Ježíšek mi od nakladatele přinesl knížku Moje dětství v socialismu, obsahující šedesát jedna vzpomínek na dětství různých více méně veřejně známých autorů, některé z toho jsou obrázkové. I moje dětství se odehrávalo v socialismu, zvýrazněném bydlištěm v pohraničí, dokonce se v socialismu odehrávalo i dětství mých dětí, tak jsem knížku neodložila jako můj vnuk Viktor skvělou Eliotovu Praktickou příručku o kočkách, ale zhluboka se do ní začetla.

Když ji člověk čte trochu jinak než jen jako historky, zjistí, že obsahuje zprávy nejen o různých prožitcích přispěvatelů, ale i o různých podobách socialismu. Tak například hned úvodní skoro povídka Daniely Fischerové mluví o konci padesátých let a o věcech to vůbec není. Píše o nepřirozeném předělávání veřejného vědomí z normálně měšťanského (těžko říci demokratického, když tomu předcházelo několik let nacistické okupace) do vědomí vynuceně ideologického.

Nesmělo se být ani trochu nóbl (tenkrát ještě byli skutečně nóbl lidé) — a nesouviselo to s bohatstvím. Šetřilo se a uskrovňovalo (přirozený poválečný nedostatek přidefinovaný ideologicky), děti si ve škole říkají příjmením (to pamatuju a opravdu bych stála o to, aby mi to někdo znalý dějin vztahů ve školní třídě vysvětlil).

Daniela píše o tom, jak na důležitých pozicích seděli nekompetentní lidé a jejich neschopnost věci skutečně řešit se řešila dozorem, prověrkou a příkazem. Ještě žijí a vyprávějí příbuzní, kteří zažili první republiku (vypráví Michal Horáček). Podstatným prvkem dětství bylo pohraniční pásmo a strážci hranic (jak vypráví Jan Rejžek).

Zásadním zážitkem generace narozených v 50. letech byl srpen 1968 — a já si uvědomuji, že přece byly prázdniny a tím pádem byla škola ušetřena bezprostřední reakce na událost. Škoda, asi by se tolika příslušníkům učitelského stavu při stranických prověrkách tak snadno nevyslovoval souhlas se vstupem vojsk, kdyby všichni věděli, jak velice byli v tu chvíli rozhořčeni a plni odporu.

Syn spisovatele Ivana Klímy Michal popisuje den s domovní prohlídkou — to je jistě dost jedinečná zkušenost a Michal Klíma ji doplňuje nabádavým závěrem, v němž mimo příběh připomíná, jak zločinný ten socialismus byl. Tak explicitně to činí z celé knihy ještě Martin Weiss — ten ani nemluví o zážitcích z dětství, ale rovnou ze vzpomínky dělá ideologickou přednášku o neudržitelnosti socialismu.

Na každou větu toho jeho textu by se dalo replikovat kritickou větou o kapitalistickém režimu, ale byla by to nuda a zbytečné hašteření (a nevím, proč se Martin Weiss při svém postavení a jistě i platu má potřebu pořád ještě hašteřit s režimem, který padl).

Vzpomínky o dekádu mladší generace jsou už mnohem konzumnější (a tím se dostávám k těm našim dětem): utkvěla mi věta, že nešlo ani tak o to, co se v televizi vysílá, jako o to, jaká ta televize je. Rodiče dnešních čtyřicátníků v několika výpovědích byli ochotni celou noc stát frontu, aby koupili barevnou televizi nebo vyřídili zájezd pro rodinu do Jugoslávie (jet „tak nanejvýš na Slovensko“ bylo degradující).

Maloměšťácké statusové symboly (dovolená u moře, barevná televize) se staly důležitým prvkem distance od socialistického rovnostářství a s nimi ovšem nastal paradox, že nejvíc a nejdostupnější je měli ti, kteří byli s režimem co nejkonformnější. Příběh o tom, jak holčičce rodiče po kritice jejího oblečení ve škole zakázali nosit pěkné šaty od tety z Ameriky mi připadá jako jeden z nestrašnějších důkazů o tom, co se to se společností stalo.

A s jakým cílem se uskutečňovala popřevratová transformace a privatizace a optimalizace všeho. Proč se stalo tak důležitým, co kdo má, až si na tom třeba takový Stanislav Gross zničil politickou kariéru i lidskou pověst.

