Potrpím si na povrchní věci, ale...
Zuzana VlasatáPrvní sloupek nové redaktorky Deníku Referendum Zuzany Vlasaté: „Ráno se dokážu převléct i třikrát — dobře, i čtyřikrát.“ I móda má svou politiku.
Pro začátek bych asi měla vysvětlit, že se snažím obstát ve dvou věcech — tedy možná ve vícero, ale dráha horolezecké star mě už spíš nečeká, takže tu pro tuto chvíli přeskočíme. První věc souvisí s potřebou hájit spravedlnost, přírodu, slabší a zranitelné, nebát se umazat třebas od hlíny na blokádě ilegálního kácení lesů a tak dále. Ta druhá je — říkejte tomu klidně povrchnost — umět se dobře obléknout a dokázat se taky někdy chovat jako dáma.
Oblékání mě baví a připadá mi důležité. Ráno se dokážu převléct i třikrát — dobře, i čtyřikrát — a někdy o něm přemýšlím už od předešlého večera. Oblékání je pro mě způsob komunikace s okolím i vyjádření hodnot, které zastávám. Mohla bych pokračovat výčtem kauz o přijatelných pracovních podmínkách dělnic a dělníků oděvního průmyslu, ale to nechám na jindy.
Teď chci psát o botách, které na někom zahlédnu snad pokaždé, když nastupuju do tramvaje, a na někom jiném, když z ní vystupuju. O teniskách, které slavily v roce 2008 sto let a od kterých se na světě údajně prodá každých 43 sekund jeden pár. Conversky. Klasické šněrovací plátěnky, dostupné ve dvou základních modelech — ke kotníku a nad kotník — a v nekonečném množství barev a vzorů, s bílou podrážkou, lemovanou černým proužkem, a s chytlavým logem: tmavě modrou pěticípou hvězdou.
Co na tom, že byly původně navrženy pro hráče basketbalu, navždy si v nich budeme pamatovat nebožtíka Kurta Cobaina z Nirvany, Sida Viciouse ze Sex Pistols nebo Iana Curtise z Joy Division. Conversky tak patří mezi základní symboly protestní kultury. Jsou tady pro každého, kdo se chcete lišit s velkým L (stejně jako všichni ostatní, kdo si á 43 vteřin pořídí svůj vlastní protestní pár).
Conversky dovedly do důsledku staletí dlouhý proces demokratizace odívání. Chce-li hollywoodská hvězda udělat na červeném koberci „statement“, obuje je ke koktejlkám a klidně i k haute couture róbě. Je to jako říct: „Tak mě tady máš, smetánko, a nepočítej, že si nechám přistřihnout křídla.“ Anebo si do Google zadejte heslo „wedding converse“.
Zřejmě proto, že v nich vypadáte jako rebel začátečník. V tak zvaném moderním a dynamickém světě má však všechno své řešení: předšoupané a předšpiněné modely. Vážně.
Conversky jsou nadčasové. Za více než sto let své existence se jejich design prakticky nezměnil, čímž se stávají „malými černými“ v kategorii kecky.
Mockrát jsem si chtěla conversky koupit. Nikdy jsem to neudělala. Přičítala jsem to tomu, že nejsem teniskový typ, ale příčina bude jinde. Nakonec jsem ty svoje totiž našla.
Před příběhem české firmy, která vznikla v roce 1949, v roce 1966 dala život klasické modro-bílé tenisce a v roce 2009 se z iniciativy dvou studentů UMPRUM vrátila s kolekcí jejích bláznivě barevných variant, musel couvnout i marketingem dobře zpeněžený humpolácký vkus rockerů a pankáčů. A přičteme-li k tomu fakt, že conversky se vyrábí v Číně, zatímco botasky v České republice, přičemž jejich cena je dost podobná, nebylo o čem přemýšlet.
V pondělí začal školní rok a ve městě přibylo spolu s teenagery spousta kecek s bílou podrážkou, černým páskem a pěticípou modrou hvězdou. Zdá se mi, že je to škoda. A myslím, že příště si řekneme něco o teplácích a legínách.
