V něco věřit
Tereza SemotamováTereza Semotamová uvažuje o víře v to, co děláme, jakou činností ve dne v noci trávíme čas. Bereme-li život jako nádobu, kterou musíme naplnit, očekává se, že v ten hmatatelný a nehmatatelný materiál, který do ní cpeme, věříme.
V něco věřit a ještě to veřejně doznat je těžký, zvlášť v české džungli. Nemyslím tím víru náboženskou, ale víru v to, co děláme, čím se zabýváme, jakou činností, tou myšlenkovou a pocitovou, ve dne v noci trávíme čas. Ve skutečnosti to nelze oddělovat, je to stejně všechno v jednom pytli, ale pro účel tohoto horkého zamyšlení to oddělme.
Třeba v Německu je všechno práce. Práce je hlavní životní komponentou. Věří se v trčení v kanclu, dokud všechny úkoly daného dne nejsou vykonány. Za tohle trčení pak přitékají tisíce eur a podle toho, kolik těch tisíců je, (němý) člověk spadá do určité společenské vrstvy.
Ty vrstvy spolu navzájem přespříliš nekomunikují — není jak: pivo v německé hospodě je drahé a hospoda tam tedy není obývákem číslo dvě jako tady, v zemičce medem a mlékem oplývající, kde je pivo nejoblíbenější večeří a nejpřirozenějším způsobem relaxace. (odbočka: Taky stmeluje společnost: Tady vedle sebe běžně najdete sedět řemeslníka, učitele, biologa a bezdomovce, v Německu spíš ne.)
Totiž, ta tradiční česká nedůvěra - či vyložená averze - vůči nějakým velkým myšlenkám a idejím má mnohdy skutečně velice destruktivní charakter; o tom není sporu. Ale zase na straně druhé, za tímto českým skepticismem jako by se skrývalo nějaké hluboké vnitřní toužení po tom, konečně nalézt nějakou tu pravou a nefalšovanou náplň svého vlastního žití.
Zatímco Němci, plně ponoření do svého bezmála až robotického pracovního výkonu, snad už netouží vůbec po ničem. Nehledají; a kdo nehledá, ten také nenajde.