Český rozhlas přišel v pondělí 26. dubna se „senzačním odhalením“: senátor Jiří Dienstbier (zvolený jako nezávislý za ČSSD) byl veden jako spolupracovník komunistické vojenské tajné služby. Redaktor Českého rozhlasu Jan Hrbáček to zjistil v evidencích Zpravodajské služby Generálního štábu. To by byla, panečku, před volbami „bomba“, kdyby to byla pravda! Jenže... pan Hrbáček zjistil, že toho kromě evidenčního záznamu moc nezjistí, neboť materiály byly skartovány, a tudíž neexistují. Zbývá jen podezření, ale i to se může hodit, ne?

Zveřejnit takto kusé a vágní nařčení nepokládám zrovna za etické, ale znám dost lidí, kteří jsou ochotni nad skartovaným svazkem rozvíjet táhlé spiklenecké a polospiklenecké teorie. V těchto týdnech jsme toho svědky v případě Jiřího Pernese, kterého Státní bezpečnost vedla jako „kandidáta tajné spolupráce“. Co na tom, že o nějaké jeho spolupráci neexistuje pražádný důkaz? Co na tom, že kategorii „kandidáta“ Ústavní soud vyloučil z lustračního zákona? Stačí přece zasít podezření — a už se dá donekonečna spekulovat o tom, že na každém šprochu pravdy trochu.

Pokud jde o Jiřího Dienstbiera, je to ovšem ještě horší. Na zprávě Českého rozhlasu totiž není pravda zhola nic. Dienstbier nebyl veden jako spolupracovník komunistické vojenské tajné služby, Jan Hrbáček v evidencích Zpravodajské služby Generálního štábu nic nezjistil a svazek, o kterém je řeč, nebyl skartován, ale už od podzimu poklidně ležel v badatelně Archivu bezpečnostních složek a čekal, až se na něj přijde podívat Martin Mejstřík, který si ho objednal. Odkud pan Hrbáček věděl, že svazek byl zaveden v roce 1962, když ho nikdy neviděl, je zajímavé samo o sobě — laicky bych soudila, že mu to někdo řekl. Archivář to nepochybně nebyl, ten by věděl, do jaké kategorie svazek spadá, a upozornil by Hrbáčka, že píše nesmysly.

První badatel, který svazek otevřel, byl Patrik Eichler, který o něm včera napsal do Deníku Referendum, před ním ho nestudoval nikdo; je to škoda, protože jeho obsah je velmi zajímavý. Nad slunce jasněji z něj vyplývá, že si tajná služba Dienstbiera bez jeho vědomí oťukávala a nakonec špioni usoudili, že se jim nehodí, že nemá smysl se ho snažit získat ke spolupráci. Po pročtení těch pár stránek, které svazek obsahuje, nelze dospět k jinému závěru, než že Jiří Dienstbier o celé věci nevěděl a neměl s ní nic společného.

Pak se ovšem člověk může těžko divit, když někdo pojme podezření, že to je sprostá předvolební manipulace, anebo neméně sprostá pomsta Dienstbierovi za to, co řekl o tři dny dříve na schůzi Senátu na téma Ústavu pro studium totalitních režimů. Jak se mohl k něčemu takovému propůjčit Český rozhlas, nad tím zůstává rozum stát.

Když v rozhlase zjistili, jak pan Hrbáček veřejnoprávní médium blamoval, rozhodli se věc napravit a napsat omluvu. Bohužel — a píšu to opravdu s lítostí — z omluvy vyšla spíš výmluva: zaměstnanci Českého rozhlasu prý na skutečnost, že si Dienstbiera vytipovala vojenská tajná služba, narazili na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů a svazek se jim od poloviny března nepodařilo získat. Proč se ho rozhlasoví pracovníci snažili získat v Ústavu pro studium totalitních režimů, je naprosto nejasné: snad by měli vědět, že držitelem materiálů po bývalých tajných službách je Archiv bezpečnostních složek. O tom, že by se Český rozhlas Jiřímu Dienstbierovi za nepravdivé hrubé nařčení omluvil, není v textu „omluvy“ ani písmeno.

Zato se tam dozvíme něco jiného. K věci se totiž vyjadřuje tiskový mluvčí Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Reichl. „Ústav pro studium totalitních režimů žádal o tyto materiály, konkrétně o svazek ze Zpravodajské služby Generálního štábu, a z Archivu bezpečnostních složek mu bylo odpovězeno, že je od archivu Zpravodajské služby Generálního štábu nedelimitován. Dnes mi bylo řečeno, že tento svazek existuje,“ řekl. To je, prosím, lež jako věž. Nic takového Archiv neodpověděl, ani nemohl, neboť jeho pracovníci věděli, že svazek delimitován byl a leží v badatelně. Také by měl pan Reichl vědět, že Zpravodajská služba Generálního štábu žádný archiv nemá, bylo by se mu to mohlo v jeho profesi hodit... Plynou z toho ale další nejasnosti — například proč se pan Reichl vůbec k té věci vyjadřuje. Je přece zřejmé, že se celá aféra Ústavu netýká.

Kdyby člověk tíhl ke spikleneckým teoriím, mohl by usoudit, že Jiří Reichl byl v celé věci prostředníkem, že si novináři prostě zvykli obracet se na něj, kdykoli chtěli „něco zajímavého“ z Archivu. Že pro ně bylo prostě jednodušší „brnknout Jirkovi“, než chodit někam do badatelny a chovat se jako seriózní badatelé. A ještě by ho mohlo napadnout, že jde o to přesunout vinu za neomluvitelné selhání na někoho jiného, na jinou, byť spřízněnou instituci. Takhle se ovšem, vážení, přece nedá pracovat! Takhle se dají leda šířit pomluvy a nesmyslná nařčení — a jakmile se předloží důkazy, hroutí se jako domečky z karet. Jen na okraj dodávám, že jsem už před měsícem z několika poměrně dobře informovaných úst slyšela, že se „chystají na Dienstbiera před volbami něco vytáhnout“. Je to ostuda nad ostudy a ti, kdo nesou za příslušné instituce odpovědnost, by z ní měli vyvodit důsledky. Tvrdé.