Vyrovnávání se s minulostí v podání Ústavu pro studium totalitních režimů

Luboš Rokos

Dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů nekončí. Rada Ústavu vypsala výběrové řízení na nového ředitele či ředitelku. Zájemci se mohou hlásit do 3. ledna. Na problematiku ÚSTRu je dobré se podívat i v poněkud širším kontextu.

Jarní personální změny v čele Ústavu pro studium totalitních režimů provázely vzrušené debaty o levicovém puči, pravicovém bolševismu, politizaci Ústavu a přepisování dějin. Debaty se odehrávaly na pravo-levé ose, ale přitom probíhala ještě jedna důležitá linie, a sice mezi politiky a historiky.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zasloužilý zaměstnanec Ústavu historik Vilém Prečan otevřeně prohlásil, že pokud bude Rada Ústavu volena Senátem, bude Ústav vždy zpolitizovaný. A historici nepotřebují, aby jim do práce někdo mluvil. Toho se zřejmě držela Rada Ústavu tehdy, když do vědecké rady navolila i osoby, které se pohybují mimo pravolevé vnímání světa.

Předsedkyní Vědecké rady pak byla zvolena francouzská historička Muriel Blaive. Ta se věnuje postojům československé společnosti za komunismu a její texty jdou takříkajíc pod kůži. Na Britských listech tak vyšel článek „Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?“ .

Blaive se v něm dotýká českého sebepojetí, které spočívá na vnímání sama sebe jako tolerantního a demokratického národa, který se čas od času stane obětí mocného souseda. Jinak se ale český národ chová spravedlivě a nenese na ničem vinu. Blaive to nazývá demokratickým mýtem.

Otázka, kdo je viník a kdo oběť, je v jistém smyslu zásadní. Pasování se do role stoprocentní oběti nevyžaduje přijetí vlastní odpovědnosti, neproběhne vyrovnání s minulostí, a chyby se pak mohou dost dobře opakovat znovu. Rakousko bylo po druhé světové válce uznáno západními mocnostmi za první oběť nacismu. Hitler jej připojil k Německu už roku 1938, ještě před začátkem války.

Rakušané pak byli za války povoláváni do wehrmachtu a sloužili v jednotkách SS, podíleli se na zločinech nacismu. Pokud po tom všem bylo Rakousko jednostranně uznáno za pouhou první oběť německé rozpínavosti, nenastala denacifikace takového rozsahu jako v Německu a rakouská společnost reaguje tolerantněji na nacionalistické projevy krajní pravice, jak bylo poznat na zvýšené míře podpory Jörga Haidera.

Blaive se pozastavuje nad absencí diskuse o české spoluúčasti na zločinech spáchaných za války: „Západoevropské společnosti, včetně Západního Německa, si kolektivně vytvořily pocit spoluviny za svou účast na holocaustu, za škodlivý nacionalismus, který vedl k druhé světové válce a za válku samotnou. ... Pro pozorovatele mimo území České republiky je překvapivé, že se dnešní Česká republika odlišuje od ostatních zemí neexistencí široké veřejné debaty o holocaustu.

Pro české sebepojetí je zase překvapivé, proč by se vina za holocaust měla mezi někoho dělit, když za holocaust mohou jenom nacisti nebo „Němci“ (leckomu to stále ještě splývá). České chování za války se mělo odehrávat v mezích odporu, ať hlasitého, nebo tichého; část vojáků šla bojovat do zahraničí, prostý lid prováděl sabotáže, ulehčoval si situaci černým humorem a čekal na osvobození.

O českém vnímání spoluviny za rasismus druhé světové války vypovídá reportáž Ondřeje Slačálka z návštěvy bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku (vyšla v Novém Prostoru č. 417). Jako pozadí vnímání romského holocaustu uvádí autor mimo jiné brožuru Historického ústavu Akademie věd, kde „Jaroslav Valenta v patřičně vyhroceném eseji zdůraznil obranu historie před aktivismem a diletantstvím a také to, že šlo o „protektorátní“, nikoli „český“ tábor a že tedy o české vině nemůže být ani řeči.

Ostraha tábora sice byla česká, ale zřejmě jen plnila rozkazy. Právě jednomu ze strážných je věnována aktuální letská expozice. Jednalo se o „čestného a statečného člověka“ (i když sloužil v nacistické mašinérii), který „kráčel rovně i po šikmých cestách, které mu doba nastražila. Byl to poctivý, naplněný život.“ Prostě Čech, jak má být.

