Nemusíte mít zrovna nomen omen Vlasatá, a tudíž často dostávat či kupovat šampony a další přípravky na vlasy, abyste z okraje své vany znali mantru: aqua, sodium laureth sulphate, cocamidoprophyl betaine… Kosmetické přípravky nás se svými zaklínadly na lahvičkách a krabičkách provázejí každým dnem (až na občasné, například mejdanové výpadky) od prvního čištění zubů po sprchu na dobrou noc. Co to znamená pro naše zdraví? A pro přírodu?

Podle agentury pro výzkum trhu a veřejného mínění Incoma našinci nakupovali v roce 2010 kosmetické a hygienické produkty nejčastěji v 680 pobočkách drogerie Teta, jejíž pokladny tak přiživili více než pěti a půl miliardami korun. V závěsu za Tetou následovaly DM, Rossmann a Schlecker. Průzkum společnosti Median zase v témž roce doložil, že make-up si alespoň jedenkrát týdně na pleť nanáší téměř třetina českých žen a dívek, polovina sáhne denně po rtěnce a jen o něco méně z nich si také lakuje nehty.

Vedle toho se však léto co léto — s obdobnou logikou, jako když v zimě slýcháme, že silničáři zase zaspali — vždy probudí téma hromadné dopravy a ne/používání deodorantů.

Co to znamená? Češi sice nejsou Italové, kteří nevyrazí bez županu a pětikilové toaletní tašky ani na nedělní oběd k babičce, ale přece jen všech těch zubních past, mýdel, šamponů, deodorantů, holicích pěn, krémů a make-upů společně spotřebujeme tuny. Přesněji: hodně tisíc tun.

A od teď bez testů

Sdílejte na Facebooku fotku králíčka a dav si ukliká ruce na tlačítku To se mi líbí. Testujte na králíčkovi nový kosmetický výrobek a dav přimhouří oko, protože je to ve jménu zdraví (tedy toho lidského). Tohle byla v Evropě pravda do 11. 3. 2013. Už v březnu 2009 ovšem podle sedmého dodatku Směrnice o kosmetice nabyl účinnosti zákaz testování kosmetických výrobků a složek na zvířatech a také zákaz dovozu a prodeje kosmetiky a jejích složek, které byly na zvířatech testovány mimo země Evropské unie.

Druhá část tohoto zákazu ovšem až do letošního března obsahovala výjimky pro tři typy testů, které na zvířatech probíhat mohly. S tím už je také konec. „Ke všem testům kosmetiky prováděných na zvířatech jsou k dispozici alternativní metody, i když některé jsou zatím ještě ve stadiu schvalování,“ říká Barbora Bartušková Večlová z organizace Svoboda zvířat.

Nabízí se tedy otázka: jestliže lze testování na zvířatech zakázat, znamená to, že jsme jej dosud vlastně nepotřebovali? Odpověď nebude jednoduchá ani zcela jednoznačná, nicméně… Už v roce 1983 psal německý časopis Münchner Medizinische Wochenschrift o studii farmaceutické firmy Pfizer, která prokázala, že při výzkumu karcinogenních látek by bylo spolehlivější házet si mincí než spoléhat na výsledky pokusů na zvířatech. Pouze 5—25 % látek zhoubných pro člověka mělo podobně nepříznivý vliv také na pokusná zvířata. I hra „panna, nebo orel“ by tedy přinesla jistější informaci.

Názor, že výsledky pokusů na zvířatech nelze s jistotou aplikovat na člověka, se tedy odbornou veřejností šíří již delší dobu. Časopis Der Internist v roce 2003 otiskl informaci, že jenom v Německu zemřelo na následky vedlejších účinků léků (prověřených právě testy na zvířatech) podle odhadů na 58 000 lidí. Aneb nic není stoprocentní.

Na věc se lze samozřejmě dívat i z druhé strany. Těžko soudit, kolik potenciálně prospěšných léků testy na zvířatech neprošlo. Kdyby na nich závisely, museli bychom se dnes nejspíš obejít bez takových samozřejmostí, jako je aspirin, ibuprofen, inzulin či penicilin. Ale to už jsme od kosmetiky trochu utekli.

Následuj králíčka

Těžko říct, jestli byly ekocertifikáty vynalezeny opravdu proto, aby spotřebitelům usnadnily orientaci na trhu. V současnosti je jich totiž tolik a vyznačují se takovými odchylkami, že vyznat se v nich klade na člověka podobné nároky, jako když se má v první třídě naučit malou násobilku.

