Za krajně nedomyšlený považuje reprezentativní skupina historiků specializujících se na nejnovější dějiny senátní návrh zákona o protikomunistickém odboji. Ve svém stanovisku uvedli, že ve stávající podobě zákon budí dojem moralistní hry, a proto pochybují o jeho účelu.

„Přestože oceňujeme snahu politické reprezentace „vyzdvihnout a trvale připomínat význam a odkaz účastníků protikomunistického odboje a odporu“, senátní návrh zákona, jenž si klade za cíl tuto problematiku řešit, je podle našeho mínění krajně nedomyšlený,“ píše se ve stanovisku historiků.

Podle jejich názoru se nedomyšlenost senátního návrhu zákona týká zmatečného způsobu vymezení účastníků protikomunistického odboje, těžko přijatelné klasifikace jejich aktivit a především nedostatečné formy navržené satisfakce.

„Protože předloha zákona neprošla širší odbornou diskusí, chceme tímto stanoviskem upozornit na řadu potíží, které by jeho přijetí s vysokou pravděpodobností způsobilo,“ píší v úvodu svého textu. 

Tvůrci zákona v čele s bývalým místopředsedou horní komory Jiřím Liškou z ODS podobným námitkám, s nimiž nyní přišli historici, čelili během jeho tříleté přípravy.

Liška zdůraznil, že zákon byl zamýšlen jako morální ocenění těch, kteří se s nasazením života i majetku aktivně stavěli proti komunismu ve jménu hodnoty svobody a demokracie. O normu jako morální satisfakci usiluje Konfederace politických vězňů, podobný zákon byl přijat na Slovensku.

Senátní předloha počítá s tím, že bojovníci proti komunismu by měli mít podle míry svého zapojení nárok na osvědčení účastníka protikomunistického odboje nebo odporu. Osvědčení má vydávat ministerstvo obrany na základě kladného stanoviska Ústavu pro studium totalitních režimů. Účastníci třetího odboje by tak mohli získat postavení válečných veteránů, přestože nebojovali jako vojáci.

Vláda upozornila na některé nejasnosti zákona, které by mohly ztížit vydávání osvědčení. Odstranit by je měla podle kabinetu Sněmovna. Levicoví zákonodárci označili předlohu za další pokus o politický výklad dějin.

Pojmová neujasněnost

Historici kritizují především byrokratické rozdělování odpůrců komunismu na odbojáře a pouhé účastníky odporu. Takové rozlišování je podle historiků krajně mechanické, což může vést k různým nespravedlnostem a absurditám.

„Návrh zákona pracuje s příliš velkou řadou sporných pojmů i vágních a diskutabilních kritérií. Mezi nejvíce neujasněné patří v návrhu zákona klíčové termíny „odpor“ a „odboj“ proti komunismu,“ myslí si signatáři dokumentu, podle kterých je tato pojmová neujasněnost nezodpovědná již proto, že státem uznaní účastníci odboje mají právo na jisté sociální výhody, zatímco účastníci odporu nikoli.

Návrh podle autorů neuvádí, proč zavádí takovou terminologickou dichotomii, a pro odlišení těchto pojmů přináší jen nejasně formulovaná kritéria. „Oba pojmy jsou tu tak nakonec odlišeny jen nepřijatelně byrokratickým mechanismem: dvanáct měsíců protikomunistické činnosti je považováno již za odboj, zatímco jedenáct ještě za pouhý „odpor“, a to bez ohledu na dynamiku vývoje komunistického režimu,“ upřesňují autoři textu.

Upozorňují také, že některá vyžadovaná kritéria pro přiznání osvědčení účastníka protikomunistického odboje jsou fakticky neověřitelná vzhledem k nepřístupnosti některých archivů — například archivu sovětské státní bezpečnosti KGB.

Mlhavá a sporná kritéria

Podle historiků hrozí, že kvůli mlhavým a sporným kritériím nebudou rozhodovat skutečné zásluhy, ale libovůle zmocněných státních úředníků, které zákon staví do role „morálních soudců".

Liška k tomu uvedl, že vzhledem ke čtyřiceti letům komunismu bylo třeba rozlišit bojovníky s komunismem podle míry volby prostředků a podstupovaného rizika, jímž byl v případě odbojářů trest smrti nebo dlouholetý žalář. „Rozlišení je nutné i proto, že návrh zákona přiznává účastníkům odboje statut válečného veterána," uvedl Jiří Liška.

„Zákon nepřiznává status účastníků odporu či odboje proti komunistickému režimu všem osobám, které se na nich skutečně podílely, ale naopak některé z nich apriorně vylučuje. Na něco takového má stát samozřejmě právo, ale neměl by přitom falsifikovat minulost,“ pozastavují se autoři.

Pokud se má zákon vztahovat jen na některé vybrané protikomunistické odbojáře, a na jiné nikoli, měl by podle signatářů dokumentu spíše zavádět status „státem uznaného“, respektive „státem k ocenění vybraného účastníka odporu a odboje“.

