Jarní personální změny v čele Ústavu pro studium totalitních režimů provázely vzrušené debaty o levicovém puči, pravicovém bolševismu, politizaci Ústavu a přepisování dějin. Debaty se odehrávaly na pravo-levé ose, ale přitom probíhala ještě jedna důležitá linie, a sice mezi politiky a historiky.

Zasloužilý zaměstnanec Ústavu historik Vilém Prečan otevřeně prohlásil, že pokud bude Rada Ústavu volena Senátem, bude Ústav vždy zpolitizovaný. A historici nepotřebují, aby jim do práce někdo mluvil. Toho se zřejmě držela Rada Ústavu tehdy, když do vědecké rady navolila i osoby, které se pohybují mimo pravolevé vnímání světa.

Předsedkyní Vědecké rady pak byla zvolena francouzská historička Muriel Blaive. Ta se věnuje postojům československé společnosti za komunismu a její texty jdou takříkajíc pod kůži. Na Britských listech tak vyšel článek „Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?“ .

Blaive se v něm dotýká českého sebepojetí, které spočívá na vnímání sama sebe jako tolerantního a demokratického národa, který se čas od času stane obětí mocného souseda. Jinak se ale český národ chová spravedlivě a nenese na ničem vinu. Blaive to nazývá demokratickým mýtem.

Otázka, kdo je viník a kdo oběť, je v jistém smyslu zásadní. Pasování se do role stoprocentní oběti nevyžaduje přijetí vlastní odpovědnosti, neproběhne vyrovnání s minulostí, a chyby se pak mohou dost dobře opakovat znovu. Rakousko bylo po druhé světové válce uznáno západními mocnostmi za první oběť nacismu. Hitler jej připojil k Německu už roku 1938, ještě před začátkem války.

Rakušané pak byli za války povoláváni do wehrmachtu a sloužili v jednotkách SS, podíleli se na zločinech nacismu. Pokud po tom všem bylo Rakousko jednostranně uznáno za pouhou první oběť německé rozpínavosti, nenastala denacifikace takového rozsahu jako v Německu a rakouská společnost reaguje tolerantněji na nacionalistické projevy krajní pravice, jak bylo poznat na zvýšené míře podpory Jörga Haidera.

Blaive se pozastavuje nad absencí diskuse o české spoluúčasti na zločinech spáchaných za války: „Západoevropské společnosti, včetně Západního Německa, si kolektivně vytvořily pocit spoluviny za svou účast na holocaustu, za škodlivý nacionalismus, který vedl k druhé světové válce a za válku samotnou. ... Pro pozorovatele mimo území České republiky je překvapivé, že se dnešní Česká republika odlišuje od ostatních zemí neexistencí široké veřejné debaty o holocaustu.“

Pro české sebepojetí je zase překvapivé, proč by se vina za holocaust měla mezi někoho dělit, když za holocaust mohou jenom nacisti nebo „Němci“ (leckomu to stále ještě splývá). České chování za války se mělo odehrávat v mezích odporu, ať hlasitého, nebo tichého; část vojáků šla bojovat do zahraničí, prostý lid prováděl sabotáže, ulehčoval si situaci černým humorem a čekal na osvobození.

O českém vnímání spoluviny za rasismus druhé světové války vypovídá reportáž Ondřeje Slačálka z návštěvy bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku (vyšla v Novém Prostoru č. 417). Jako pozadí vnímání romského holocaustu uvádí autor mimo jiné brožuru Historického ústavu Akademie věd, kde „Jaroslav Valenta v patřičně vyhroceném eseji zdůraznil obranu historie před aktivismem a diletantstvím a také to, že šlo o „protektorátní“, nikoli „český“ tábor a že tedy o české vině nemůže být ani řeči.“