Proč jim tedy vůbec věnovat pozornost? Například proto, že — jak poznamenává organizace Svoboda zvířat — v EU sice platí výše uvedený zákaz testování kosmetiky na zvířatech, avšak kontrolní mechanismy chybí. No a upřímně řečeno, kdo ještě věří ve stoprocentní spolehlivost zákonů? Navíc nezapomínejme, že prostředků pro domácnost se tato legislativa vůbec netýká. Správný certifikát tak může v našem hledání ekologičtějších, citlivějších, prostě šetrnějších produktů zcela jistě pomoct.

Paseme-li proto s nákupním vozíkem mezi regály drogerie po kosmetice, která zaručeně neublížila němé tváři, měli bychom na prvním místě hledat logo králíčka s hvězdami. Tento takzvaný Humánní kosmetický standard (HCS, v případě prostředků pro domácnost HHPS) je jediným mezinárodně uznávaným certifikátem zaručujícím, že finální výrobky ani jejich jednotlivé složky skutečně nebyly testovány na našich ochlupených či jiných bližních. Vše pravidelně prověřuje nezávislý audit. Certifikáty HCS a HHPS existují od roku 1996 a vytvořila a uděluje je mezinárodní Koalice za ukončení pokusů na zvířatech (ECEAE).

Existují samozřejmě i jiná loga, jež mají zaručovat netestování na zvířatech (či jiné ekologicky šetrnější vlastnosti kosmetického výrobku). Ovšem za jejich pravdivost ručí povětšinou pouze sám výrobce.

Tanec mezi certifikáty

V síti drogerií DM můžeme spatřit na některých produktech z přírodní řady Alverde britský certifikát Vegan s obrázkem slunečnice. Co slibuje? Samozřejmě nula živočišných složek, žádné geneticky modifikované organismy (GMO) a také žádné testy jednotlivých složek na němých tvářích (ovšem bez kontroly).

Na modré logo BDIH (Bundesverband der Industrie- und Handelsunternehmen), které je u nás z kosmetických ekocertifikátů patrně vůbec nejrozšířenější, můžeme také narazit především v „déemku“, ostatně stejně jako na ostatní loga ekologicky šetrnější kosmetiky. Uděluje jej mezinárodní institut EcoControl a zaručuje co nejmenší obsah chemicky zpracovaných složek, a naopak co nejvíce těch přírodních z ekologického zemědělství plus žádné GMO.

V praxi to vypadá tak, že kosmetika s logem BDIH neobsahuje parafín, vazelínu ani jiné ropné produkty, ale ani syntetické, konzervační, vonné a barvicí látky. BDIH dále říká, že výrobce upřednostňuje přírodní, recyklovatelné a rozložitelné materiály. Samozřejmostí je pak zákaz testů produktů a jejich složek na zvířatech plus nulový podíl surovin z mrtvých obratlovců — mohlo by se jednat například o vorvaňovinu, želvovinu, tuk z norků či svišťů nebo kolagen.

Dále se můžeme setkat s červeným francouzským logem EcoCert, jež ve složení kosmetického produktu zaručuje minimálně 95 % přírodních složek, 50 % složek z ekologického zemědělství (u EcoCert Bio je to 95 %) a nulovou přítomnost GMO. Biokosmetika z Anglie zas nese označení Soil Association Organic Standard.

Má dvě úrovně kvality: přírodní kosmetika (obsahuje minimálně 70 % složek v biokvalitě) a organic (minimálně 95 % biosložek). Tři úrovně biokvality — odstupňované hvězdičkami — má zase před pěti lety založený certifikát NaTrue: jedna hvězdička značí přírodní produkt, dvě hvězdičky minimálně 70 % bioingrediencí a tři hvězdičky 95 % bioingrediencí.

No a pak je tady CPK — Certifikovaná přírodní kosmetika, český certifikát, za jehož spolehlivost zodpovídá kontrolní a certifikační organizace Kontrola ekologického zemědělství. Garantuje čistě přírodní složky; žádné složky z mrtvých zvířat; žádná barviva, konzervanty, ropné a syntetické látky; žádné GMO; žádné testování na zvířatech (to však nikdo nekontroluje); šetrnější výrobu a balení. Existuje také varianta CPK bio, která pochází minimálně z 10 % z ekologického zemědělství. Kosmetika s tímto logem je tedy takzvaně eko, ale při její výrobě klidně mohly být většinově použity rostliny, jež vyrůstaly pod palbou agrochemikálií.

