Přestože dění v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) sleduji již skoro rok, dlouho jsem se zdráhal o něm psát. Nicméně jsem se nakonec rozhodl toto předsevzetí porušit, poté co jsem si přečetl články prof. Michaela Krause, Mirka Vodrážky a mgr. Michala Uhla v časopise Paměť a dějiny (č. 2/2013). Rád bych se zaměřil na některé aspekty celé debaty o ÚSTRu, které osobně vnímám jako nejzásadnější. Tyto by bylo možné shrnout pod pojmy „svoboda“, „bádání“ a „svoboda bádání“.

Svoboda bádání

Svobodou bádání rozumím volnost vědce při pokládání si otázek v kontextu svého výzkumu, při získávání informací a jejich interpretaci, stejně jako právo svobodně zveřejňovat výsledky svého bádání a své názory či postoje k nim.

Svoboda bádání je pro vědce zcela esenciální, aby mohl plnit svou roli a tím být i prospěšný celé společnosti. Proto je pochopitelné, že i ve sporu o ÚSTR hraje otázka svobody bádání významnou úlohu — například Mirek Vodrážka se obává deformace svobody bádání členy Rady ÚSTR. Tato obava se může zdát pochopitelná, ovšem trpí jednou zásadní vadou. Svoboda bádání totiž na ÚSTR nikdy garantována nebyla a nebyla ani prakticky realizována.

Překážkou je třeba sám zákon č. 181/2007 Sb., který ÚSTR zřizuje. Nejen, že svobodu bádání nijak negarantuje, ale dokonce badatelům již předem vnucuje určitou interpretaci minulosti. Nelze v jedné větě mluvit o „zkoumání a nestranném hodnocení“ a zároveň o „antidemokratické a zločinné činnosti“. Zákon tak stanovuje závaznou interpretaci čehosi ještě dříve, než mohlo dojít k onomu „zkoumání a nestrannému hodnocení“.

V téže rovině se pohybuje i zákon č. 198/1993 Sb., který s ÚSTR sice úzce nesouvisí, nicméně mnohdy se na něj odvolával například bývalý ředitel ÚSTR mgr. Daniel Herman. Potíž těchto zákonů není v tom, že by vyjádřená hodnocení, respektive interpretace minulosti byly nepravdivé (či přesněji, že by nemohly být možnou platnou interpretací minulosti), nýbrž v tom, že jednu z platných a možných interpretací z titulu zákona činí závaznou.

Toto do zákonů nepatří — zákony mají být určitými „pravidly hry“ pro fungování společnosti, nemají být „nositeli velkých pravd“. Jak může vědec svobodně bádat, pokud je mu sděleno, že výsledky jeho práce musí být v souladu se zákony č. 181/2007 Sb. a č. 198/1993 Sb.?

A právě takový byl zjevně přístup bývalého ředitele ÚSTR mgr. Hermana (v návaznosti na prvního ředitele ÚSTR dr. Pavla Žáčka). Mgr. Herman se několikrát mediálně vyjádřil v tom smyslu, že některé věci se zkoumat nemusí (respektive za jeho vedení na ÚSTR ani nesmějí) a některé otázky není třeba si pokládat, protože jasnou odpověď na ně nám už přece sděluje zákon.

Ovšem podstatou vědy je pluralita názoru, zpochybňování „pravd“ a paradigmat a vlastně i podkopávání autorit — bez toho se z vědy stává pouhé omílání dogmat.

A právě pluralita sama může být dokladem existence svobody bádání. V článku M. Vodrážky je zmíněna otázka, která nám může posloužit za příklad — otázka, zda lze celé období minulého režimu klasifikovat jako „totalitu“.

Mgr. Herman odlišnou interpretaci nepřipouštěl, M. Vodrážka se obává omezení svobody těch, kteří tento odborný názor zastávají, ze strany těch, kteří mají odborný názor opačný. V prostředí svobodného bádání by ovšem měli být schopni vedle sebe žít, bádat a vést fundované diskuse zastánci obou názorů. Není přípustné, aby byli na půdě vědecké instituce ustrkování ti či oni vědci kvůli svému odbornému názoru.

