Diskuze ÚSTRu prospěje, musí však být obsahově podložená
Radka ŠustrováAutorka polemizuje s esejí Víta Strobacha „Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje“. Kritika může být prospěšná, ale jejím cílem by nemělo být bádání, které bude mít jen opačné ideologické znaménko.
Vítám kritiku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Dodávám však, musí být smysluplná a postavená na konstruktivních základech. Podobně ráda budu souhlasit s obsahově podloženou diskuzí nad činností Ústavu pro soudobé dějiny, Historického ústavu Akademie věd či jiných pracovišť. Domnívám se, že k opodstatněné kritice jsou oprávněni především ti, co dění na českém ústavu paměti sledují dlouhodobě a jsou obeznámeni s aktuální situací. Jak se však zdá z eseje Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje, autor k této informované skupině bohužel nepatří. Vít Strobach ve svém textu naneštěstí poodhalil, v čem jsou slabiny oné „druhé strany“ badatelské obce, jež je k ÚSTR tak kritická.
ÚSTR už dávno zakotvil ve svém rodném a život podporujícím ideologickém rámci a všichni dávno vědí, že tato instituce je venkovskou úřadovnou jedné politické strany, jíž prostě vždy byla, je a možná i bude. Těžko však souhlasit, že „ÚSTRk je pouze dobře viditelný symbol stále výkonné a pohotové moci“, jak píše Vít Strobach. Ptám se, kdo touto mocí disponuje a jak se projevuje? Od roku 2010, roku plného zvratů, během něhož se v čele této instituce vystřídali v hned čtyři ředitelé, ÚSTR žije nebo možná spíše přežívá. Mediální kauzy ustaly, ÚSTR se angažuje jinak. Popularizuje historická vyprávění, organizuje vzdělávací aktivity, sjednává partnerské smlouvy, posvěcuje žádosti o přiznání statusu účastníka „třetího odboje“, získává granty z Evropské unie. To jsou ve zkratce současné nejviditelnější „činnosti“ ÚSTR.
1)Text nahoře je esejem a je třeba ho tak číst, nešlo o analýzu, jež by ale jinak byla jistě důležitá a dokázala by snad rozkrýt nuance a drobné posuny, které Ústav za dobu svého působení vykázal. Účelem eseje, řečeno trochu vulgárně, je provokovat . Ústr je poslední dobou zcela nezaslouženě vypouštěn z veřejné diskuze, která – a zde souhlasím s Radkou – se moc neposunula. Kritika, podle mne zcela oprávněná a legitimní, zašla skutečně na hranu, za kterou má smysl jediné – Ústav zrušit, či na jeho základech vybudovat zcela nový projekt, což je o dost těžší. Meze kritiků jsou více mocenské, než ve schopnosti artikulovat kritiku (jo, i tady je problém určitě).
2)Myslím, že role ÚSTRu je stále zhruba stejná, jde o důležitý ideologický aparát (Radka zmiňuje nové agendy, které o důležitosti instituce svědčí), - k podobě antikomunist. diskurzu, který ústav pomáhá utvářet a reprodukovat jsem se /vím, opět jen esejisticky/ vyjádřil jinde (např. http://www.denikreferendum.cz/clanek/12461-pamet-ceske-transformace-aneb-o-prisluhovacich-vitezich-a-obetech )
3)sleduji dění kolem Ústavu od počátku, vícekrát jsem o něm také psal, … nejsem jistě tak dobře informován o dění uvnitř, a skutečně jsem neměl možnost číst vše, co vyprodukoval – to snad ale mou reflexi zcela neznehodnocuje. Jde mi především o roli, kterou hraje ve veřejném prostoru – a nato, domnívám se, mé vědění stačí (stejně jako by stačilo vědění někoho informovaného ještě mnohem méně, např. někoho, kdo si otevře publikaci typu „Ještě jsme ve válce“, která vyšla pod příznačnou koalicí Člověk v tísni – Post Bellum – ÚSTR, a mnohé jiné publikace a výstupy i ze zcela nedávné doby) ... pokud snad jednou sami insideři vyprodukují dobrou a kritickou analýzu (či jen esej) o dění „uvnitř“ budu jen rád. Bohužel se tak zatím nestalo. (To samozřejmě nijak nesouvisí s tím, že jednotliví zaměstnanci ústavu produkují i dobré i výborné texty. Zde je ale na zvážení, jakou roli ti nepočetní dobří historikové v Ústavu vlastně hrají – můj názor je, že svou činností pomáhají legitimizovat instituci v očích dřívějších i současných skeptiků)
4)Slova, která padla o moci a funkci určité instituce myslím hovoří o trochu naivní představě o tom, jak fungují mocenské vztahy a také bohužel o malé schopnosti lidi zevnitř reflektovat to, na čem se podílejí. (Nejen klacek v ruce, a dnes zpravidla nikoliv, je to, co je potřeba číst jako vztahy moci)
5)nikdy jsem nevolal po „evropské úrovni“ a nevím, co to je.
6)„posun“ agendy Ústavu, který zmiňuje Radka, nechtěně, ale dobře vypověděl i o jeho trvající úloze. Role jakéhosi soudce v rámci zákona o III. odboji je charakteristická.
7)kritická role historiografie určitě není v tom stát na nějakém (neexistujícím) neutrálním místě, není také pouze v tom, zpochybňovat dominantní narativy (jako je ten antikomunistický), ale ujímat se důležitých společenských kauz, které úzce souvisejí s kolektivní pamětí, vyhledávat a pomáhat zviditelnit hlasy, které právě díky určité mocenské konstelaci (a soc. nerovnosti) zůstávají oslyšeny – toliko ve stručnosti k onomu boji o kolektivní paměť.
Jestliže je dnes historiografie odsouzená k bezvýznamnosti, mohlo by se říci. že je to snad za daného stavu dobře - tedy kdybych chtěl být hodně cynický. Je nevýznamná, protože se nechce pouštět do zásadnějších kauz, protože má pocit, že to je to, co jí v minulosti diskreditovalo - ale jí diskreditovala - stejně jako vědu obecně - závislost a loajalita ke státní moci, resp. určité špatné, represivní, ... hegemonii, stejně jako dnes. Svou bezvýznamostí historici jednak potvrzují současný trend (heslo: když budete bádat o bezvýznamnostech máte šanci přežít!! jen se moc neangažujte, a nechte nás vládnout, v klidu potvrzovat, že jediná svoboda je ta kapitalistická, neoliberální, která umí dokonale absorbovat celou tu „svobodu projevu“), jednak vyklízejí pole kolektivní paměti a nechávají ho živlům se zcela jednoznačným ideologickým zaměřením jako je PB, ÚSTR, Člověk v tísni aj. a pak také novinářské povrchnosti. (Potom, co jsem se dozvěděl, kolik musí dnes vyprodukovat průměrný novinář denně článků, je mi ale trochu hamba je kritizovat)