Chemický eintopf

Jedna věc je bezprostřední ubližování zvířatům. Další věc je dopad na naše a přírodní zdraví daný tím, jak si roztíráme krém na kůži, nanášíme řasenku, čistíme zuby a podobně. Prostě tím, jaký kosmetický koktejl si každý den namícháme. Položme si tedy otázku, proč dává většina kosmetických ekocertifikátů stopku všemožným syntetickým, konzervačním, vonným a barvicím látkám?

Chemií v kosmetice se nedávno zabýval například spotřebitelský časopis dTest. Pozornost věnoval především takzvaným endokrinním disruptorům, tedy látkám, které mají negativní dopad na hormonální systém živých organismů — způsobují například poruchy plodnosti, předčasnou pubertu, nádory prostaty a prsu či poruchy chování. A právě z takových účinků jsou podezřelé i některé z prominentních složek kosmetiky: konzervanty, antibakteriální látky nebo sluneční filtry.

Časopis dTest analyzoval ve spolupráci se sedmi toxikology z různých zemí důsledky relativně průměrného denního scénáře použití kosmetických produktů. Typický evropský spotřebitel na sebe podle dostupných údajů od probuzení do ulehnutí napatlá až sto gramů kosmetických přípravků — nejčastěji jde o pleťové mléko, deodorant ve spreji, tuhý antiperspirant, krém na obličej, krém na ruce, mýdlo, šampon, sprchový gel, zubní pastu a opalovací krém. Co mu za tuto horlivost hrozí?

Největší, ačkoliv vzhledem k dávkování stále spíš nízké, riziko pro hormonální systém představují přípravky vstřebávané kůží: tělová mléka, krémy a deodoranty. Znepokojení by měl podle dTestu vyvolávat jmenovitě obsah konzervantu propylparabenu, antibakteriální látky triclosan a některých UV filtrů (například ethylhexyl methocinnamát či oktyl methocinnamát). Přípravkům s jejich obsahem je lépe se vyhnout, ačkoliv rozhodně není rozumné přestat se mazat opalovacími krémy na přímém slunci — rakovina kůže představuje ještě větší riziko.

Mýdla a další produkty, které po použití rychle smyjeme, náš hormonální systém ohrožují jen nepatrně. Nicméně si musíme uvědomit, že se odpadní vodou dostávají do životního prostředí — a chemikálie v nich obsažené jakbysmet. Touto cestou mohou endokrinní disruptory působit také na živočichy.

Toxický guláš

Možnými dopady látek obsažených v kosmetice a osvětou v této oblasti se dlouhodobě zabývá několik organizací, například britská Women’s Environmental Network (WEN). Mezi látkami, před nimiž varuje, stojí na prvním místě již zmíněné parabeny — v poslední době zkoumané kvůli podezření, že zvyšují výskyt rakoviny prsu.

Proč je mají vlastně výrobci tak rádi, jestliže jsou zároveň relativně kontroverzní? Jednoduchá odpověď: parabeny mají antibakteriální účinky, což znamená, že brání šíření mikroorganismů a snižují kazivost produktu. Právě díky nim můžeme na krabičkách od šamponu vidět nápis „minimální trvanlivost 3 roky“. Ovšem nemusíte mít zrovna nomen omen Vlasatá, abyste jedno balení spotřebovali podstatně rychleji…

Chceme-li se tedy parabenům vyhnout, měli bychom si ve složení výrobků všímat zejména klíčových slov: metylparaben, etylparaben (E 214), propylparaben (E 126), butylparaben, heptylparaben a E219 (metylparahydroxbenzoát).

WEN dále varuje před syntetickými barvivy, která se vyskytují především v make-upech, dekorativní kosmetice, zubních pastách nebo šamponech. Za problematické bývají označovány E133 (brilantní modř), E132 (indigotin), E129 (červeň allura AC), E102 (tartrazin, potravinářská žluť), E110 (žluť SY). Mohou působit alergie, uvádějí se také jako možné karcinogeny.

Pozor bychom si podle WENu měli dávat i na nanočástice, zejména nanočástice oxidu titaničitého a zinečnatého, používané — v jinak vyzdvihovaných — opalovacích krémech. A bez rizika dost možná nejsou ani retinoidy, deriváty vitaminu A, obsažené zejména v přípravcích proti akné. Existují totiž studie, jež naznačují, že by mohly v době těhotenství narušovat vývoj plodu.

