Michael Kraus, dnes již bývalý předseda vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), se v deníku Právo přiznal, že rád čte mé články (a články Petrušky Šustrové), ale když píši o ÚSTR, nevěří mi ani slovo. Posviťme si proto na jinou instituci, do níž vtrhl průvan.

Ministryně kultury minulý týden odvolala ředitele Národní galerie Vladimíra Rösela. Na svém postu nevydržel ani dva roky. Horkou půdu prostě nezvládl a prý neprokázal, že rozumí specifickému poslání galerie. Chyběla mu potřebná kvalifikace: nebyl umělec a lidé z branže jej nepřijali, nebyl úspěšný manažer, přestože vystudoval ekonomii. A z pověsti muže zklidňujícího atmosféru po extravagantním Milanu Knížákovi se nedá žít věčně.

Shovívaví experti Röselovy výkony snášeli s mlčením, ti kritičtější nešetřili v uplynulém období peprnými větami. Vyčítat mu šlo i koncepci-nekoncepci. Třikrát ji předložil ministerstvu, třikrát byla odmítnuta. Ukousl si zkrátka větší sousto, než na které měl.

Ředitelé přicházejí a odcházejí. O své vlastní vůli nebo na popud těch, co je mohou křesla zbavit. Chodí to tak v Národní galerii, na akademii věd, střídají se i rektoři či děkani vysokých škol. Máme za sebou čerstvě i odchody republikového ředitele Úřadů práce či šéfa protikorupční policie. Jde to zpravidla bez slovních přestřelek, stávek, brunátných politiků. Díky bohu za to, že alespoň některé instituce jsou v této zemi funkční a netřesou se při první personální změně. Pokud by měly být privatizovány ve prospěch jedné skupiny či dokonce jediné osoby, museli bychom uvažovat o vratkosti právního státu a demokratické politické kultury u nás.

Analytici znalí fungování příspěvkových organizací spadajících pod ministerstvo kultury sice dlouhá léta hovoří o intrikách a politikaření kolem těchto institucí, nicméně odvolaný ředitel Národní galerie vzal svůj osud statečně. Vladimír Rösel pravil, že s argumenty ministryně Hanákové absolutně nesouhlasí, ale její rozhodnutí respektuje a prioritou pro něj je zachování kontinuity rozvoje galerie.

Galeristé si vystačí bez hysterie, na rozdíl od části „srdcařů“, co pracují s koláží útržků po represivní moci předlistopadového Československa. Na jedné adrese hýčkají umělecké skvosty, na adrese druhé zvěstují přetahovanou o výklad minulosti a klíče od archívů, takže laika může uhranout vidina psů peroucí se o voňavou kost.

Je mi líto, jsem opět u Ústavu pro studium totalitních režimů, kde aktivismus vítězí nad zodpovědností. Jak jinak si vysvětlit stav, kdy se vědecká rada rozpadne bezprostředně po sesazení ředitele, aniž by se její členové, dosud se — čistě formálně - scházející jednou, dvakrát do roka, pídili po příčinách personálních změn. Loajalita k jednomu člověku, v tomto případě k odvolanému řediteli ÚSTR, by neměla převažovat nad loajalitou k instituci jako k celku a její úloze.

Pokud je však i expředseda vědecké rady ústavu Michael Kraus schopný překrucovat vyjádření člena Rady ÚSTR Michala Uhla o špatném zákonu, který ale „respektuje“, a vkládat mu do úst úmysl zákon „nerespektovat“, nezbývá než uronit slzu nad tím, že lidé zkoumající minulost z ní přednostně pochytili to zkažené. Když už Ústav pro studium totalitních režimů láká rytíře svatých válek, snad aspoň Národní galerii mají pod kontrolou estéti vědomí si váhy slov a svého poslání.

Autor je místopředseda Rady ÚSTR.