Přesně rok po odvolání ředitele Hermanna a následném vypuknutí krize v ÚSTRu došlo k určitému završení. Nová rada Ústavu pod vedením předsedkyně Emilie Benešové nominované senátorským klubem TOP 09 zvolila ředitelem Zdeňka Hazdru, který si v TOP 09 pozastavil členství. Takový je tedy dopad „levicového puče“, který měl loni začít odvoláním ředitele Daniela Hermana.

Převzetí moci levicovými radními mělo dojít k „naplňování plánu levice převzít kontrolu nad výkladem totalitní minulosti“, kterážto teze už utichá. Co neutichlo, je podezření, že levice si v archívech hlídá temnou minulost některých svých členů. Podezření z paralýzy Ústavu také neutichlo, nový ředitel má prý být Radou nejsnáze ovladatelný. K obému nemám nějaké pevné důkazy, ponechám to otevřené.

Stagnace i posuny

Dění kolem Ústavu po odvolání ředitele Hermana začalo stagnovat na neustálém obviňování nových radních, až přinesl nový impuls tehdejší předseda vědecké rady Adrian Portmann. V létě vedl proces tzv. evaluace, tedy zhodnocování vědeckých prací autorů.

Převážně pravicový tisk začal situaci komentovat ve svých navyklých mezích a obvyklým slovníkem, diskutováním textů s autory mělo v Ústavu začít kádrování, jak psal např. Martin Fendrych. Portmann trpělivým vysvětlováním i praxí dokázal vysvětlit účel evaluace (jakési supervize nad pracemi autorů) i svoje postoje, které mají k přepisování dějin hodně daleko.

↗

Adrian Portmann se nakonec stal favoritem zastánců původního vedení, až začal být považován za jednoho z nich. Foto Saša Uhlová, DR 

Ze složité pozice člena Vědecké rady, která má původ v novém vedení Ústavu, se Portmann dokázal stát favoritem zastánců minulého vedení. Martin Fendrych se Adriana Portmanna záhy zastal s tím, že Rada Ústavu sice mohla mít v plánu prověrky, ale kvůli odporu jmenovaného se jí to nepodařilo.

Portmann se stal nakonec favoritem zastánců původního vedení, až začal být považován za jednoho z nich. Vůči tomu se pravidelně ohrazuje s tím, že chce stát mimo znepřátelené tábory, a ty chce naopak usmiřovat a stmelovat. 

Kauza s Platformou

Usmiřovací postoj ukázal Portmann u kauzy, která skončila vystoupením ÚSTRu z Platformy evropské paměti a svědomí. Kauza stojí za větší pozornost, protože ukazuje v kostce fungování české společnosti.

Platforma pozastavila ÚSTRu členství kvůli pěti členům Vědecké rady, kteří jednu svou životní periodu byli členy KSČ. Platformu zajímalo, jestli nebyli navíc funkcionáři, kteří by za svoji ideologickou práci pobírali peníze.

Většina médií i většina diskutujících pod články z toho záhy udělala tezi, že Platforma chce vyloučit ÚSTR za to, že v něm jsou bývalí komunisté. Takto tvrdě ovšem výtka Platformy formulována nebyla a je to docela námět k bližšímu nebo budoucímu bádání, proč se postkomunistická společnost chová právě takto.

ÚSTR reagoval také tvrdě. Vyslovil námitky, že Ústav nemá právo takové věci zjišťovat, protože dotčení členové Vědecké rady nejsou zaměstnanci Ústavu, tudíž nemají právo vyžadovat soukromé informace. Dále Platforma dle vyjádření Ústavu nepostupovala ani v souladu s vlastními stanovami (souhrn dalších důvodů na ustrcr.cz), takže ÚSTR reagoval vystoupením z Platformy.

Adrian Portmann začal pracovat na kompromisním návrhu, kdy na základě dobré vůle dotčených sebral jejich vyjádření, že placenými funkcionáři nebyli. Prozatímní ředitelka jeho snahu prý neakceptovala, ačkoli by šlo o „elegantní vyřešení situace“.