Ke stálicím prakticky všeho, co pění a dělá parádní mydlinky, patří laurylsulfát sodný (na obalech uváděný jako sodium laureth sulphate) a laurylsulfát amonný (amonium lauryl sulphate). Krom toho, že postupně vysušují pleť, protože ji zbavují přirozené hydrolipidové vrstvy, jsou zkoumány jako možné karcinogeny.

Mnohá kosmetika také obsahuje minerální oleje, parafín či vazelínu — vyráběné z ropy. Mnohem horší ale je, že v řadě běžně dostupných produktů se nacházejí také ftaláty. WEN v roce 2002 představil studii, která prokázala přítomnost ftalátů ve 27 z 34 výrobků, jako jsou parfémy, deodoranty, vlasová tužidla, gely na vlasy a laky na vlasy. Deodorant značky Rexona obsahoval dokonce vysoké množství hned několika druhů těchto látek.

Některé druhy ftalátů přitom poškozují zdraví i životní prostředí (například dostanou-li se na skládky, viz 7.G 2/2002). Bývají spojovány s negativním vlivem na hormonální a reprodukční systém, na játra, ledviny, plíce a s dalšími vážnými dopady.

Pohádka o poučeném spotřebiteli

Stává se to už tak trochu tradicí. Lidstvo nejdříve něco velkolepého vymyslí, pak to s nadšením používá, přičemž sebevědomě tvrdí, že je to naprosto bezpečné. No a pak se ukáže, že to není až tak úplně pravda. Ilustrativním příkladem budiž škodlivý pesticid DDT, který v přírodě koluje dodnes, ačkoliv je jeho používání několik desítek let zakázáno.

Je tak klidně možné, že látky, které dnes můžeme z nedostatku důkazů pouze označovat za problematické, nám ve skutečnosti zásadně škodí. A možná nebude ani od věci připustit úvahu, že kosmetickému průmyslu jde o příliš mnoho peněz na to, abychom na všechny otázky dostali jasné a rychlé odpovědi. Teoreticky vzato tak máme na jedné straně za sebou desítky let testů na zvířatech, na straně druhé netušíme, kolik — navzdory všem těm testům — si denně vpravíme do těla nebezpečných látek.

Nicméně neskuhrejme nad rozlitým pleťovým mlékem. Poslední dekáda ukazuje, že spotřebitelé projevují o kosmetiku šetrnější k přírodě stále větší zájem. Až pozoruhodný byl podle informací serveru Organic Monitor v tomto kontextu rok 2005 ve Francii. Poté, co tamní televize odvysílala dokument o toxických souvislostech kosmetiky a Greenpeace ke Dni matek distribuovalo na 50 000 letáků Cosmetox Guide na totéž téma, stoupl prodej šetrnější kosmetiky o celých 40 %. Rostoucí trend navíc pokračoval i v následujících letech, a to navzdory celkové ekonomické recesi. Své vlastní přírodní a bio kosmetické řady začaly zavádět i tradiční konvenční značky.

Aneb nebude-li to (o moc) dražší, poučení a přiměřeně vystrašení spotřebitelé změní svět…

Máš? Potřebuješ? Chceš?

Svět kosmetiky je opravdu nespravedlivý. Těch možností, těch certifikátů, těch nesrozumitelných složek obsahu popsaných pidipísmenky, těch rizik… Kelímek s krémem navíc není totéž co kelímek s jogurtem. Může mít nakrásně ten nejlepší biocertifikát, ale radost nakonec citlivému ekospotřebiteli či ekospotřebitelce pokazí fakt, že jojobový, mandlový ani olivový olej na jižní Moravě (rychlým změnám klimatu navzdory) ani v nejbližších desetiletích nevypěstujeme.

Co tedy lze doporučit? Sledovat certifikáty, samozřejmě. No a pak také umět rozpoznat, co opravdu potřebujeme, od toho, co prostě „jenom“ chceme. Případně umět si nákup všech těch zbytných zkrášovadel a dalších „guilty pleasures“ sám před sebou obhájit.

Kdo si nelakuje nehty, nepotřebuje odlakovač. Kdo si nemaluje linky kolem očí a nebarví řasy, nepotřebuje speciální odličovač. Kdo si do vlasů nestříká lak, nemusí řešit, co s prázdným sprejem. Kdo si…

Nojo, zas to mají ty ženy obtížnější.

Kdo by chtěl začít experimentovat s domácí kosmetikou, najde spoustu nápadů na webu www.essential.cz.

Aktualizovaný seznam všech značek s certifikátem HCS a/nebo HHPS naleznete na www.netestovanonazviratech.cz.