Bádání

Tím se ale posouváme k otázce, jak je na tom vlastně ÚSTR jako vědecká instituce. Co do výstupů vědecké práce, zdají se být výsledky dosti nevyrovnané — vedle dobře metodologicky zpracovaných kvalitních (i vynikajících) publikací najdeme i výstupy nekvalitní a špatně vypracované. Obdobné je to i s personálním obsazením ÚSTR.

Je až s podivem, že na téže instituci mohli ve stejné roli pracovat jak renomovaní a vzdělaní historici jako dr. Eduard Stehlík nebo dr. Petr Blažek, tak například „mediální hvězda“ ÚSTR, bc. František Stárek, který sám přiznává, že o tom, co je věda, nemá potuchy.

Podle internetových stránek ÚSTR působí na Odboru zkoumání totalitních režimů (tedy na onom hlavním „vědeckém“ odboru) čtyřicet dva lidí, z nichž pouze třináct je nositeli vědecké hodnosti Ph.D. (nebo vyšší).

Podotýkám, že teprve získání titulu Ph.D. znamená osvědčení garantované některou univerzitou, že jeho nositel prokázal schopnost samostatné vědecké práce. Samozřejmě, že akademický titul sám o sobě není zárukou dobře odvedené práce, nicméně o personalistice ÚSTR to cosi vypovídá.

Jak je to ovšem se samotným vědeckým charakterem ÚSTR? Prof. Kraus ve svém článku zmiňuje zajímavý postřeh — totiž, že v zákoně č. 181/2007 Sb. se slovo „věda“ neobjevuje ani jedinkrát. A dále akcentuje „mimo-vědecké činnosti“, které ÚSTR přisuzuje tento zákon (ediční, vzdělávací, osvětová činnost…).

V podstatě pojímá ÚSTR nikoli jako instituci, která má společnosti zpřístupňovat poznatky o minulosti, ale spíše jako tvůrce veřejného mínění, jako instituci, která má společnosti vštípit určitou interpretaci minulosti, respektive její hodnocení.

O tomto konceptu svědčí i původně zamýšlený, poněkud orwellovský, název instituce — Ústav paměti národa. Nejen, že „paměť národa“ měla být zúžena na poměrně skromnou část historie, ale dokonce měl být zřízen úřad, který by byl nositelem této „paměti národa“, jejím tvůrcem, korektorem a strážcem.

Svoboda

Opět se ovšem vnucuje otázka svobody. Tentokrát ale nikoli svobody bádání vědců, ale obecně práva lidí svobodně si interpretovat svět. Došlo totiž k velmi paradoxnímu jevu. Bývalý premiér České republiky dr. Petr Nečas se pod odvolání mgr. Hermana z čela ÚSTR vyjádřil v tom smyslu, že se nová Rada ÚSTR snaží ÚSTR přeměnit v nový Ústav marxismu-leninismu.

Potíž je v tom, že pokud někdo tyto úmysly choval, museli to být zřejmě sami autoři koncepce ÚSTR a zákona č. 181/2007 Sb. Jednou z hlavních věcí, za niž je právem kritizován minulý režim, byla snaha o unifikaci nahlížení na svět — snaha o vměstnání všech názorů do jediného povoleného interpretačního rámce, vnucení marxismu-leninismu jako jediného správného prizmatu, skrze nějž je třeba nazírat současnost, minulost i budoucnost.

Paradox spočívá v tom, že ve stejném duchu je koncipováno i působení ÚSTR na českou společnost. Alespoň dle dikce zákona č. 181/2007 Sb. a dle slov prof. Krause. Tato instituce pak nemůže působit jako nezaujatý výzkumník a hodnotitel minulého režimu a jeho „hříchů“, neboť sama v sobě zrcadlí tytéž „hříchy“, jen v podobě černo-bíle převráceného negativu.

Spor o ÚSTR není jen sporem politiků a zájmových skupin o fungování jedné zvláštní instituce. Ani otázkou osobních zájmů toho či onoho člověka. Pokud jej chceme nahlédnout v obecnější rovině, musíme si položit otázku, jakou chceme být společností. Zda chceme být společností, v níž vědci svobodně bádají, svá zjištění a různé názory vnášejí do veřejného prostoru, kde se s nimi každý člověk může seznámit a svobodně si je na podkladě svého vědomí a svědomí interpretovat; anebo nějakou jinou společností…