřícení komplexu Rana Plaza se o oděvním průmyslu začalo mnohem více mluvit, vzniklo například hnutí Fashion Revolution.

A přišly i reakce na institucionální úrovni. Vznikla takzvaná Bangladéšská dohoda, která se v roce 2021 přetavila do Mezinárodní dohody o bezpečnosti a zdraví. Oproti původní dohodě pokrývá i další země, nejen Bangladéš. Dodnes ji podepsalo 171 módních značek, které se takto zavázaly, že zajistí, aby továrny, ve kterých vyrábí své oděvy, splňovaly požární i další standardy týkající se bezpečnosti a zdraví pracujících.

Na úrovni OSN se také od roku 2014 vytváří právně závazný nástroj o byznysu a lidských právech, který má ambice přimět firmy po celém světě k přijetí právní odpovědnosti za lidská práva ve svých dodavatelských řetězcích. Podobné zákony v různých podobách už v některých státech existují.

Například ve Francii se jedná o Duty of Vigilance Law, v Nizozemí se jedná Child Labour Due Diligence Law týkající se dětské práce. V jiných zemích se na podobných zákonech pracuje. A podobné právní úpravy se připravují i na úrovni Evropské unie.

Na nízké mzdy a „závod ke dnu“ — negativně působící konkurenční prostředí stlačující mzdové i jiné parametry práce k co nejnižšímu standardu — nejen v oděvním průmyslu mezi jednotlivými evropskými státy reaguje plán zavést Evropskou minimální mzdu, která by měla sjednotit minimální výši odměny za práci ve všech zemích EU — a právě v těchto dnech se jedná o její výši.

Iniciativa v rámci sítě Clean Clothes Campaign European floor wage jde ještě dál a lobbuje za evropskou minimální důstojnou mzdu — ta je založena na myšlence, že mzda nemá dělníkům pouze zajišťovat přežití, ale také důstojný život. Letos také ohlásila svůj vznik kampaň Good Clothes, Fair Pay za důstojnou mzdu v oděvním průmyslu, která má za cíl nasbírat milion podpisů občanů Evropské unie v rámci Evropské občanské iniciativy.

A k tomu něco navíc

Na oděvní průmysl dopadla pandemie covid-19 zvlášť těžce. Sotva se na jaře roku 2020 zavřely obchody a poklesla poptávka po oblečení po celém světě, mnoho módních značek ze dne na den zrušilo svým dodavatelům objednávky, případně nezaplatily za objednávky, které již byly hotové a odeslané.

Obojí vedlo k tomu, že miliony lidí nedostaly mzdu, na kterou měly nárok, a mnozí ztratili zaměstnání. Navzdory tlaku mezinárodních kampaní stále mnoho světových značek dělnicím dluží na mzdách, jen za období od března 2020 do března 2021 to činí v úhrnu 11,85 mld. dolarů.

Pracující rovněž nedostali žádné odstupné za náhlou ztrátu zaměstnání. Mezi dlužníky patří například firmy jako Nike, Amazon nebo Next.

Během pandemie se také radikálně změnily nákupní zvyky lidí, zejména směrem k online nakupování. Objevili se noví hráči: internetové obchody, které se obecně pokládají za obchodní vítěze pandemie. Jsou to firmy jako Zalando, Amazon, nebo čínský Shein — firma, která zaznamenala mezi lety 2019 a 2021 téměř čtyřsetprocentní nárůst a která ztělesňuje všechno, co je na oděvním průmyslu špatně.

S tím se pojí nové typy problémů pro pracovní podmínky — v dodavatelském řetězci oděvního průmyslu si najednou musíme více všímat lidí, kteří pracují ve skladech těchto internetových gigantů, nikoliv na globálním Jihu, ale v Evropě nebo v severní Americe. Typickým příkladem je firma Amazon, která je nechvalně známá mimo jiné proto, že efektivně znemožňuje svým pracujícím zakládat odbory. Noví vítězové tedy znamenají i nové poražené — a jako obvykle mezi pracujícími.

Pracovní podmínky se v oděvním průmyslu mění i v kamenných obchodech. Německý výzkum poukázal na rostoucí digitalizaci, kterou pandemie jen urychlila. Trend je jasný: s digitalizací přichází do obchodů s oděvy úplně nová organizace a charakter práce.

Zatímco dříve prodejní asistenti pomáhali zákazníkům s výběrem oblečení a starali se o uspořádání obchodu, v budoucnu — a v některých obchodech je tomu tak už dnes — se stane jejich šéfem algoritmus, který jim zadá práci, jež spočívá zejména v tom, že pracující přenáší zboží ze skladu na prodejnu, a naopak, a to na přesně určená místa. Pomocí čipů lze navíc lehce kromě oblečení kontrolovat i pohyb zaměstnanců, a lze tak klást mnohem větší tlak na jejich výkon.

Místo toho, aby stroje ulehčovaly lidem práci, dělají z nich stroje. Pod pojmem „špatné podmínky v oděvním průmyslu“ bychom tedy měli začít vidět i jiné věci než unavenou švadlenu v továrně v Bangladéši.

Trh nevyřeší nic, potřebujeme systémové změny

Ač tedy od jedné z největších tragédií módního průmyslu uplynula téměř dekáda, neposunuli jsme se téměř nikam. Účinná legislativa se vesměs stále teprve tvoří, a než stihne vejít v platnost, objeví se nové typy problémů. Vývoj ekonomiky je příliš rychlý a žije příliš svým životem na to, než aby ho zákony zvládaly dohnat.

Právě proto je zásadní, že existují organizace, které se snaží uhasit nejpalčivější problémy, jež s sebou oděvní průmysl přináší, stejně tak, že propůjčují hlas těm nejzranitelnějším lidem. A je jen dobře, že celospolečenská diskuze směřuje do bodu, v němž módní značky, potažmo všechny velké firmy, ponesou za své počínání právní odpovědnost.

Je ale také načase si uvědomit, že trh, „nejefektivnější nástroj distribuce zdrojů“, v této oblasti fatálně zklamal. Módní značky nebyly s to vyřešit téměř žádný z problémů, který jejich podnikání obnáší. Místo efektivního řešení jen opakovaly prázdné fráze v etických kodexech a rozvěšovaly visačky na oblečení se slogany o udržitelnosti, které není jak ověřit.

Stále řešíme jen následky problémů, i když už není pochyb o tom, že problémem je sama podstata fungování systému, deklarovaná nutnost neustálého zisku a růstu. Z tohoto vědomí musí pro budoucnost vycházet všechna principiální řešení.

advertisment