Stálá expozice je věnována letským Romům, a tak: „O lidech z pracovního kárného tábora se zde dozvíme, že se v Letech „měli naučit pracovat“.“ Že „práce osvobozuje“, v originále to známé „Arbeit macht frei“, to bylo hlavní heslo nacistických koncentráků, ale nečekal bych ho na expozici v Česku 21. století... Heslo se snažilo legitimizovat omezování osobní svobody a zásahy do života vězněných tím, že z nich dělá lepší lidi. Do té doby vedli špatný život, škodlivý pro společnost, teď jsou dáni na převýchovu.

Vždy je zajímavé podívat, jak podobné argumenty používají různé typy skupin a jak na to reaguje okolí. Podobně se snažili legitimizovat svoje lágry i představitelé předlistopadového režimu. Poslanec za KSČM Josef Vondruška pracoval jako bachař v lágru v Minkovicích, kde se pravděpodobně dopouštěl bití vězňů.

Svoje tehdejší účinkování hájí mimo jiné slovy dohledatelnými na wikipedii: „Já osobně i drtivá většina příslušníků SNV jsme se k odsouzeným chovali v souladu s tehdy platnými právními předpisy. My jsme je nevytvářeli, my jsme byli povinni vykonávat je a dodržovat. ... Někteří, aby se vyhnuli plnění povinností uložených zákonem, zejména pracovních, sáhli i k drastických krokům. Znám jednoho, který si od spoluvězně nechal majzlíkem přetrhnout Achillovu šlachu, aby nemusel do práce a mohl ležet na ošetřovně.

V lágru měli podle Vondrušky sedět nepracující, povýšení intelektuálové, kterým v souladu s tehdy platnými právními předpisy byla ordinována práce. A zatímco tento bachař komunistického lágru stál před soudem, hlídač nacistického lágru v Letech u Písku má vlastní výstavu. Pravda, jeden odmítl násilí na vězních a druhý ho aplikoval i přes zákaz, ale podstata je stejná, oba hlídali lágr, kam nelidský systém zavíral osoby jemu nepohodlné.

Z jiného pohledu bere chování Čechů za Protektorátu i Blaive: „Film a literatura ... vykreslují poněkud rozdílný obraz české společnosti za druhé světové války. Dodnes zůstávají romány Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn a Josefa Škvoreckého Zbabělci nejlepším popisem toho, jaká skutečně byla česká společnost za druhé světové války. Bylo by dobré, kdyby tyto romány sloužily jako vzor pro budoucí výzkum.

K otázce „oběť nebo viník“ zaujímá postoj i okolní svět. Já se mohu cítit jako oběť systému, ale okolní svět mě může zařadit do jednoho velkého nepřátelského celku. Typický příklad proběhl po bombovém útoku v Bostonu a do Čech pronikl díky tomu, že část amerických internetových diskutérů si popletla Čečnu s Českem.

Část oněch amerických příspěvků byla typická — pošlete na ně bombardéry, zničte je všechny a podobně. Ani náznak myšlenky, že bomby by uškodily těm Čečencům, kteří jsou obtěžováni islamismem ještě víc než Američané, obyčejný člověk je v tomto myšlení zahrnut pod obraz nepřítele — ne jako ten, koho by případný vojenský zásah měl osvobodit.

Podobnou optikou se můžeme zkusit podívat i na jednání bratří Mašínů, kteří se probojovali z totalitního Československa za hranice a za sebou zanechali mrtvé. Předchozí protinacistický odboj si kladl za cíl osvobodit lid daného území od nelidského systému, přičemž váhal, jestli může zasahovat i proti vlastním lidem dejme tomu v továrnách na zbraně.

Mašínové do boje proti nelidskému systému přidali i zásahy proti běžným lidem, kteří by je mohli poznat a udat, jako byl zabitý účetní, kterého přepadli. Dalšími oběťmi byli policisté, které obhájci bratří Mašínů považují za legitimní cíl, protože uniformované represivní síly pomáhají udržovat daný systém u moci.

To je další rozporuplný moment, protože uniformované složky považují za svůj legitimní cíl i organizace jako ETA nebo IRA, které jsou chápány jako teroristické - a ty naopak chápou uniformované policisty španělského, respektive britského státu jako okupanty. Velká Británie zažila počátkem léta vražedný útok islamistů na člena armády, který měl tu smůlu, že se pohyboval po veřejnosti v uniformě.

Britský premiér Cameron označil tento útok na uniformovaného člena za projev terorismu, činnost skupiny bratří Mašínů zahrnující smrtící útoky na uniformované složky ohodnotil někdejší český premiér Topolánek státním vyznamenáním.

