Mě spíš zaujal postřeh, že si děti ve škole říkají příjmením. Prý to patří k období hledání vlastní identity, že je víc než křestní jméno odlišuje právě to příjmení. Ale nevím.

Ti myslící vědí, že pud je vlastně cit a rozum má ovládat obé.
Ten odpor vůči Paroubkovi nebyl ani tak v tom, jak vypadal, ale jak se choval.
A když tu řádil jiný jev, ta "chomskiáda", zaslechl jsem v jedné z diskuzí pohoršení nad tím, jak tu chybí jakási základní úcta ke starému člověku. Dost mě to tehdy překvapilo, protože ani Chomského ale ani např. Z. Baumana nepovažuji za staré.

A co když mezi starými a mladými ženami není zas takový rozdíl (ani esteticky), jen mě může v každém případě pohoršovat jejich (hlavně ta veřejně vystavovaná) nahota (i když se mi jinak ženy líbí). A to i u mužských protějšků.

Ten problém vidím ještě někde trochu jinde. Totiž v těžkosti sdělit něco pozitivního. To se mi naopak zdá až příliš jednoduché. Ale mluvit o tom negativním, o svých těžkostech, to už je něco jiného.

Až takové otterovské, řekl bych.