Jarní personální změny v čele Ústavu pro studium totalitních režimů provázely vzrušené debaty o levicovém puči, pravicovém bolševismu, politizaci Ústavu a přepisování dějin. Debaty se odehrávaly na pravo-levé ose, ale přitom probíhala ještě jedna důležitá linie, a sice mezi politiky a historiky.

Zasloužilý zaměstnanec Ústavu historik Vilém Prečan otevřeně prohlásil, že pokud bude Rada Ústavu volena Senátem, bude Ústav vždy zpolitizovaný. A historici nepotřebují, aby jim do práce někdo mluvil. Toho se zřejmě držela Rada Ústavu tehdy, když do vědecké rady navolila i osoby, které se pohybují mimo pravolevé vnímání světa.

Předsedkyní Vědecké rady pak byla zvolena francouzská historička Muriel Blaive. Ta se věnuje postojům československé společnosti za komunismu a její texty jdou takříkajíc pod kůži. Na Britských listech tak vyšel článek „Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?“ .

Blaive se v něm dotýká českého sebepojetí, které spočívá na vnímání sama sebe jako tolerantního a demokratického národa, který se čas od času stane obětí mocného souseda. Jinak se ale český národ chová spravedlivě a nenese na ničem vinu. Blaive to nazývá demokratickým mýtem.

Otázka, kdo je viník a kdo oběť, je v jistém smyslu zásadní. Pasování se do role stoprocentní oběti nevyžaduje přijetí vlastní odpovědnosti, neproběhne vyrovnání s minulostí, a chyby se pak mohou dost dobře opakovat znovu. Rakousko bylo po druhé světové válce uznáno západními mocnostmi za první oběť nacismu. Hitler jej připojil k Německu už roku 1938, ještě před začátkem války.

Rakušané pak byli za války povoláváni do wehrmachtu a sloužili v jednotkách SS, podíleli se na zločinech nacismu. Pokud po tom všem bylo Rakousko jednostranně uznáno za pouhou první oběť německé rozpínavosti, nenastala denacifikace takového rozsahu jako v Německu a rakouská společnost reaguje tolerantněji na nacionalistické projevy krajní pravice, jak bylo poznat na zvýšené míře podpory Jörga Haidera.

Blaive se pozastavuje nad absencí diskuse o české spoluúčasti na zločinech spáchaných za války: „Západoevropské společnosti, včetně Západního Německa, si kolektivně vytvořily pocit spoluviny za svou účast na holocaustu, za škodlivý nacionalismus, který vedl k druhé světové válce a za válku samotnou. ... Pro pozorovatele mimo území České republiky je překvapivé, že se dnešní Česká republika odlišuje od ostatních zemí neexistencí široké veřejné debaty o holocaustu.“

Pro české sebepojetí je zase překvapivé, proč by se vina za holocaust měla mezi někoho dělit, když za holocaust mohou jenom nacisti nebo „Němci“ (leckomu to stále ještě splývá). České chování za války se mělo odehrávat v mezích odporu, ať hlasitého, nebo tichého; část vojáků šla bojovat do zahraničí, prostý lid prováděl sabotáže, ulehčoval si situaci černým humorem a čekal na osvobození.

O českém vnímání spoluviny za rasismus druhé světové války vypovídá reportáž Ondřeje Slačálka z návštěvy bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku (vyšla v Novém Prostoru č. 417). Jako pozadí vnímání romského holocaustu uvádí autor mimo jiné brožuru Historického ústavu Akademie věd, kde „Jaroslav Valenta v patřičně vyhroceném eseji zdůraznil obranu historie před aktivismem a diletantstvím a také to, že šlo o „protektorátní“, nikoli „český“ tábor a že tedy o české vině nemůže být ani řeči.“

Ostraha tábora sice byla česká, ale zřejmě jen plnila rozkazy. Právě jednomu ze strážných je věnována aktuální letská expozice. Jednalo se o „čestného a statečného člověka“ (i když sloužil v nacistické mašinérii), který „kráčel rovně i po šikmých cestách, které mu doba nastražila. Byl to poctivý, naplněný život.“ Prostě Čech, jak má být.

Stálá expozice je věnována letským Romům, a tak: „O lidech z pracovního kárného tábora se zde dozvíme, že se v Letech „měli naučit pracovat“.“ Že „práce osvobozuje“, v originále to známé „Arbeit macht frei“, to bylo hlavní heslo nacistických koncentráků, ale nečekal bych ho na expozici v Česku 21. století... Heslo se snažilo legitimizovat omezování osobní svobody a zásahy do života vězněných tím, že z nich dělá lepší lidi. Do té doby vedli špatný život, škodlivý pro společnost, teď jsou dáni na převýchovu.