Samozřejmě tu hraje roli přesvědčení, že užití násilí proti totalitnímu nepříteli a je více obhajitelné než násilí proti demokratické společnosti (jako atentát na Heydricha není stejný jako atentát v Bostonu), ale stejně je vidět, jak se mohou činy vedené z podobných pohnutek pohybovat mezi zatracením a glorifikací.

A stejně tak je vidět, jak příslušník represivních sil komunistického systému je brán za legitimní oběť, zatímco příslušník represivních sil protektorátního systému, jehož činnost spočívala v ostraze romského koncentráku, má vlastní výstavu — „Mohl by se dočkat i vnoučat“, zní popisek na výstavě v Letech, ale stejně se tato věta hodí na příslušníka SNB Jaroslava Honzátka zabitého při akci bratří Mašínů.

Není mým cílem soudit, jak se chovaly jaké skupiny obyvatel za války nebo za komunismu nebo jak se chovat měly a koho vyznamenat a koho odmítnout. Chtěl jsem jen ukázat, že jednoznačné postoje nejde na takto složité podmínky dost dobře aplikovat. Každý, kdo se byť nedobrovolně zapojil do chodu nedemokratického systému, nese trochu viny na jeho fungování, je zároveň obětí i viníkem.

Převažující české vyrovnání se s touto zkušeností se projevuje dvojím způsobem - jednak snahou se z toho vyvinit, jako v případě protektorátního strážného, v druhém případě nalézt hrdiny, kteří se přeci jen zlu postavili, i když to odnesli běžní lidé. Oba dva přístupy zapadají do onoho „demokratického mýtu“, který definuje Blaive. Lékem na minulost má být částečné zapomnění a vyzdvižení vlastních pozitivních stránek.

Zase je k tomu vhodné dodat, že v tomto vyrovnávání nejsme sami. Polsko na to šlo mnohem radikálněji, když odlišné pohledy na vlastní minulost zakázalo zákonem o lustracích: „Kdo veřejně pomlouvá polský Národ, že se účastnil, organizoval nebo odpovídal za komunistické nebo nacistické zločiny, podléhá trestu zbavení svobody do tří let.

To v České republice se vede mnohem jemnější debata o tom, jestli zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů může historikům určovat, v kterém období přesně vládla totalita, místo aby tuto otázku zákon přenechal jim.

A není to ani tak špatné se základem, který je obhajován, tedy s tím „demokratickým mýtem“. Mýtus dává mimo jiné odpovědi na klasické otázky „kdo jsme, odkud a kam jdeme“. Česká společnost odpovídá - jdeme z Rakouska-Uherska, jsme demokratický národ, který se mohl rozvinout ve vlastním státě, a jdeme do Evropy.

V sousední slovenské republice se na otázku „odkud jdeme“ kladou i takové odpovědi, že prvním státem Slováků byl Slovenský štát, který fungoval jako Hitlerův satelit po čas druhé světové války. A protože základním sebepojetím ve slovenském případě není „demokratický mýtus“, ale hlavně slovenská samostatnost, dochází na Slovensku k událostem, kdy se odhalují pamětní desky prominentům Slovenského štátu.

Přístup k minulosti státního nebo národního společenství si můžeme zkusit přirovnat k individuálnímu vzpomínání. Neustálé připomínání si viny, trápení se a potřeba k neustálým omluvám vede akorát tak k neurózám a paralyzuje duševní život, tudy cesta nevede. Vypořádat se s temnými stránkami minulosti opačně, tedy zapomněním nebo zákazy chvíli funguje, ale stejně v duši hlodá. Podrážděné útoky na lidi, kteří mají jinou zkušenost a dovedou ji připomenout, vede k uzavírání se do sebe samého, k izolaci.

Možnou cestu ukázal styl česko-německé deklarace, kde — zjednodušeně — německá strana prohlásila: „Staly se nacistické zločiny, Čechy byly zataženy do války, litujeme toho“, a česká strana odpověděla: „Staly se zločiny při odsunu a uplatnila se při něm kolektivní vina, litujeme toho“. Mezi oběma státy nyní fungují přátelské vztahy.

Staří démoni se nenechávají spát, ale zároveň se ani nevyvolávají, neprobouzejí k plnému životu. Jsou pouze vytaženi na světlo, ukáže se na ně prstem - a pak se nechají rozplynout nebo se zavřou do skleněných vitrín jako připomínka, aby se nezapomnělo. Něco takového je potřeba i s komunistickou nebo protektorátní minulostí. Nové tváře v ÚSTR v tom snad začínají konat.

