Člověk se občas i v pokročilém věku spálí o rozpálenou plotnu, kterou pokládal za dávno vychladlou.

Asi jsem žil trochu mimo realitu, když jsem se na podzim loňského roku domníval, že přijmout kandidaturu do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je vhodnou příležitostí vstoupit do dialogu o tom, jaká témata z naší novodobé historie ještě otevřít a jakými metodami je mapovat a zkoumat. Věřil jsem, že vejdu na půdu instituce stabilní a v nejlepším slova smyslu „vychladlé“.

Jaký to byl omyl! Sotva se radní (nejen čtyři noví, ale i pokračující Petruška Šustrová) začali pídit po informacích, koncepcích, smlouvách a pravidlech chodu ÚSTR, nastala přetahovaná s vrcholovým managementem, který, jak se ukázalo, dřívější problémy pouze zametl pod koberec. O další kolorit se postarali zaměstnanci — někteří upřímně vyplašení hrozbou personálních změn, někteří zděšení představou, že ústav a jeho zjištění přestanou patřit jenom jim. Odborná historická obec nad ÚSTR zhusta láme hůl a tváří se, že s přetahovanou pravice a levice o prapodivnou a zideologizovanou veřejnou instituci nechce mít nic společného. A nezklamala ani antikomunistická liga mezi politiky a občanskými aktivisty, která rovnou všem radním a jejich zastáncům nasadila psí hlavy.

S každým dalším dnem ve mne sílil pocit, že působení Daniela Hermana ve funkci ředitele ÚSTR nevede k vyšší efektivitě práce ústavu, k posílení jeho renomé a stabilizaci vnitřních poměrů. Být dobrým komunikátorem (mluvčím) ještě neznamená být dobrým manažerem. A když vám schází i historické vzdělání, stáváte se pak o to snadněji loutkou v rukou svého nejbližšího okolí. Sednout si do křesla ředitele ÚSTR by mne ani ve snu nenapadlo. Bůh suď, co k tomu vedlo pana Hermana. Vidět za jeho odvoláním politický boj je hloupost, k ideovým sporům jsme se ještě přes věcné výhrady ani nestačili prokousat…

ÚSTR není symbolem otevírání a zveřejňování, ale spíše utajování a účelově selektivní práce s informacemi. Klíčovou agendou Ústavu pro studium totalitních režimů a Archívu bezpečnostních složek (ABS), který pod ÚSTR spadá, je digitalizace materiálů komunistické Státní bezpečnosti. Ta probíhá nesystematicky až chaoticky a nebere v potaz základní principy archivářské práce. Naskenované dokumenty nepodléhají pečlivé katalogizaci a jsou obtížně přístupné i odborné obci, natožpak badatelům zvenčí.

ÚSTR se prezentuje 114 vydanými publikacemi, z nichž je však minimum monografií. Mnohdy též ústav funguje spíše jako nakladatelství pro autory zvenčí. Periodika ÚSTR nejsou na seznamu recenzovaných časopisů, vědeckým výstupům schází pečlivá interní i externí oponentura. Veřejné výstupy týkající se ÚSTR mají častěji charakter bulvárních zpráv a drbů o známých lidech než seriózních a vyargumentovaných historických prací. Dodnes nemá ÚSTR koncepci témat, jež by chtěl zpracovávat. Přehledný popis projektů realizovaných od vzniku ústavu byl vypracován až na žádost obměněné Rady. Vyplývá z něj, že řada projektů byla započata a přerušena či ukončena, poněvadž řešitel přestal být pracovníkem ústavu, ať už na popud zaměstnavatele, nebo z vlastního rozhodnutí.

Fluktuace zaměstnanců je dlouhodobá nemoc ústavu. Nucené odchody z pracovního poměru mají mimo jiné kořeny v tendencích omezovat svobodné bádání a bránit historikům ve vyjádření názoru. Existuje hrozba, že pracovněprávní spory s bývalými zaměstnanci mohou stát ÚSTR a ABS značné finanční náklady.

Neefektivní vynakládání prostředků se týká nejen odborných projektů a personálních záležitostí, ale i služebních cest předních zaměstnanců ÚSTR, které nejsou zdokladovány řádnými zprávami o jejich smyslu a průběhu. Navíc spatřovat mezinárodní spolupráci v objíždění zahraničních konferencí je poněkud jednostranné.