Na tomto místě bych se zachoval stejně jako Portmann. Na jednu stranu nikdo nemá právo požadovat po někom jeho soukromé údaje. Pokud by někdo v práci nebo při pohovoru požadoval moje politické nebo náboženské vyznání, můžu ho poslat někam. Zákon osobní údaje chrání.

Na druhou stranu tu je morální nárok, obzvláště obětí represí, kteří mají právo vědět, kdo pracuje na zhodnocování represivních režimů. Jako elegantní řešení může skutečně nastat čestné prohlášení dotčených, kde by navrch ještě mohli vysvětlit svoje životní pohnutky, které je vedly ke vstupu do KSČ a u některých k následné opozici vůči komunismu.

Takový Petr Pithart po svém angažmá v KSČ nastoupil dráhu disidenta. Z mého pohledu tento přebije jeho minulost, z pohledu někoho jiného je důležitá jen jeho „temná“ etapa. Shodou okolností loni proběhla podobná diskuse ohledně zesnulého Nelsona Mandely. Část lidí uznávala jeho přínos k demokratizaci Jihoafrické republiky rozdělené apartheidem, druhá část pouze komentovala jeho mládí, kdy inklinoval ke komunismu a terorismu.

Ale zpět do Čech. Nějaké čestné prohlášení a předstoupení před oběti represí je něco jako podaná ruka, na kterou se sluší reagovat nějakým pochopením a přijetím. V případě Pitharta by to počítám pomohlo zahladit stopy a pomoci vyrovnat se s minulostí včetně šrámů na duši, v případě Jana Rataje by mě samotného zajímalo, jak by se ke své minulosti v Ústavu marxismu-leninismu postavil čelem.

ÚSTR ohledně svého sporu s Platformou reagoval důrazem na zákony, na stanovy a na další formální věci. Možná členové ÚSTRu vidí svět skrze paragrafy a žijí částečně skrze soudní spory, kterých tam probíhá požehnaně, ale tady by se více hodil lidský nebo osobní přístup. Portmann ho prokázat uměl, a pokud jsme u formálních hledisek, tak prokázal i manažerské schopnosti. Ty se projevují mj. v umění vycházet s lidmi a v nalézání východisek v nečekaných situacích.

Diskuse s kandidáty na ředitele

Před volbou nového ředitele se Rada Ústavu se rozhodla jména kandidátů i jejich koncepce do nějaké doby utajit. Došlo tím k vyloučení veřejnosti, což je docela škoda. ÚSTR vzbuzuje velký zájem (i negativní reklama je reklama...), a volba ředitele ÚSTRu vyvolala větší zájem než volba ředitele jiné instituce (nebo volba rektora Univerzity Karlovy).

Rada Ústavu uvedla nějaké důvody ke svému rozhodnutí, ale pokud má ÚSTR sloužit veřejnosti a ne naopak, nemuselo by se zapojení veřejnosti ignorovat. Diskuse s kandidáty i zveřejněné koncepce alespoň trochu obrátily zájem veřejnosti k samotnému obsahu práce Ústavu.

Otevřená diskuse vedla diskutování jiným směrem než k únavně monotónnímu „Ústav neměl vzniknout“ nebo „k čemu nám je“. Je skutečně dost podnětnějších diskusí, třeba do jaké míry má Ústav „vychovávat“, tedy sdělovat hotová stanoviska, nebo jestli má dávat informace, jejichž zpracování nechá na čtenáři nebo jiném příjemci. Ale utajování diskutérů i jejich koncepcí takový posun nenavodí.

Čí sjednocení

Pomalé otevření diskuse s kandidáty jakoby odráží i uzavřenější svět Rady Ústavu v porovnání s minulým rokem, kdy vydávala prohlášení k odvolání ředitele Hermanna, a v porovnání s aktivitou přívrženců minulého vedení nebo sympatizantů Adriana Portmanna (resp. ony se ty skupiny dost překrývají).