    Diskuse
    LJ
    October 9, 2013 v 14.9
    Děkuji za tento pozoruhodný text.
    Jen dva detaily musím upřesnit. Vilém Prečan není "zasloužilým zaměstnancem" ÚSTR, ale jakýmsi letitým patronem, který zažil období spolupráce i potýkání se s jeho různými managementy. Nyní zasedá ve Vědecké radě. Paní Muriel Blaive je ale její místopředsedkyní, předsedou rady je Adrian Portmann - von Arburg.
    MT
    October 9, 2013 v 16.23

    Legitimita mašínovských odbojářů nebyla zničena tím, že někoho zastřelili při útěku za hranice - ať už by to byl československý nebo východoněmecký pohraničník.

    Legitimita jejich odboje byla zničena, když provedli loupež spojenou s vraždou ředové ostrahy podnikových peněz, toho, že peníze nepoužili v souladu s étosem odboje, ale pro tu nejegoističtější osobní potřebu, že pak nedělali skoro dva roky nic (když nepočítáme zapálený stoh a ztrátu oka toho, kdo chtěl hasit - Leciána, což je odboj jak víno) ... a pak práskli do bot ...

    Tento celostní obraz jejich aktivit, tato chronologická struktura jejich odboje znemožňuje jakoukoli odbojářskou legitimitu, kterou například jinak velmi krutí "lesní bratři" v Pobaltí měli ...
    October 9, 2013 v 23.39
    Čechy?
    Informac z česko-německé deklarace že "Čechy byly zataženy do války?" Snad autor článku nepovažuje Československo o kterém hovoří deklarace za Čechy?Tak nelze nazvat ani současnou ČR která se samozřejmě stále skládá z Čech,Moravy a Slezka, byť jsou země rozbité do Gottwaldovských krajů a byť jim byla ukradena identita a také administrativní autonomie.To je v dnešni totálně centralizované zemi další téma, které bude třeba časem nakousnot.Ano, zrušením zemského zřízení a jeho neobnovením po roce 89 stát ukradl identitu třetině vlastnich občanů.Po první republice zbyla jen prázdná slupka.Tři miliony spoluobčanů jsme vyhnali po 2.světové válce. Aby se nemusela Praha dělit o moc se Slovenskem rači jsme poslali 5mil. spoluobčanú ke kopru a ze zbytku třetině ukrádli zemskou identitu.Myslím že ten výčet je jedním z hlavních důvodů současné politicko-společenské krize.Protože v takový stát nikdo nevěří.
    LR
    October 10, 2013 v 0.1
    děkuji
    za reakce. Muriel Blaive je samozřejmě místopředsedkyní, ne předsedkyní vědecké rady. Vilém Prečan se o Ústav zasloužil právě tou letitou organizační prací, tak jsem ho nazval "zasloužilým":-)
    Česko-německá deklarace, už podle názvu, se týká České republiky, nikoli Československa. Uzavřena byla r. 1997 bez účasti Slovenska. Do války byly zataženy Čechy, protože k vypuknutí války 1.9.1939 už Československo vinou nacistické agrese neexistovalo, existoval Protektorát Čechy a Morava. Tak např. v hlavě II deklarace německá strana. "Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny."
    Pozice Moravy a Slezska v rámci ČR je skutečně na další téma. Třeba právě Německo řeší postavení historických zemí formou "spolkové republiky".
    October 10, 2013 v 5.10
    Řeči o "ukradení zemské identity" pana Ševčíka mi silně připomínají řeči o ukradení církevního majetku státem.
    Co všechno vám stát ještě ukradl?
    Já jsem téměř čistokrevná Moravanka žijící ve Slezsku, ale nějaká zemská identita mi může být zcela ukradená. Klidně bych mohla žít kdekoli na území této republiky.
    October 10, 2013 v 5.50
    A vůbec! Vytvoření země Moravskoslezské v roce 1928 snad nebylo ukradením zemské identity Slezsku? To vám patrně nevadilo. Pokud by v budoucnu mělo dojít k nějakému vracení zemské správy, pak budu muset trvat na tom, aby Opava zase byla zemským hlavním městem.
    MK
    October 10, 2013 v 10.40
    Paní Hájková,
    Přesně tak.
    Mně přijde, že ty proklínané Gottwaldovské kraje jsou tak akorát velké, abych si k nim (konkrétně tomu našemu) vybudoval nějaký užší vztah. Mám kamarády po celé republice, a když se mluví o tom, jak to kde vypadá a jak se kde mluví atd. tak nedokážu nějak vnitřně rozlišit jižní Moravu a jižní Čechy. Je to prostě někde v ČR. Ale místa v kraji, to je "tam u nás". Brno ale není u nás o nic víc než Plzeň. Alespoň jak já to cítím.
    October 10, 2013 v 16.56
    Morava a Slezsko nejsou Čechy
    Pro Pana Rokose, ale i ostatní text českoněmecké deklarace je v následujícím odkazu.

    http://www.mzv.cz/berlin/cz/vzajemne_vztahy/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html

    a kýžená II hlava zní :
    II
    Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
    Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
    Konec citátu.