„Za této situace hrozí, že o statusu účastníka odboje či odporu proti komunismu nebudou rozhodovat skutečné zásluhy dotyčných osobností, ale de facto libovůle zmocněných státních úředníků,“ upozorňují historikové.

Podle autorů textu návrh zákona staví státní úředníky fakticky do role soudců, a to soudců v oblasti morální, kteří jsou navíc povinni vyřknout ortel i tehdy, když pro své rozhodnutí nemají dostatek podkladů.

„Není jasné, jak budou zjišťovat či ověřovat délku provádění protikomunistické činnosti, která je kritériem pro odlišení „odporu“ a „odboje“, jenom na jejich výkladu bude záležet, co představuje konkrétní náplň pro „mimořádně záslužný čin“, který může dotyčnou osobu povznést mezi účastníky odboje, a jak si vyloží další zákonem vágně formulované formy odbojové činnosti či účasti v odporu,“ upřesňují autoři.

Podle nich se blíže nespecifikovanými formulacemi v senátním návrhu otevírá cesta k naprosté libovůli pověřených úředníků a případně i k přímému zneužívání zákona.

Ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj

Podle autorů textu se také zdá, že se předkladatelé nedostatečně zamýšleli nad reálným dopadem zákona na českou společnost. Návrh podle nich sice formálně oceňuje veškeré projevy vzdoru vůči komunistickému režimu, ale fakticky preferuje jen jednu jejich formu — „ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj“.

„Přijetí zákona v navrhované podobě tak pravděpodobně povede ke snadno předvídatelným důsledkům: v rovině oficiální historické paměti budou občanské formy odporu marginalizovány, a to včetně činnosti disidentských skupin, které měly bezprostřední zásluhu na rozkladu a zhroucení komunistického režimu,“ doplňují historikové.

Signatáři stanoviska se také podivují nad tím, že zákon počítá pro většinu oceněných jen se symbolickým uznáním, ale ne se skutečnou sociální pomocí. Návrh tak podle nich může u veřejnosti budit dojem, že jde o pouhou moralistní hru.

Na navrhovaném zákonu podle autorů také zaráží značná sociální necitlivost vůči osobnostem, které můžeme právem považovat za hrdiny naší nedávné minulosti. „Pokoušíme-li se dát veřejně najevo, že si jejich činů vážíme, nemůžeme zároveň přehlédnout, že pro mnohé z nich právě tato činnost současně znamenala i to, že dnes žijí ve velmi skromných poměrech,“ uvádějí autoři.

Má-li totiž veřejnost vnímat zákon jako skutečný etický akt, není podle historiků možné ani v době krize odtrhovat společenskou rehabilitaci hrdinů protikomunistického odboje od jejich finančního zabezpečení. Navrhovaný zákon tato kritéria nenaplňuje, proto je otázkou, zda má jeho přijetí smysl. Kabinet totiž může už dnes navrhovat účastníky protikomunistického odboje k symbolickému ocenění, uvádí se v dokumentu.

Autoři zákona ale poukazovali na to, že odškodnění bylo možné získat podle dřívějších norem a nějaké další by bylo v Parlamentu neprosaditelné. Vzhledem k pokročilému věku bojovníků s komunismem by podle Lišky za pár let nebylo koho oceňovat, pokud by zákon kvůli sporům historiků nebyl přijat.

„Bude to spravedlivé, bude to objektivní, nebudeme se míchat do práce historiků, když to necháme být. A historici to možná někdy nějakým způsobem zhodnotí," uvedl Liška.

Podle autorů dokumentu jsou pak vedle deklaratorního uznání — formou vydávání příslušných osvědčení a pamětních odznaků — důležité především konkrétní kroky, jež ulehčí dnešní tíživou sociální situaci účastníků protikomunistického odboje a případně i formou cílených projektů umožní zachovat v historické paměti jejich konkrétní památku.

„Politická reprezentace by pro to měla zřídit příslušné sociální fondy a zároveň nalézt zdroje pro široké bádání v této oblasti — např. podporou grantových či jiných nadací, zaměřených na výzkumné, pedagogické a popularizační projekty,“ doporučují autoři.

Mezi signatáři dokumentu je například zakladatel Ústavu pro soudobé dějiny AV Vilém Prečan a nynější ředitel ústavu Oldřich Tůma, šéf Centra orální historie a prezident Mezinárodní asociace orální historie Miroslav Vaněk a děkan Filozofické fakulty UK Michal Stehlík.

Stanovisko, které dosud podepsaly víc než čtyři desítky historiků z ústavů Akademie věd, několika univerzit a dalších vědeckých pracovišť, zašlou jeho iniciátoři v nejbližších dnech poslancům a senátorům. Návrh zákona zavrhly také opoziční strany, vláda ho naopak podpořila.

Další informace:

zakonotretimodboji.cz Stanovisko historiků nejnovějších dějin k senátnímu návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu