Kontroverze punkové ikony
Veronika JelínkováDebata o módě: Poválečný evropský stereotyp nás nutí považovat pozornost věnovanou svému oblečení za povrchní manýrismus. Skutečně přemýšlet o módě a oblečení je však mnohem víc.
Stejně jako Zuzana Vlasatá, která ve si svém sloupku utahuje ze symboliky značky Converse, považuji oblečení a jeho výběr za způsob komunikace s okolím a vyjádření hodnot. Je to vizuální zkratka, kterou informuji o svém psychologickém profilu a říkám, co ode mě může mé okolí očekávat, co mu mohu nabídnout a jakou mu věnuji pozornost. Tento princip platí beze vší pochybnosti mezikulturně a nadčasově, ostatně dlouhodobě poskytuje výživný materiál antropologům.
A že se jedná o téma, které překračuje prostor přehlídkových mol a domácích šatníků, dokládá i sotva odeznělá aféra se zákazem jistých pokrývek hlavy. Když tedy autorka kritizuje jednu z ikon západního konzumerismu, míří, myslím, na velmi důležitý cíl. O povrchnosti tu sotva může být řeč.
Rebelie vocáď pocáď
Zuzana Vlasatá ve svém sloupku kontroverze spojené s teniskami Converse, respektive s jejich produkcí, jenom naznačuje. Jenomže ono je o čem dlouze vyprávět. Značku Converse od roku 2003 vlastní nadnárodní korporace Nike, Inc., která ihned po odkoupení zbankrotované a zadlužené firmy investovala několik milionů dolarů do její propagace a v rámci „zefektivnění“ produkce snížila náklady na výrobu i materiály. V roce 2008, sto let poté, co první converska spatřila světlo světa, jsme tak v rámci úspěšné kampaně viděli conversí defilé na nohou světové hudební elity od Sida Viciouse po Kurta Cobaina. A brzy na to se v converskách začaly po zářivé červeni slavného hollywoodského koberce procházet i mladé a žádoucí herečky v hezkých šatech.
Po řadě skandálů a sílícím mezinárodním tlaku musela firma Nike do své výroby zavést alespoň základní kontrolní mechanismy, které dříve zcela ignorovala. Ze zpráv mezinárodních organizací zaměřených proti sweatshopům či z dokumentárních filmů, jako jsou Made in China nebo China Blue, se nicméně stále dovídáme, že osobní kontroly nejsou časté ani namátkové a papírová kontrola zatím vlastně příliš nefunguje…
Jedním z případů, který se dostal i do médií, bylo zneužívání pracovníků v továrnách na výrobu Converse v Sukabumi v Indonésii v roce 2011. Vyšetřování tehdy potvrdilo, že firma Nike standardy, ke kterým se oficiálně zavázala, vůbec nedodržuje. Zaměstnanci továrny se také opakovaně stávali terčem verbální a fyzické agrese.
Líbivé, ale nezdravé
Ovšem odhlédneme-li od sweatshopů, kontroverzní je i samotný fakt, že nákupem takové „punkové ikony“ dáváme vydělat obrovskému nadnárodnímu koncernu, který se opakovaně dostává do hledáčku velkých ekologických organizací, jako je Greenpeace, v souvislosti s devastací životního prostředí. Znehodnocuje pitnou vodu toxickými chemikáliemi, podílí se na vysoušení krajiny a podobně.
Každá velká nadnárodní firma rovněž využívá k obchodu obrovskou logistickou síť, což jsou náklady, které se sice hezky zúročí v tržní ceně, avšak ekologicky jsou vyčíslitelné jen těžko.
Líbivé conversky ovšem nejsou nezdravé jen pro své výrobce a jejich domovinu, ale i pro své majitele. Noha v nich stojí na rovné stélce bez ortopedického tvarování. Stélka je vyrobena ze syntetických materiálů a přiléhá k neprodyšné gumě. Jedinou výhodou takové gumy je její přilnavost k terénu. Pro svaly a šlachy nohy je však dlouhodobá chůze v těchto botech nepřirozenou zátěží.