Už déle má pocit, že úroveň DR jde dolů a začíná to být takový do sebe zahleděný od světa odtržený projekt, tak jsem rušila předplatné.
Teď mám dojem, že ztrácí smysl i nakouknout.
A přemýšlení o nich bych si nejraději zkrátil s dědečkem..
http://www.pisnicky-akordy.cz/jiri-dedecek/dres-a-tretry
kdyby to sem napsal někdo jinej, asi bych ani nereagoval...
Takže: my píšeme o všem, co se děje u nás a ve světě a myslíme si pořád neskromně, že vesměs líp než naše konkurence. Zcela konkrétně: v poslední době si myslím, že nikdo v českých médiích neorinetuje líp o dění na Ukrajině, ve Skotsku, doma třeba o tom, co je ANO, nebo o služebním zákoně.
I když to děláme za míň peněz, než kolik stojí šéfredaktor v mainstreamu, musíme najít životaschopný model našeho média. Tím nechci říct, že tento text je nějakou cestou k nějakému vynucenému kompromisu. Naopak.
Rozhodli jsme se vědomě a promyšleně dělat i "politiku životního stylu" a vybrali jsme si na to člověka (to je Zuzka Vlasatá), o němž jsem přesvědčen, že pro to má nejlepší vlohy. Tento text vynalézavě, a elegantně hájí veřejný zájem -- čímž současně odpovídám panu Nesibovi.
Kdyby to tak nebylo, nemohl by u nás vyjít. Sleduj chvíli Guardian, jak píše a zachází s veřejným zájmem a tématy: http://www.theguardian.com/uk/commentisfree
Mrkni na tu stránku, a jestli tam nenajdeš pravidelně dvě témata lehčí než tohle naše. máš u mě lahev vína -- a na tu Tě zvu stejně.
Čili: Ano, DR píše o botách, ale ne „jen o botách pro boty“. Snad je teď s pomocí reakce Veroniky Jelínkové ještě jasnější.
Jistě, ve světě se děje mnoho strašných věcí, o kterých by měl DR psát – a také psát chce a snad to bude brzy znát.
Nějak se obléká a obouvá každý, takže čistě kvantitativně je to významější část kultury než divadlo nebo výstavnictví.
Zdá se mi, že planetárně nejrozšířenějším úborem jsou džíny, tričko a něco na způsob tenisek.
Oblečení, které vzniklo z funkčního úboru pracovního, vojenského či sportovního (džíny, kalhoty amerických dělníků, možná původně janovských námořníků, tričko - t-shirt, spodní prádlo americké armády, textilní sportovní boty, původně navržené pro tenis či basketbal).
Tričko a džíny zpopularizoval Hollywood jako symbol "rebelů bez příčiny" v padesátých letech minulého století. Nosit tenisky jako standardní obuv se rovněž zavedlo v USA v padesátých letech, myslím, že u beatniků.
Tyto tři části oblečení jsou protestem proti konvenci obleku s kravatou. Proti tomu lze protestovat i například oblekem bez kravaty, jako v Iránu. Nebo také etnickým oblečením, které ovšem protestuje i proti tričkům a džínám.
Zdá se, že na Západě i Východě, Jihu i Severu skoro možná většina lidí nosí oblečení, které proti nějaké konvenci rebeluje.
Zakolísala jsem již se zvyšující se koncentrací komentářů paní Hájkové.
Neuměla bych to líp a sama psát nedokážu, nebudu kritizovat.
DR ale umí, jenže ředí, ředí, ředí.
...........jenže, rozšiřování tiskovin s náročnými texty v době pomateného konzumismu je i pro DR občas nad jeho síly............bych jako navyklý i řídkého podotkl.
Apropó text autorky nacházím jako výzvu k zamýšlení nad projevy odívání za doby postmoderní kultury, která dokáže jakýkoliv projev rebelantství otupit jeho okamžitým ztržněním.
Nicméně je normální, že každá změna v produkci vyvolává reakční odpověď publika, navyklého na starý řád... Težko ji však brát, jako rebelii..
..hejskovsky bych hodil patkou, mít na to věk.