↗

Možná by zajímavější byla knížka, která by obsahovala vzpomínky na dětství bez toho režimního vymezení. Foto detstvivsocialismu.cz

Mrzí mě, že ve všech těch vzpomínkách vystupují samé frustrované vyděšené učitelky — učitelé se vůbec nevyskytují, v té ani opačné poloze. Taky důležitá zpráva a nevím, proč to tak v těch vzpomínkách je — my jsme na ZDŠ v pohraničním městečku učitele měli v dostatečném množství a učitelky v dobrém psychickém stavu. (Dostat se na pedagogickou fakultu nevyžadovalo zdaleka takovou prorežimní aktivitu jako dostat se třeba na Univerzitu 17. listopadu nebo na práva).

Zajímalo by mě, jestli ti mladí kantoři s vyhlídkou na kariéru vstupovali do KSČ a po roce 1968 z ní byli vylučováni, vyhazováni ze školství a vycvičili se v méně namáhavých profesích, v nichž pak po převratu založili podnikatelskou či dokonce politickou kariéru? Nebo kam zmizeli?

Ze vzpomínek generace narozené v 70. letech (a to už je věk mých dětí) mě zaujala Daniela Drtinová, která píše s razancí, kterou známe, že se jí politické poměry v dětství vůbec nedotýkaly a socialismus prostě nevnímala. Na jedné straně to svědčí o její nezávislosti, na druhé straně si člověk říká, kde se v ní tedy zájem o společenské dění vzal?

Jiný vysoce postavený žurnalista, Jan Pokorný, vypráví historku o tom, jak se jeho babička nad okupačními vojáky lidsky ustrnula a poslala jim po vypravěči jídlo — jako by si spletla letopočty a zapomněla, že okupační vojsko si všechno, co potřebuje, prostě vezme. Většina městských dětí měla dětství podobné, na většinu měli větší vliv lidé v bezprostředním okolí než propaganda.

Markéta Pilátová ráda recitovala a bylo jí celkem jedno, co. To chápu, můj kamarád pozdější herec taky recitoval Horovu báseň Ivan a Lenin tak strhujícím způsobem, že jsme byli až zaskočeni, jak místo abychom se smáli, jsme jaksi uchváceni.

Udivuje mě to množství vzpomínek na vyhrožování válkou a militaristické hry a soutěže ve škole i mimo ni: moje děti, které už patří do generace narozené v 70. letech, se jich snad neúčastnily nebo mi o nich nevyprávěly — anebo tam, kde jsme žili, se to neprovozovalo. Ale my jsme byli s naší chudobou a nestandardními zjevy vyvržení bez politické příčiny už v 80. letech, normalizační měšťáci asi naše děti ani do těch svých kroužků nechtěli. Domnívám se — tehdy jsem se o to nezajímala a bylo mi to jedno.

Po přečtení té knížky mě napadá, že by byla mnohem zajímavější, kdyby se nejmenovala Moje dětství v socialismu, protože kromě těch dvou ideologických statí socialismus v dětském životě vzpomínajících zas takovou roli nehraje. Většina hodnot, kvůli kterým se rodiče ponižovali, byla dětem lhostejná. Na pionýrských táborech, společných s dětmi z NDR i ze Sovětského svazu se žádná trvalejší přátelství neuzavřela ani ruský jazyk neprocvičil.

Možná by zajímavější byla knížka, která by obsahovala vzpomínky na dětství bez toho režimního vymezení — pak by třeba bylo zajímavé hádat, v které době se dětství odehrávalo — a jistě bychom byli často překvapeni svým špatným odhadem.

Ten život v pozdním socialismu se všeobecnou touhou po věcech a statusových symbolech už velice podobá životu dnešních dětí. Život vyfutrovaný technologiemi má ale poměrně málo tajemství, taky proto, že se sluchátky na uších a s očima na displeji dítě nevnímá, o čem mluví dospělí. Vlastně jediný, kdo ve své vzpomínce na dětství zmiňuje tajemství, je Daniela Fischerová, ročník 1948.

Ano, a ještě musím napsat, že v té knížce jsou nádherné poetické fotografie Jaromíra Čejky, Františka Dostála a Lubomíra Kotka.