Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Bylo by možné zabývat se některými detailními právními problémy tohoto návrhu, např. legislativní odbor upozornil, že možnost odebírání už vydaných osvědčení, jejich morální testování, nepodporuje, cituji: „Princip právní jistoty a stability rozhodnutí, které jsou významnou hodnotou právního státu.“

Možná, že důvodem pro vklad tohoto ustanovení do návrhu zákona je nejistota souhlasu s vydáním osvědčení Ústavem paměti Státní bezpečnosti, jehož četné výstupy jsou značně pochybné. Problémem návrhu zákona však je, aniž si to možná jeho předkladatelé dostatečně uvědomují, že jako celek je v rozporu s hodnotami právního státu a historické pravdy. Zákon nabízí účastníkům odboje postavení válečného veterána a účastníkům odporu morální satisfakci. Potvrdil jim to i nějaký diplom a odznak. Potíž je v tom, že žádný zákon nemůže pevně určit, co je odboj a co je odpor a co je důsledek pronásledování nevinných lidí. Lze sotva přijmout, že rozhodnutí, kdo má na jaký titul nárok, má být v kompetenci státních úředníků.

Rozpor s principy právního státu je také v tom, že návrh zákona vyděluje kategorie občanů, kteří na uznání nemají mít nárok. Např. členy komunistické strany, cituji: „S výjimkou těch, kteří byli členy v období pouze od 1. ledna 1968 do 1. května 1969.“ Na absurditu tohoto požadavku už upozornil kolega Pithart. Ale tento požadavek se bohužel opírá o uznání celého období od února 1948 do roku 1969, 1989 jako komunistické totality. Po únoru se režim samozřejmě snažil prosadit totalitu často krutými prostředky. Ale už od smrti Stalina a Gottwalda ztrácel sílu totalitu zajistit. V období od roku 1956 do pražského jara se v souboji s degenerující mocí stále rozšiřovala svoboda slova a kultury, pod tlakem odpůrců stalinismu začali být propouštěni političtí vězni a debata o překonání importované stalinistické varianty orientální despocie postupně pronikala z vysokých škol, redakcí, uměleckých kruhů a společenských věd do státního a stranického aparátu.