Před jedenácti lety se na předměstí bangladéšské metropole Dháka zřítila budova Rana Plaza. Zemřelo 1 134 lidí a další tisíce byly zraněny. Za tragédii nesou ve velké míře odpovědnost módní značky, které ignorují podmínky v textilních továrnách, kde pro ně mizerně placené dělnice a dělníci šijí oblečení na export. Oděvní firmy udržují dělníky a dělnice v chudobě a zároveň kladou překážky pro jejich kolektivní organizování. Přestože se podmínky od zhroucení Rana Plaza zlepšily, situace přesto zůstává tristní.

24. duben 2013

Když se Akhtar probrala z mdlob, zjistila, že je zaklíněná mezi dvěma mrtvými těly. „Ležela jsem tam celých pět hodin neschopná pohybu. Bylo to jako noční můra, ze které jsem se nemohla probudit. Bylo tam tolik prachu a tolik mrtvých těl,“ vzpomíná na 24. duben 2013, kdy se zhroutila budova Rana Plaza.

Akhtar našli záchranáři a převezli do nemocnice. Tam se dozvěděla, že rozsah jejích zranění jí už neumožní pracovat. To ovšem nebyla největší rána. Tělo jejího manžela Sufyana se našlo o týden později. „Vzpomínám si, jak jsem hleděla na jeho rozdrcené tělo a musela myslet na to, jak jsme my pracující v oděvním průmyslu jenom na jedno použití.“

Zatímco záchranáři vyprošťovali mrtvé a zraněné, vyjasňovaly se tristní okolnosti tragédie. Ukázalo se, že trhliny se v budově objevily již dva dny před jejím pádem a lidé do některých provozů už nenastoupili. Vyšlo najevo, že se v komplexu vyrábělo zboží pro módní značky, které všichni známe.

A ozvali se přeživší, že v den zhroucení budovy do ní nechtěli vejít, ovšem pod pohrůžkou ztráty výdělku nebo práce nakonec do ustoupili. 1 138 lidí nemuselo zemřít a tisíce lidí by se nezranily, kdyby vlastníci, manažeři a státní úředníci dělníkům a dělnicím naslouchali.

Zřícení Rana Plaza otřáslo světem oděvního průmyslu a přimělo k reakci oděvní značky i vlády, které celou dekádu před neštěstím odporovaly volání odborů a pracujících po zvýšení bezpečnosti na pracovištích.

Teprve po tragédii se podařilo dosáhnout zlepšení bezpečnosti v továrnách v návaznosti na takzvanou Bangladéšskou dohodu, jež byla v roce 2021 rozšířena v Mezinárodní dohodu o bezpečnosti a ochraně zdraví v textilním a oděvním průmyslu. Ta podporuje bezpečnost na pracovišti prostřednictvím nezávislých bezpečnostních inspekcí, školicích programů a mechanismu stížností pro zaměstnance. Situace se tak v Bangladéši i v dalších zemích nepatrně zlepšila.

Proces odškodnění obětí však probíhal pomalu a jen díky silnému tlaku veřejnosti, odborů a občanských organizací. Přitom asi polovina lidí, kteří neštěstí přežili, je ze zdravotních důvodů stále nezaměstnaná a třetina je i traumatizovaná a trpí přetrvávajícími psychickými problémy. Naplnění fondu pro kompenzace obětem a pozůstalým trvalo dva roky a nepovedlo by se bez neustálého tlaku veřejnosti na oděvní značky, které odmítaly převzít svoji odpovědnost.

Liknavost firem byla také impulsem k vypracování legislativy, která by měla zajistit skutečnou odpovědnost firem v rámci dodavatelských řetězců. Vícero zemí tak už zakotvilo povinnost takzvané náležité péče: Francie v roce 2017 nebo Německo v roce 2023.

Právě dnes, 24. dubna, na výročí pádu Rana Plaza, hlasuje Evropský parlament o návrhu směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti podniků. Směrnice je krokem k uznání právní odpovědnosti firem za porušování lidských a pracovních práv v jejich dodavatelských řetězcích. Nedávné události v Bangladéši však ukazují, kolik práce je v této oblasti ještě před námi.

Mlč a pracuj, nebo…

V Bangladéši se loňský rok nesl zejména na podzim ve znamení rozsáhlých protestů. Zákonem určené zvýšení minimální mzdy po pěti letech totiž otevřelo Pandořinu skříňku protichůdných zájmů. Pracující a odbory požadovali navýšení minimální mzdy na 23 000 taka, tedy zhruba 4 800 korun. Zaměstnavatelé, kteří jsou často přímo politicky angažovaní a ve vládě mají silné slovo, navrhovali navýšení pouze na 10 400 taka.

Pracující nebyli do procesu vyjednávání o výši mzdy zahrnuti, a tak jim nezbylo než demonstrovat v ulicích. Zpočátku pokojné demonstrace narazily na odpor ozbrojených složek a střety eskalovaly do napjatých konfliktů. Hořely továrny, vzduchem se nesl štiplavý odér slzného plynu a demonstranti byli fyzicky napadáni.

Ilustruje to zkušenost Akhtar, dvaadvacetileté švadleny z Mirpuru: „V momentu, kdy jsem prošla branou továrny, začala mě skupina ozbrojených mužů mlátit dřevěnými holemi. Spadla jsem na zem. Ani pak mně nepřestali bít.“ Akhtar skončila se zlomenou rukou, a tedy bez práce. Její kolegové a kolegyně byli také brutálně zbiti. Když skupina násilníků odcházela, vyhrožovala svým obětem, že pokud se budou účastnit protestů, budou čelit dalším následkům.

Následně v listopadu 2023 vláda oznámila zvýšení minimální mzdy na úroveň 12 500 taka, tedy hluboko pod požadavky odborů i výpočty výše minimální důstojné mzdy. I přes zvýšení minimální měsíční mzdy na 12 500 taka patří mzdy bangladéšských pracovnic mezi nejnižší na světě, vydělávají méně než v Pákistánu a Indii, ale i než v Kambodži či Indonésii.