V článku věnovaném českému dějepisectví, ÚSTR a politice, zveřejněném ve 4. čísle časopisu Babylon zapochyboval Adam Drda o možnosti a vlastně i ochotě současného českého státu kultivovat v rámci různých pamětí i tu obětí totalitárního nebo autoritativního režimu.

Podle jeho slov by bylo „zajímavé vědět, kolik českých historiků si alespoň položí otázku, zda k tomu náhodou nepřispěli.“ Pokud by totiž ÚSTR „spíše prozíravě podporovali“ namísto snahy danou instituci „před veřejností shodit a pomluvit, mohla to mít nová elita s jeho postupnou likvidací složitější, mohla tu teď být aspoň jedna instituce, která by na paměť obětí a vinu jejich pronásledovatelů kladla odpovídající důraz.“

Ani bych se nedivil, kdyby se teď někteří čtenáři začali ošívat s tím, že jim chci nabídnout další díl z nekonečného seriálu Ústav pro studium totalitních režimů. Vždyť už bylo v souvislosti s touto strukturou tolik napsáno… Adam Drda se však dotkl věci, kterou lze považovat za důležitou — role historiků ve společnosti a jejich zodpovědnosti.

Kromě jiného se totiž domnívá, že právě historici hlásicí se prý vesměs k levici a propadnuvší hysterii útočili při každé příležitosti na ústav prakticky v jednom šiku. Svými ataky ho pak přinejmenším pomáhali paralyzovat, „přičemž kritická koncepce, která (řekněme) zkoumá komunistický režim z morálního hlediska a se značným důrazem na oběti a persekuci se stává málem nežádoucí marginálií.“

Drda tak formuluje obvinění kritiků stereotypně ztotožnitelných s levicovým táborem. Nabízenou argumentaci je však třeba odmítnout.

Předně, k soudobým dějinám prostě kontroverze patří. To je v podstatě jejich přirozeným rysem, který je odlišuje od jiných historických subdisciplín. Vždyť k spoluprožitým událostem se mohou vyjadřovat nejen odborníci, ale logicky i pamětníci. Své si chtějí říct a říkají novináři i politici. A je zákonité, že interpretace a hodnocení stále ještě nedávných momentů minulosti má snadno využitelný politický náboj.