    Ať mne autor opraví ale skutečně o Čechách, zde nevidím ani slovo. Má odezva je v zásadě o tom, že pravdivé novodobé dějiny rozhodně pro postkomunistickou reprezentaci nejsou příjemné a z toho odvíjím další debatu, která se toho týká a to je proč Moravanům a já se za něj považuji vadí název Čechy pro celou ČR. Je to proto, že nám byla na Moravě odebrána možnost zpravovat své záležitosti ve své zemi.Do roku 1918 rozhodoval o veškerém dění na Moravě Moravský zemský sněm a Moravané v Říšském sněmu.Do okupace Německem jsme měli zemského prezidenta posledním byl Judr. Jaroslav Mezník zastřelen gestapem v Brněnských Kounicových kolejích. (předpokládám, že to jméno nikdo nezná, což je obraz našeho školství)A hlavně jsme měli zemi s hranicí jako takovou. Až komunisté aby vykořenili občany rozbili zem na kraje aby je snadno ovládli. No a v roce 2005 tyto kraje centralisticky obnovili přestože volební mandát na takovou změnu od občanů neměli a to přestože se ve vládním usnesení k obnovení zemského zřízení Česká národní rada zavázala. dokument č.225 ze dne 18.5.1990.
    K paní Evě, přirovnávat požadavek na církevní restituce z požadavkem na zemskou samosprávu je asi jiné kafe. Zemská samospráva tu byla vždy od toho aby hájila své obyvatele a hospodařila s vybranými penězi a podporovala své zájmy jako ochrana proti velkým centrům ať už to byla Vídeň, Praha či Brusel.Dále o tom Slezsku je to na Vás Slezanech, podívejte se do Polska jak si hájí své zájmy Polští Slezané.Omlouvám se ale v roce 1928 jsem ještě nežil, ale o zrušení Slezského zemského sněmu v Opavě rozhodla opět centralistická vláda v Praze a je mi to proti srsti ale už můj děd v roce 1968 podporoval obnovení Moravy a Slezska. A pro pana Michala skutečně nepoznáte podle řeči Moravského Slováka,Brňáka,Ostraváka či Hanáka od Jihočecha? Za sebe mohu říci, že okamžitě. A jestli se trochu zajímáte o lidovou kulturu, tak se zajeďte podívat na lidové slavnosti na Plzeňsko a pak přejeďte do Bavorska, kromě řeči a pokud ji jako student trošku zvládáte nepoznáte rozdíl...No a Pak zajeďte na hody na Moravu a uvidíte ten rozdíl...Pro ty co zajímá Historie doporučuji knihu "Právní kontinuita autonomie Moravy" z r.2013 od JUDr. Michala Hoskovce tam se o své zemi hodně dozvíte.
    October 10, 2013 v 18.3
    Lidi nevykořenili komunisti, nýbrž kapitalismus. Moji předkové také pocházeli z jižní Moravy, ale museli do Ostravy za prací, protože by se jinak neuživili. A to i přesto, že zemská samospráva v té době fungovala; byla jim už tenkrát houby platná. Do Ostravy táhly v 19. a 20. století masy lidí odevšad. A když si tam jejich potomci jakžtakž zvykli a zakořenili, přišel znovu kapitalismus a teď aby táhli zas jinam, protože s průmyslem je konec.
    LR
    October 10, 2013 v 18.19
    "Ať mne autor opraví ale skutečně o Čechách, zde nevidím ani slovo."
    Je tam pojem "český lid", ne československý. Tento český lid byl vyháhěn z pohraničí státu, který měl tehdy název Československo, tak je to takové pomotané.
    ***
    Pro pořádek ještě - Vilém Prečan nebyl zaměstnancem Ústavu. Vědecká rada, kde je členem, nezakládá na pracovní poměr, a zaměstnán jako badatel tam nebyl, jak jsem si myslel. Lepší by bylo napsat, že je "zasloužilým činovníkem" Ústavu..
    + Další komentáře