Anglické slovo sweatshop označuje podnik s vysokým tempem práce, ale nízkou mzdou, jinak řečeno instituci, která vykořisťuje své zaměstnance. Nejčastěji toto označení používáme pro výrobny textilu či obuvi ve třetím světě. Mnohokrát jsme četli či slyšeli o sweatshopech v Bangladéši, Kambodži, Indii, Číně, Vietnamu, na Taiwanu a podobně: v zemích, jejichž jména známe z visaček svého oblečení. Tušíme něco o tamních prachbídných pracovních podmínkách, mrzké mzdě, nulových zaměstnaneckých právech, dětské práci ba i o sexuálním zneužívání dělnic. A obvykle se na to snažíme nemyslet.

„To pracoviště je hodně hlučné a je tam spousta prachu. Látky se impregnují, a to je na dýchání škodlivé. V létě je tam vedro, hlavně u žehlicích stolů. Máme strach z rakoviny, ty výpary jsou jedovaté, třeba když se nažehlují plastové nápisy. Slyšely jsme o nějakých případech rakoviny, ale to nemáme šanci ovlivnit, tady se chodí k doktorovi na celkovou prohlídku jednou za rok a je to povrchní, tam se nic včas neodhalí.“ Tak by mohl znít typický citát dělnice odněkud z jihovýchodní Asie. Jenomže není odtud. Lidé ve sweatshopech svého druhu pracují i v České republice.

Oblečení se štítkem „Vyrobeno v ČR“ je dnes něco velmi vzácného. Dříve jeden ze základů českého zpracovatelského průmyslu ztratil za posledních pětadvacet let polovinu své produkční kapacity a zhruba sto tisíc pracovních míst. Poslední velká tuzemská textilka — OP Prostějov — zaměstnávala ještě kolem roku 2000 pět tisíc lidí. V roce 2010 zkrachovala, jsouc vytunelována Brněnskou konkurzní mafií, jejíž členové nikdy nebyli potrestáni.

↗

Obraz šiček od Franka Holla z roku 1875. Dnes je to ještě horší. Repro DR

Podle čerstvé zprávy rozvojové organizace NaZemi o stavu pracovních podmínek v českém textilním odvětví u nás bylo v roce 2014 registrováno 383 podniků v textilním, oděvním a kožedělném průmyslu. Jen oděvní průmysl zaměstnává 10 612 lidí. Odhaduje se, že dalších dvacet tisíc lidí pracuje v malých textilních provozech do dvaceti zaměstnanců. Zvláště tyto malé podniky mají být údajně náchylnější k porušování pracovních práv.

Průzkum se zaměřil na situaci ve firmě Pleas v Havlíčkově Brodě a prostějovské podniky Vespa a Bernhardt, které vyrábějí klasické pánské a dámské obleky pro značky jako jsou Calvin Klein a Lardini, ale i obleky šité na míru pro exkluzivní zahraniční butiky a zákazníky.

Kambodža v Prostějově

Počínaje letošním rokem u nás stoupla minimální mzda na 9900 korun. To je pouze polovina národní hranice chudoby pro čtyřčlennou rodinu. Průměrný měsíční plat šiček, techniků a kontrolorů kvality je ve zkoumaných firmách 11 350 korun. Startovní mzda na pozici šičky se pohybuje kolem 13 600 hrubého, ovšem za podmínky, že pracovní výkon bude nad normy.

A to je dle výpovědí oslovených pracovnic skoro nemožné, přičemž tlak na výkon je na pracovišti obrovský. Jak se dále ukázalo, šičky také vydělávají stále stejně málo bez ohledu na to, jak kvalitní a drahé oděvy vyrábějí — zda zakázkové na míru, či konfekci.

Paní Dorota pracuje ve firmě Bernhardt od jejího otevření. Před tím pracovala pro OP Prostějov. Je rozvedená a má dvě děti přes dvacet let. Jedno s ní stále bydlí v domácnosti. Sama vydělá měsíčně deset až jedenáct tisíc v závislosti na počtu pracovních dní v měsíci. Bydlí v malém obecním bytě dva plus jedna. Za bydlení vydá 3300 korun, za služby 2500, 630 za benzín. Na jídlo a další potřebné výdaje jí zbude 3570 až 4570 korun.

Na dovolenou nejezdí, pouze jednou ročně navštěvuje dceru v Praze. „Můj život je nalinkovaný podle toho, kolik vydělávám, už tak dlouho, že prostě nekupuju nepotřebné věci. Nevěřím, že naše mzdy v nějaké dohledné době vzrostou. Takhle to bylo v textilním průmyslu odjakživa a můžeme být vůbec rádi, že máme kde pracovat,“ říká. Takto vypadá jeden z typických příběhů pracovnic v české textilce.

Výzkum organizace NaZemi spolu se Státním úřadem inspekce práce a Česko-moravskou konfederací odborových svazů eviduje v tuzemských textilkách množství prohřešků vůči zákoníku práce:

• neproplácení přesčasů, 
• noční práce a práce o svátcích, 
• snižování mzdy pomocí nezákonných odpočtů, 
• vyplácením mezd se zpožděním, 
• vyžadování přesčasů ve větší míře, než dovoluje zákon, 
• špatná dokumentace odpracovaných hodin, což má za následek, že se jich proplácí méně, než bylo odpracováno, 
• vynucování neplacené dovolené a přesčasové práce pomocí hrozeb a postihů.

Problémy třetího světa jsou i naše problémy. Nemůžeme se tvářit jako rozvinutější polovina zeměkoule a zavírat oči nad tím, jak u nás musí někteří pracovat. Neexistuje způsob, jak obhájit, že lidé, kteří šijí oděvy — v Prostějově nebo v Kambodži — nemají nejen na to, aby si tytéž oděvy mohli sami koupit, ale především na to, aby nemuseli žít z ruky do úst.

Textilní odvětví je nemocné od základu a ani zákazník nemá dostatek jednoduchých možností, jak se s ním s čistým svědomím srovnat. Svou účast na něm můžeme zmenšit: nákupem v second handech se etická zátěž oblečení odmocňuje. Či minimalizovat: šít si vlastní oděvy, nechávat si je šít, nakupovat v designových obchodech. Druhá varianta je ale samozřejmě nákladnější, ta první zas nemusí vyhovovat každému.

Cestu ven z bludného kruhu oděvních řetězců, rychlé módy a sweatshopů teoreticky najde chudý i bohatý zákazník. Musí se však snažit. Ale upřímně, proč by vlastně mělo být nakupování oděvů složité?

Proč prostě nemůže dostat zákazník i zaměstnanec oděvní firmy záruku, že je všechno OK? Že nikdo nehladoví, nenuzní a netrpí? Proč prostě nemůžeme s klidným svědomím nakoupit, zaplatit a jít domů?