Když jsem na podzim 2010, na počátku působení Daniela Hermana ve funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), odevzdávala návrh badatelského projektu týkající se německých dětí v Protektorátu Čechy a Morava, dostala jsem od nadřízených odpověď: je to pěkné, podpoříme. Na začátku roku 2011 si mě ovšem zavolal 1. náměstek ředitele ústavu, aby mi upřímně, taktně avšak bez náznaku jakékoli nepříjemnosti sdělil, že je v projektu třeba udělat drobné změny. Každý by si řekl, proč si nevyslechnout konstruktivní návrhy, jak vlastní projekt vylepšit?

Háček byl ovšem v tom, že projekt byl v té době již dávno schválen Radou ústavu a to, s čím jsem se měla seznámit, byl původně třístránkový projekt zredukovaný na jeden odstavec a sestavený z vět, které obsahově nedávaly smysl. Podstatné na novém projektu bylo ovšem jediné, německé děti nahradily děti ryze české, protože — jak mi bylo řečeno — parafrázuji: „nemuselo by se líbit, že se zabýváme říšskými Němci“. Tolik osobní reminiscence.