Ježíšek mi od nakladatele přinesl knížku Moje dětství v socialismu, obsahující šedesát jedna vzpomínek na dětství různých více méně veřejně známých autorů, některé z toho jsou obrázkové. I moje dětství se odehrávalo v socialismu, zvýrazněném bydlištěm v pohraničí, dokonce se v socialismu odehrávalo i dětství mých dětí, tak jsem knížku neodložila jako můj vnuk Viktor skvělou Eliotovu Praktickou příručku o kočkách, ale zhluboka se do ní začetla.

Když ji člověk čte trochu jinak než jen jako historky, zjistí, že obsahuje zprávy nejen o různých prožitcích přispěvatelů, ale i o různých podobách socialismu. Tak například hned úvodní skoro povídka Daniely Fischerové mluví o konci padesátých let a o věcech to vůbec není. Píše o nepřirozeném předělávání veřejného vědomí z normálně měšťanského (těžko říci demokratického, když tomu předcházelo několik let nacistické okupace) do vědomí vynuceně ideologického.

Nesmělo se být ani trochu nóbl (tenkrát ještě byli skutečně nóbl lidé) — a nesouviselo to s bohatstvím. Šetřilo se a uskrovňovalo (přirozený poválečný nedostatek přidefinovaný ideologicky), děti si ve škole říkají příjmením (to pamatuju a opravdu bych stála o to, aby mi to někdo znalý dějin vztahů ve školní třídě vysvětlil).

Daniela píše o tom, jak na důležitých pozicích seděli nekompetentní lidé a jejich neschopnost věci skutečně řešit se řešila dozorem, prověrkou a příkazem. Ještě žijí a vyprávějí příbuzní, kteří zažili první republiku (vypráví Michal Horáček). Podstatným prvkem dětství bylo pohraniční pásmo a strážci hranic (jak vypráví Jan Rejžek).

Zásadním zážitkem generace narozených v 50. letech byl srpen 1968 — a já si uvědomuji, že přece byly prázdniny a tím pádem byla škola ušetřena bezprostřední reakce na událost. Škoda, asi by se tolika příslušníkům učitelského stavu při stranických prověrkách tak snadno nevyslovoval souhlas se vstupem vojsk, kdyby všichni věděli, jak velice byli v tu chvíli rozhořčeni a plni odporu.

Syn spisovatele Ivana Klímy Michal popisuje den s domovní prohlídkou — to je jistě dost jedinečná zkušenost a Michal Klíma ji doplňuje nabádavým závěrem, v němž mimo příběh připomíná, jak zločinný ten socialismus byl. Tak explicitně to činí z celé knihy ještě Martin Weiss — ten ani nemluví o zážitcích z dětství, ale rovnou ze vzpomínky dělá ideologickou přednášku o neudržitelnosti socialismu.