Vítám kritiku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Dodávám však, musí být smysluplná a postavená na konstruktivních základech. Podobně ráda budu souhlasit s obsahově podloženou diskuzí nad činností Ústavu pro soudobé dějiny, Historického ústavu Akademie věd či jiných pracovišť. Domnívám se, že k opodstatněné kritice jsou oprávněni především ti, co dění na českém ústavu paměti sledují dlouhodobě a jsou obeznámeni s aktuální situací. Jak se však zdá z eseje Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje, autor k této informované skupině bohužel nepatří. Vít Strobach ve svém textu naneštěstí poodhalil, v čem jsou slabiny oné „druhé strany“ badatelské obce, jež je k ÚSTR tak kritická.

ÚSTR už dávno zakotvil ve svém rodném a život podporujícím ideologickém rámci a všichni dávno vědí, že tato instituce je venkovskou úřadovnou jedné politické strany, jíž prostě vždy byla, je a možná i bude. Těžko však souhlasit, že „ÚSTRk je pouze dobře viditelný symbol stále výkonné a pohotové moci“, jak píše Vít Strobach. Ptám se, kdo touto mocí disponuje a jak se projevuje? Od roku 2010, roku plného zvratů, během něhož se v čele této instituce vystřídali v hned čtyři ředitelé, ÚSTR žije nebo možná spíše přežívá. Mediální kauzy ustaly, ÚSTR se angažuje jinak. Popularizuje historická vyprávění, organizuje vzdělávací aktivity, sjednává partnerské smlouvy, posvěcuje žádosti o přiznání statusu účastníka „třetího odboje“, získává granty z Evropské unie. To jsou ve zkratce současné nejviditelnější „činnosti“ ÚSTR.

Argumentace kritiků ústavu paměti se však vyprázdnila, hovoří o skořápce, nikoli o jeho obsahu a především v jejich řeči ÚSTR nepředstavuje více, než jen zástupný výraz pro vládnoucí pravicovou ideologii. Děje se tak ve Strobachově eseji a výrocích řady dalších oponentů. A je to škoda. Jejich kritika jistě potenciál má, ale bohužel její stoupenci nevidí dál než za práh střetu dvou rozdílných ideologií, o němž tak rádi píší. Chybí věcná argumentace nebo alespoň snaha o ni.

Strobach zřejmě žije v neochvějné představě, že ideologizace instituce se nutně a bez výjimky přenáší na ideologizaci vlastní historické práce těch několika málo badatelů, kteří na ÚSTR působí. Možná si představuje všemocnou ruku „otce zakladatele“, který každou vteřinu promlouvá ke svým věrným ovečkám. Problémem je, že autor eseje nemá širší povědomí o vlastních projektech ÚSTR, publikačních či jiných výstupech, natož jejich autorech, které pravděpodobně, až na pár výjimek, vůbec nezná. Ráda bych tedy věděla, kterou monografii z posledních dvou let vydanou na ÚSTR by označil za ideologickou.

Autor rovněž chápe ÚSTR na omezené čistě politické rovině a lze se divit, jak je možné, že se doposud nikdo z oponentů nepostavil této instituci čelem. Nebyl by tou nejútočnější zbraní rozbor a kritika odborné činnosti ÚSTR, tedy vlastní podstaty této instituce? Jednalo by se o legitimní nástroj, který by mohl splnit onen účel, o nějž Strobach usiluje. Možná by to pro něj byl krok stranou, číst a hodnotit texty z produkce bývalých a současných pracovníků ÚSTR. Skládá však zbraně dříve, než by měl, jelikož nevyužívá svou analytickou dovednost a raději se spokojí s dosti plochými a neaktuálními tvrzeními. Pokud dosavadní čtyřletá kritika ÚSTR byla podle Strobacha neúčinná, pak je třeba poznamenat, že on je jedním z těch, kteří k této její nefunkčnosti přispěli.

Přeji Vítu Strobachovi v jeho ambiciózním „ofenzivním“ počínání hodně štěstí. Svým uvažováním se ale dostává na podobnou rovinu jako jeho oponenti — zakladatelé ÚSTR: Nejsme spokojení s ústavy Akademie věd a výzkumem na fakultách? Jistě, založme si ústav vlastní, protože nikdo to nedělá lépe než my! Pokud Strobach uvažuje tímto směrem, pak bohužel nevidím mezi oběma skupinami, kromě vlastních ideologických východisek, podstatnější rozdíly. Jestli se však odhady výsledků podzimních senátních voleb potvrdí, možná by mohl ÚSTR převzít do svých rukou, když po vlastním ústavu tolik touží. Nejdříve by si však měl ujasnit, co od „svého“ ústavu vlastně chce: „vést vážně myšlený boj o kolektivní paměť“ anebo usilovat o instituci, kde se má „pěstovat kritická historická věda“? Strobach by se měl koncentrovat na jedno nebo na druhé, protože jinak sám sebe usvědčuje z toho, že mu o vážně míněnou vědu vlastně vůbec nejde.

Jsem přesvědčená o tom, že Vít Strobach povede své věrné stoupence „do boje“ za nový a lepší historický ústav, který mu bude svou náplní a směřováním mnohem bližší. Držím mu palce v jeho úsilí. Není přece nic důležitějšího, než mít dva paměťové ústavy, jen s opačnými politickými znaménky. Předem bych ale ráda věděla, jak bude za této situace garantovat ony výsostné atributy této nové instituce — smysluplnost přerozdělování financí, férovou soutěž a badatelské výstupy na evropské úrovni, po níž tak intenzivně volá.