Historik Petr Blažek vytvořil facebookovou skupinu týkající se volby nového ředitele, která zřejmě bude fungovat v nějaké formě dál. Z hlediska zakladatele i skladby přispěvatelů je cítit, že sympatizanti Portmanna vykazují velký zájem o fungování Ústavu. Je z nich cítit větší zanícení - pro věc samotnou, ale je tam i zanícení vůči oponentům.

Narážíme tu na jeden paradox. Portmannovi se svým sjednocováním povedlo oslovit jednu ze zainteresovaných stran a situace je teď taková, že sjednotil oponenty proti dnešnímu vedení, ale ne celý Ústav. Ale to počítám nebylo nějakým prvotním záměrem.

Deklarovaným záměrem byla nadstranickost a hledání cest ke všem. K oponentům dnešního vedení Portmann cestu našel, ke příznivcům už tolik ne. Směr cesty ale naznačen je, jen ho uchopit. Pomineme-li teď spory, jestli nynější Rada chce utlumit činnost Ústavu a vést ji někam jinam, tak z hlediska metodologie je hlavním předmětem sporu mezi skupinami to, jestli studovat hlavně represe, nebo i každodennost. Portmann uvedl zase kompromisní řešení - hlavní jsou represe, každodennost ale není na škodu jako doplněk.

Je to střední cesta mezi postojem, že studium represí je to jediné a studium každodennosti něco, co odvádí pozornost, a mezi postojem, že je třeba studovat všechno se stejným nasazením. Kompromis může vypadat asi tak, že vedle zpracování struktury StB a přiblížení života vězňů včetně jejich soudních procesů vyjde článek nebo kniha o každodenním životě ve strachu, mediální manipulaci a stání ve frontách na nedostatkové zboží.

Potřeba nadhledu

V Portamnnově vidění vůbec vnímám nadhled, který je vlastní někomu, kdo si neprošel českou zkušeností. Takový pohled je určitě potřebný v Portmannově specializaci na česko-německé dějiny ve 20. století, protože je schopen reflektovat tyto dějiny více objektivně. A stejně potřebný je v případě komunistické minulosti.

Česká společnost obecně vykazuje tendence k polarizaci a jednostranným řešením; k postojům „buď, a nebo“ a k prosazování vlastního názoru namísto hledání smíru. Možná se to odráží i v reakci Ústavu na žádost Platformy. Pravděpodobně se to odráží ve snaze přiřadit Portmanna k nějakému názorovému proudu v rámci ÚSTRu, aniž by člověk může mít názor vlastní, nezávislý na nějaké skupině.

A kde se to odráží nejvíce, to jsou postoje k nedávným dějinám. Kdo vyjádří názor o kontroverznosti kolektivní viny uplatněné na sudetské Němce, je hned označen za sympatizanta nacistů. Střední cesta demokrata spočívající v odmítání jak nacistické diktatury, tak v uplatnění kolektivní viny na jedno etnikum, se prosazuje jen postupně (ale čím dál více, nutno dodat). Očividné to je i v případě postoje k Romům - člověk může být v polarizovaném českém světě buď rasista, který Romy pomlouvá, nebo pseudohumanista, který nechce vidět romskou kriminalitu.

V případě komunismu je polarizace minimálně stejně silná. Také tady jsou slyšet postoje, že kdo nesouhlasí se všemi kontroverzními činy bratří Mašínů, chce omlouvat komunismus. Tím je ale demokratická diskuse na toto téma předem diskvalifikovaná.

Adrian Portmann se po zkušenostech s Ústavem rozhodl vrátit zpátky do Švýcarska, ale nějaký dojem určitě zanechá. Snažit se najít cestu i k oponentovi a spojit s ním své síly, to by byl myslím dobrý odkaz a Adrianu Portmannovi poselství na cestu, že to tu mělo význam.