Vždy je zajímavé podívat, jak podobné argumenty používají různé typy skupin a jak na to reaguje okolí. Podobně se snažili legitimizovat svoje lágry i představitelé předlistopadového režimu. Poslanec za KSČM Josef Vondruška pracoval jako bachař v lágru v Minkovicích, kde se pravděpodobně dopouštěl bití vězňů.

Svoje tehdejší účinkování hájí mimo jiné slovy dohledatelnými na wikipedii: „Já osobně i drtivá většina příslušníků SNV jsme se k odsouzeným chovali v souladu s tehdy platnými právními předpisy. My jsme je nevytvářeli, my jsme byli povinni vykonávat je a dodržovat. ... Někteří, aby se vyhnuli plnění povinností uložených zákonem, zejména pracovních, sáhli i k drastických krokům. Znám jednoho, který si od spoluvězně nechal majzlíkem přetrhnout Achillovu šlachu, aby nemusel do práce a mohl ležet na ošetřovně.“

V lágru měli podle Vondrušky sedět nepracující, povýšení intelektuálové, kterým v souladu s tehdy platnými právními předpisy byla ordinována práce. A zatímco tento bachař komunistického lágru stál před soudem, hlídač nacistického lágru v Letech u Písku má vlastní výstavu. Pravda, jeden odmítl násilí na vězních a druhý ho aplikoval i přes zákaz, ale podstata je stejná, oba hlídali lágr, kam nelidský systém zavíral osoby jemu nepohodlné.

Z jiného pohledu bere chování Čechů za Protektorátu i Blaive: „Film a literatura ... vykreslují poněkud rozdílný obraz české společnosti za druhé světové války. Dodnes zůstávají romány Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn a Josefa Škvoreckého Zbabělci nejlepším popisem toho, jaká skutečně byla česká společnost za druhé světové války. Bylo by dobré, kdyby tyto romány sloužily jako vzor pro budoucí výzkum.“

K otázce „oběť nebo viník“ zaujímá postoj i okolní svět. Já se mohu cítit jako oběť systému, ale okolní svět mě může zařadit do jednoho velkého nepřátelského celku. Typický příklad proběhl po bombovém útoku v Bostonu a do Čech pronikl díky tomu, že část amerických internetových diskutérů si popletla Čečnu s Českem.

Část oněch amerických příspěvků byla typická — pošlete na ně bombardéry, zničte je všechny a podobně. Ani náznak myšlenky, že bomby by uškodily těm Čečencům, kteří jsou obtěžováni islamismem ještě víc než Američané, obyčejný člověk je v tomto myšlení zahrnut pod obraz nepřítele — ne jako ten, koho by případný vojenský zásah měl osvobodit.

Podobnou optikou se můžeme zkusit podívat i na jednání bratří Mašínů, kteří se probojovali z totalitního Československa za hranice a za sebou zanechali mrtvé. Předchozí protinacistický odboj si kladl za cíl osvobodit lid daného území od nelidského systému, přičemž váhal, jestli může zasahovat i proti vlastním lidem dejme tomu v továrnách na zbraně.

Mašínové do boje proti nelidskému systému přidali i zásahy proti běžným lidem, kteří by je mohli poznat a udat, jako byl zabitý účetní, kterého přepadli. Dalšími oběťmi byli policisté, které obhájci bratří Mašínů považují za legitimní cíl, protože uniformované represivní síly pomáhají udržovat daný systém u moci.

To je další rozporuplný moment, protože uniformované složky považují za svůj legitimní cíl i organizace jako ETA nebo IRA, které jsou chápány jako teroristické - a ty naopak chápou uniformované policisty španělského, respektive britského státu jako okupanty. Velká Británie zažila počátkem léta vražedný útok islamistů na člena armády, který měl tu smůlu, že se pohyboval po veřejnosti v uniformě.

Britský premiér Cameron označil tento útok na uniformovaného člena za projev terorismu, činnost skupiny bratří Mašínů zahrnující smrtící útoky na uniformované složky ohodnotil někdejší český premiér Topolánek státním vyznamenáním.

