V článku věnovaném českému dějepisectví, ÚSTR a politice, zveřejněném ve 4. čísle časopisu Babylon zapochyboval Adam Drda o možnosti a vlastně i ochotě současného českého státu kultivovat v rámci různých pamětí i tu obětí totalitárního nebo autoritativního režimu.

Podle jeho slov by bylo „zajímavé vědět, kolik českých historiků si alespoň položí otázku, zda k tomu náhodou nepřispěli.“ Pokud by totiž ÚSTR „spíše prozíravě podporovali“ namísto snahy danou instituci „před veřejností shodit a pomluvit, mohla to mít nová elita s jeho postupnou likvidací složitější, mohla tu teď být aspoň jedna instituce, která by na paměť obětí a vinu jejich pronásledovatelů kladla odpovídající důraz.“

Ani bych se nedivil, kdyby se teď někteří čtenáři začali ošívat s tím, že jim chci nabídnout další díl z nekonečného seriálu Ústav pro studium totalitních režimů. Vždyť už bylo v souvislosti s touto strukturou tolik napsáno… Adam Drda se však dotkl věci, kterou lze považovat za důležitou — role historiků ve společnosti a jejich zodpovědnosti.

Kromě jiného se totiž domnívá, že právě historici hlásicí se prý vesměs k levici a propadnuvší hysterii útočili při každé příležitosti na ústav prakticky v jednom šiku. Svými ataky ho pak přinejmenším pomáhali paralyzovat, „přičemž kritická koncepce, která (řekněme) zkoumá komunistický režim z morálního hlediska a se značným důrazem na oběti a persekuci se stává málem nežádoucí marginálií.“

Drda tak formuluje obvinění kritiků stereotypně ztotožnitelných s levicovým táborem. Nabízenou argumentaci je však třeba odmítnout.

Předně, k soudobým dějinám prostě kontroverze patří. To je v podstatě jejich přirozeným rysem, který je odlišuje od jiných historických subdisciplín. Vždyť k spoluprožitým událostem se mohou vyjadřovat nejen odborníci, ale logicky i pamětníci. Své si chtějí říct a říkají novináři i politici. A je zákonité, že interpretace a hodnocení stále ještě nedávných momentů minulosti má snadno využitelný politický náboj.

ÚSTR hlásící se již samotným názvem ke konkrétnímu pojetí soudobé historie se tak nemohl nestát objektem kritiky z řad domácích historiků. Spíše by bylo podezřelé, kdyby reakcí na jeho zřízení a odborné či popularizační aktivity byly pouze a jen bezvýhradný souhlas či alespoň akceptující mlčení. To by totiž vypovídalo o neschopnosti českých historiků reagovat na podněty a aktivity v oblasti interpretace nejnovějších dějin.

Kritická reflexe minulé i současné společenské praxe by přitom měla být jednou z hlavních věcí, kterou historici přispívají občanské společnosti. I oni se mohou proměnit v kritické pozorovatele a angažované autority komentující rozličné procesy a události z různých názorových pozic. Svým spoluobčanům totiž mohou nabídnout alternativní vědění a tím třeba i možnost volby, s jakou podobou minulosti se ztotožnit.

Vzpomeňme jen Erica Hobsbawma, britského marxistického historika, který rozhodně neskrýval politický názor a ideová východiska ovlivňující samozřejmě také jeho odbornou činnost. A přesto tento komunista patří mezi nejrespektovanější autority moderního dějepisectví.

Ostatně on sám zastával názor, že jedním z úkolů historiků by mělo být kritické vymezování se vůči rozličným legendám, mýtům a ideologiím. Zkrátka proti tu více, tu méně zřetelným pokusům využívat dějiny pragmaticky jako nástroj legitimizace a politický či mocenský argument.

Pokud je ÚSTR paralyzován, jak tvrdí Adam Drda, pak za to nemohou kritici z řad historiků automaticky ztotožnitelní s levicí. Oni vlastně dělají to, co by od nich měla společnost očekávat. Že se tato instituce stala snadným terčem nesouhlasných hodnocení, totiž padá na hlavu i jí samotné a historiků, kteří se s ní ztotožňují. A klidně jim po vzoru Adama Drdy říkejme naopak historici pravicoví.

V rámci debat o smysluplnosti a významu ÚSTR totiž postrádám jasný hlas, který by oněm atakům zleva dokázal sofistikovaně čelit. Hlas schopný vést koncepční a seriózní, emocemi nezatíženou debatu. Adam Drda argumentuje potřebou morálního hlediska výzkumu komunistického režimu.

Takové uvažování a nároky si může dovolit on jako publicista, ne však historik reprezentující ÚSTR, potažmo totalitně-historický příběh českých dějin, jehož je ústav snadno rozeznatelným symbolem. Od nich očekávejme konceptuálně promyšlené teze.

Poťouchle tak mohu otázku zodpovědnosti historiků obrátit — jak je to se zástupci politicky pravé historie? Není ona paralyzace ÚSTR výsledkem jejich neschopnosti či neochoty formulovat akceptovatelné, ne výhradně moralizující argumenty?

A pokusil se vlastně ústav někdy explicitně emancipovat od svých politických rodičů a vydat se vlastní cestou? Neškodí mu občasná ramenatá prohlášení politických činitelů hovořících třeba o hrozbě proměny ÚSTR v novodobý ústav marxismu-leninismu.

Ale abych nebyl já sám jen tím, kdo šíří černobílé obrazy. Z Drdova textu chci vyzdvihnout ještě jeden moment — autorův dojem prakticky jednotné levé fronty české historické obce. Nemyslím si, že tomu tak je. Připouštím však, že ony na první pohled levé hlasy jsou více slyšet.

A tady se musím naopak zeptat, co je cílem těchto hlasů? Pokus o vyvolání diskuze? Rozvíjení a zpřesňování argumentů v odborné i společenské diskuzi? Kritická reflexe ÚSTR by totiž neměla být samoúčelnou a polemiky s totalitně-historickým vyprávěním by se neměly dít jen proto, že to dnes může být prostě i mezi historiky takříkajíc salonfähig.

Účastníci diskuze by měli reflektovat i sami sebe, vlastní východiska a především cíle, s nimiž vstupují do veřejného prostoru i odborných debat. V tom je jejich zodpovědnost. A jen zdánlivě na okraj — kritické tázání rozhodně není automatickým projevem příslušnosti ke konkrétní části politického spektra.

A konečně, přemýšlivý čtenář těchto řádků by mohl podotknout, že debaty o ÚSTR či totalitně-historickém vyprávění se tak či onak dotýkají fundamentální otázky souvisící s mimovědeckými úkoly psaní o dějinách a s případnou rolí historika jako angažovaného tvůrce.

Jak je to s angažovaností a stranickostí (historické) vědy? Připadá historikovi role komentátora a kritického vědce, nebo je i jeho úkolem formulovat nějakou pozitivní a tedy z principu normativní alternativu třeba i českých dějin určenou širší veřejnosti?