V něco věřit a ještě to veřejně doznat je těžký, zvlášť v české džungli. Nemyslím tím víru náboženskou, ale víru v to, co děláme, čím se zabýváme, jakou činností, tou myšlenkovou a pocitovou, ve dne v noci trávíme čas. Ve skutečnosti to nelze oddělovat, je to stejně všechno v jednom pytli, ale pro účel tohoto horkého zamyšlení to oddělme.

Třeba v Německu je všechno práce. Práce je hlavní životní komponentou. Věří se v trčení v kanclu, dokud všechny úkoly daného dne nejsou vykonány. Za tohle trčení pak přitékají tisíce eur a podle toho, kolik těch tisíců je, (němý) člověk spadá do určité společenské vrstvy.

Ty vrstvy spolu navzájem přespříliš nekomunikují — není jak: pivo v německé hospodě je drahé a hospoda tam tedy není obývákem číslo dvě jako tady, v zemičce medem a mlékem oplývající, kde je pivo nejoblíbenější večeří a nejpřirozenějším způsobem relaxace. (odbočka: Taky stmeluje společnost: Tady vedle sebe běžně najdete sedět řemeslníka, učitele, biologa a bezdomovce, v Německu spíš ne.)

Když řeknete v Německu, že nemůžete přijít na nějakou párty, protože ještě musíte něco dodělat (co jiného než pracovního), nikdo ani necekne. Tady? Běžná reakce zní: Kašli na to, to doděláš zítra. Jediné, co funguje, je začít nadávat na zadavatele onoho úkolu. Buzerace shora jako by byla jediným pádným důvodem chtít něco dovést do co nejdokonalejší podoby.

↗

Bereme-li život jako nádobu, kterou musíme něčím naplnit, očekává se, že v ten hmatatelný a nehmatatelný materiál, který do ní cpeme, věříme. Foto commons.wikimedia.org

Kam tím mířím? Ne že bych měla nějaké nadpozemsky vysoké cíle, ale jakmile se ve společnosti běžných smrtelníků (tedy ne umělců, vědců a jiných bláznů toužících po přesahu) člověk tváří, že mu o něco jde, dělá něco, čemu věří, hned je svému okolí něčím podezřelý. Tak trochu směšný a trapný šáša, co se na ty kraviny raději má vykváknout a objednat si už konečně pivo.

S tou vírou v něco souvisí taky to, že je tady u nás těžké sdělit něco pozitivního, třeba že člověk prožil něco „hezkého“ (v co věří). Hned působíte jak batikářka z ezoterického centra Mačakra, evidentně praštěná do palice.

Naopak v Německu je „etwas schönes“ základním parametrem života: všechno kromě „Arbeit“ buď nemá být (hibernace po práci a před další prací) nebo to má být „schön“. Proto Němci neříkají „pojďme se nasnídat“, ale „pojďme se krásně nasnídat“. Tato krása má samozřejmě své zákonitosti (křupavost housek, ostrost nožů, podíl ovoce v marmeládě apod.), ale nepadá z nebe, uměle se jí napomáhá a popostrkuje se. A když se „schön“ říká dostatečně často, pak to najednou schön opravdu je. Tak jako všude jinde. Jinde to je prostě a jenom snídaně.

Bereme-li život jako nádobu, kterou musíme něčím naplnit, očekává se, že v ten hmatatelný a nehmatatelný materiál, který do ní cpeme, věříme. Bývá to pokaždé krok do neznáma, riziko, led, co může prasknout. Hrozí ostuda, zklamání, ztroskotání, bída. Je to hlavně usilovná práce, nekončící boj o vnitřní podstatu, ne o tu vnější. Občas to zajiskří něčím obrovským, blyštivým. Jindy z té naší nádoby vylíváme splašky, tekutou naději, která se neproměnila v situace ani činy — zůstala jen nesplněná přání a bájné nadnášející touhy, které nás kdysi nadnášely.

Nedávno jsem takhle pozorovala svoje kdysi tolik krásné naděje, jak odtékají stokou. Kam všechna ta vložená energie zmizela?, ptala jsem se sama sebe. Proměňuje se v něco nového? Ztrácí se? Zůstává jen kal zachycený na březích? Zanechává v nás letokruhy jako na pařezu? Šediny?

Podle Vaculíka je život „stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme“. Tak zpřesňujme hlavně to, čím jsme a co už máme. V něco věřit a umět to přiznat: milimetr za milimetrem, cihlu za cihlou. P. S. Věřit je sexy.