Samozřejmě tu hraje roli přesvědčení, že užití násilí proti totalitnímu nepříteli a je více obhajitelné než násilí proti demokratické společnosti (jako atentát na Heydricha není stejný jako atentát v Bostonu), ale stejně je vidět, jak se mohou činy vedené z podobných pohnutek pohybovat mezi zatracením a glorifikací.

A stejně tak je vidět, jak příslušník represivních sil komunistického systému je brán za legitimní oběť, zatímco příslušník represivních sil protektorátního systému, jehož činnost spočívala v ostraze romského koncentráku, má vlastní výstavu — „Mohl by se dočkat i vnoučat“, zní popisek na výstavě v Letech, ale stejně se tato věta hodí na příslušníka SNB Jaroslava Honzátka zabitého při akci bratří Mašínů.

Není mým cílem soudit, jak se chovaly jaké skupiny obyvatel za války nebo za komunismu nebo jak se chovat měly a koho vyznamenat a koho odmítnout. Chtěl jsem jen ukázat, že jednoznačné postoje nejde na takto složité podmínky dost dobře aplikovat. Každý, kdo se byť nedobrovolně zapojil do chodu nedemokratického systému, nese trochu viny na jeho fungování, je zároveň obětí i viníkem.

Převažující české vyrovnání se s touto zkušeností se projevuje dvojím způsobem - jednak snahou se z toho vyvinit, jako v případě protektorátního strážného, v druhém případě nalézt hrdiny, kteří se přeci jen zlu postavili, i když to odnesli běžní lidé. Oba dva přístupy zapadají do onoho „demokratického mýtu“, který definuje Blaive. Lékem na minulost má být částečné zapomnění a vyzdvižení vlastních pozitivních stránek.

Zase je k tomu vhodné dodat, že v tomto vyrovnávání nejsme sami. Polsko na to šlo mnohem radikálněji, když odlišné pohledy na vlastní minulost zakázalo zákonem o lustracích: „Kdo veřejně pomlouvá polský Národ, že se účastnil, organizoval nebo odpovídal za komunistické nebo nacistické zločiny, podléhá trestu zbavení svobody do tří let.“

To v České republice se vede mnohem jemnější debata o tom, jestli zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů může historikům určovat, v kterém období přesně vládla totalita, místo aby tuto otázku zákon přenechal jim.

A není to ani tak špatné se základem, který je obhajován, tedy s tím „demokratickým mýtem“. Mýtus dává mimo jiné odpovědi na klasické otázky „kdo jsme, odkud a kam jdeme“. Česká společnost odpovídá - jdeme z Rakouska-Uherska, jsme demokratický národ, který se mohl rozvinout ve vlastním státě, a jdeme do Evropy.

V sousední slovenské republice se na otázku „odkud jdeme“ kladou i takové odpovědi, že prvním státem Slováků byl Slovenský štát, který fungoval jako Hitlerův satelit po čas druhé světové války. A protože základním sebepojetím ve slovenském případě není „demokratický mýtus“, ale hlavně slovenská samostatnost, dochází na Slovensku k událostem, kdy se odhalují pamětní desky prominentům Slovenského štátu.

Přístup k minulosti státního nebo národního společenství si můžeme zkusit přirovnat k individuálnímu vzpomínání. Neustálé připomínání si viny, trápení se a potřeba k neustálým omluvám vede akorát tak k neurózám a paralyzuje duševní život, tudy cesta nevede. Vypořádat se s temnými stránkami minulosti opačně, tedy zapomněním nebo zákazy chvíli funguje, ale stejně v duši hlodá. Podrážděné útoky na lidi, kteří mají jinou zkušenost a dovedou ji připomenout, vede k uzavírání se do sebe samého, k izolaci.

Možnou cestu ukázal styl česko-německé deklarace, kde — zjednodušeně — německá strana prohlásila: „Staly se nacistické zločiny, Čechy byly zataženy do války, litujeme toho“, a česká strana odpověděla: „Staly se zločiny při odsunu a uplatnila se při něm kolektivní vina, litujeme toho“. Mezi oběma státy nyní fungují přátelské vztahy.

Staří démoni se nenechávají spát, ale zároveň se ani nevyvolávají, neprobouzejí k plnému životu. Jsou pouze vytaženi na světlo, ukáže se na ně prstem - a pak se nechají rozplynout nebo se zavřou do skleněných vitrín jako připomínka, aby se nezapomnělo. Něco takového je potřeba i s komunistickou nebo protektorátní minulostí. Nové tváře v ÚSTR v tom snad začínají konat.