Zdravá noha samozřejmě žádné ortopedické tvarování nepotřebuje — pokud ovšem chodí bez bot po běžné, nerovné zemi. Tím totiž dochází k aktivaci masážních bodů v prstech i patě. Je-li noha naopak sešněrovaná a usazená na rovné gumě, k ničemu takovému nedochází. Ulehčit jí může jen nerovný terén stélky, nejlépe z přírodních materiálů (například z kůže). Český výrobce Botas, zmíněný v článku Zuzany Vlasaté, boty s anatomicky tvarovanou stélkou nabízí.
Materiál podrážky i stélky conversek je stejně jako každý syntetický materiál rájem pro hromadění plísní a veselé bujení patologických mikroorganismů. Výsledkem jsou pak samozřejmě i známé pachové problémy, které řada lidí chybně považuje u bot za samozřejmost.
Pomocí není u conversek ani vršek z plátna. Teplota uvnitř boty s neprodyšnou syntetickou podrážkou je totiž bez kožené stélky či další části boty vyšší. Syntetické materiály také neabsorbují vlhkost, chodidlo se přitom na noze potí zdaleka nejvíce.
Triumf marketingu nad kvalitou
Zdá se tedy, že tu máme jakýsi fetiš, jehož předností není fetiš sám, ale jeho dobrý marketing. Absurdita je ještě zvýrazněna oblíbenou „úpravou“ bot, kterou zmiňuje i Zuzana Vlasatá: předšoupání a předšpinění. Aneb absolutní výhra zvrácenosti konzumního fetiše...
Za raného kapitalismu představoval konzumní fetiš stále jistou aspirativní hodnotu, která mohla být rozumnou motivací. Zvláště když to nebyla motivace jediná. Značku tvořila kvalita, bez níž nebylo možné vybudovat dobré jméno a prodat.
Případ ošoupaných tenisek ukazuje, že dnes je situace v tomto směru úplně naruby. Čím víc je vzhled fetiše poškozený, tím lépe. Po teplákách a legínách, které autorka slibuje v dalším článku (já doufám, že i těch legračních průhledných, kdy móda svižně reagovala na výrobu tenkých fast fashion látek), může klidně pokračovat i v segmentu bydlení. Za stovky a tisíce korun si dnes člověk může koupit zrezlý koš či novou skříň s umně vytvořenými potlučeninami. Výrobce na přání vyvrtá i „díry po červotoči“.
Nakupováním záměrně zestárlých a poškozených věcí jakoby člověk alibisticky uznával své vlastní chyby za cosi přirozeného, zároveň však rezignoval na jejich řešení. Máme snad tolik zdrojů, abychom s nimi mohli takto zacházet?
O čem taková móda vypovídá? Je to fetiš pohodlí, v jehož jménu se bezlimitně drancuje a zneužívá Země. Namísto výchovy ke kvalitě a schopnosti jejího ocenění vyrůstají generace, které neznají skutečnou cenu věcí a nechávají je dobrovolně ničit, aby mohly zaplatit ještě víc.
Conversky jsou kus plátna na gumě a jejich výrobní cena ani zdaleka neodpovídá ceně tržní. Že kvalita a cosi jako „trvalá udržitelnost“ není zrovna středobodem zájmu puberťáků a sotva dospělých, na tom není nic divného. Masivní přeliv takového postoje do pozdějších ročníků je však alarmující.
Špinavé tenisky a stádní kultura
Chodit umazaný a sešlý ve městě je kontradiktum civilizace a políček do tváře lidí, kteří tak chodí proto, že mají „špinavou“ práci. Dokud lidé dřeli na polích, nosili do města sváteční oblečení a boty. Takový úzus je ovšem minulostí. Řada lidí dnes nevlastní ani nějaké to „lepší“ oblečení do divadla.
Co ale ospravedlňuje špinavé Conversky na sedadle dopravního prostředku nebo vlastně kdekoliv ve veřejném prostoru? Sociální se vytrácí ve prospěch individuálního a mezilidská úcta se stává výrazem ze staročeského slovníku. I to nám říká obliba takzvaného „used“ stylu.
Kulturní a etické zvyky a tradice jsou tmelem, který drží společnost pohromadě. Pakliže absentují, rozpadá se i společnost. Jaká je společnost, jejímž fetišem jsou laciné a špinavé tenisky? V každém případě se zdá, že je to společnost, která se cítí oprávněna k tomu kritizovat prvky odívání jiných tradic.