Přestože dění v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) sleduji již skoro rok, dlouho jsem se zdráhal o něm psát. Nicméně jsem se nakonec rozhodl toto předsevzetí porušit, poté co jsem si přečetl články prof. Michaela Krause, Mirka Vodrážky a mgr. Michala Uhla v časopise Paměť a dějiny (č. 2/2013). Rád bych se zaměřil na některé aspekty celé debaty o ÚSTRu, které osobně vnímám jako nejzásadnější. Tyto by bylo možné shrnout pod pojmy „svoboda“, „bádání“ a „svoboda bádání“.

Svoboda bádání

Svobodou bádání rozumím volnost vědce při pokládání si otázek v kontextu svého výzkumu, při získávání informací a jejich interpretaci, stejně jako právo svobodně zveřejňovat výsledky svého bádání a své názory či postoje k nim.

Svoboda bádání je pro vědce zcela esenciální, aby mohl plnit svou roli a tím být i prospěšný celé společnosti. Proto je pochopitelné, že i ve sporu o ÚSTR hraje otázka svobody bádání významnou úlohu — například Mirek Vodrážka se obává deformace svobody bádání členy Rady ÚSTR. Tato obava se může zdát pochopitelná, ovšem trpí jednou zásadní vadou. Svoboda bádání totiž na ÚSTR nikdy garantována nebyla a nebyla ani prakticky realizována.

Překážkou je třeba sám zákon č. 181/2007 Sb., který ÚSTR zřizuje. Nejen, že svobodu bádání nijak negarantuje, ale dokonce badatelům již předem vnucuje určitou interpretaci minulosti. Nelze v jedné větě mluvit o „zkoumání a nestranném hodnocení“ a zároveň o „antidemokratické a zločinné činnosti“. Zákon tak stanovuje závaznou interpretaci čehosi ještě dříve, než mohlo dojít k onomu „zkoumání a nestrannému hodnocení“.

V téže rovině se pohybuje i zákon č. 198/1993 Sb., který s ÚSTR sice úzce nesouvisí, nicméně mnohdy se na něj odvolával například bývalý ředitel ÚSTR mgr. Daniel Herman. Potíž těchto zákonů není v tom, že by vyjádřená hodnocení, respektive interpretace minulosti byly nepravdivé (či přesněji, že by nemohly být možnou platnou interpretací minulosti), nýbrž v tom, že jednu z platných a možných interpretací z titulu zákona činí závaznou.

Toto do zákonů nepatří — zákony mají být určitými „pravidly hry“ pro fungování společnosti, nemají být „nositeli velkých pravd“. Jak může vědec svobodně bádat, pokud je mu sděleno, že výsledky jeho práce musí být v souladu se zákony č. 181/2007 Sb. a č. 198/1993 Sb.?