Ukazuje se, že výběr ředitele, který nemá kvalifikaci historickou, ani manažerskou vedl pouze k pokračování neúnosného stavu, kvůli kterému minulá Rada přistoupila v březnu 2010 k odvolání ředitele Pavla Žáčka, jenž se později stal ředitelem kanceláře ředitele ÚSTR Daniela Hermana. Pan Herman selhal v komunikaci s Radou. Její složení se pokoušel osobně ovlivňovat v Senátu, který radní volí. Velmi znepokojující jsou Danielem Hermanem šířené a přitom nedoložené spekulace o zájmu některých osob na utlumení digitalizace dokumentů represivních složek minulého režimu. Toto téma nakousl například 23. března v rozhovoru pro Aktuálně.cz. V tomto kontextu je nutné vnímat i vyjádření Daniela Hermana z 26. března pro Český rozhlas, že zvažuje nabídku dvou politických stran a jednoho hnutí, aby přijal politické angažmá. V době, kdy je nezbytné pracovat na deideologizaci ÚSTR, s čímž původně Daniel Herman souhlasil, je přitom vtahování politických zájmů a záměrů do takto citlivé instituce zcela nežádoucí.

Zcela mimo korektní vedení dialogu pak jsou některé spíše „zpravodajské“ praktiky, které dění kolem ÚSTR provázejí. Například Hermanovy písemné - a dále šířené - záznamy ze schůzek s radními, nebo citace z e-mailové korespondence některých radních. Pikantní je, že při šíření petice na podporu Daniela Hermana mezi potenciální signatáře její iniciátoři přeposílali i poznámky nad rámec dokumentu, takže se po řadě adresátů rozletěla i půvabná, byť podle mě poněkud naivní věta jedné z organizátorek adresovaná jistému politikovi ODS: „Vidíš, to téma komunismu tentokrát opravdu funguje, tedy konečně!“ Legrační i smutné zároveň…

Pravice sem, levice tam, stěžejním úkolem Rady ÚSTR a nového vedení ústavu je zaštítit ústav před politickými vlivy, učinit jej personálně stabilním, transparentním a přátelským ve vztahu k badatelům i široké veřejnosti. Práce ÚSTR a ABS musí být profesionální, v souladu se zákony, interními pravidly i odbornými archivářskými a historickými zásadami. Informace nepodléhající zákonnému utajení musí být veřejně přístupné, aby nedocházelo k selektivnímu úniku překroucených kauz, jako byly aféry Kundera, Dienstbier či atentát bratří Mašínů na Klementa Gottwalda. Do digitalizační agendy je nutné vnést systém a řád. Výzkumné projekty musí mít přehlednou strukturu a pevné personální zajištění. V oblasti historického bádání musí být zajištěna svoboda názorů výzkumníků a výstupy ÚSTR musí splňovat náročné odborné standardy. Stěžejním orgánem pro vnitřní oponenturu by měla být Vědecká rada ÚSTR, doplněná o renomované historiky. Dosud vlastně nebyl nikdo, kdo by měl úkol či chuť a sílu zvednout varovný prst, když je něco špatně, a říci: Tudy ne, ústave, tím si jen uřízneš ostudu!

Klíčové vedoucí pozice v ÚSTR a ABS by do budoucna měly být obsazovány na základě konkursů. Prvním krokem bude výběr nového ředitele ÚSTR, který vzejde z otevřeného, anonymního výběrového řízení, jehož parametry Rada stanoví. Domnívám se, že kandidáta na ředitele by Radě měla doporučit výběrová komise, v níž budou mít převahu zástupci vědecké obce.

Než ředitel vybraný konkursem nastoupí, bude úkolem ředitelky Pavly Foglové vyházet poslední kostlivce ze skříní a nastavit fungování ÚSTR po odborné i organizační stránce tak, aby vítěz konkursu se již mohl zcela věnovat realizaci svého projektu. Už první záměry paní Foglové týkající se koncepce badatelské práce ÚSTR jsou příjemně ambiciózní.

Těším se, až mediální kampaně, s nimiž jsem ve své naivitě nepočítal, jednoho dne odezní a začnu se s kolegy radními (jsou mezi nimi antikomunisté i nekomunisté, vědci i laici, levičáci i pravičáci) a managementem ústavu přít o okruhy zájmu vědecké práce ÚSTR nebo o podobu výstupů na poli osvěty. Třeba se dočkám i částečných odpovědí na mé oblíbené — pravda, věčné — otázky. Například: Co vede společnost k tomu, že otevře dveře totalitnímu či autoritářskému režimu? Co stojí za participací občanů na nedemokratickém uspořádání poměrů? Jak funguje a jak se vyvíjí propaganda?

Propaganda, jak vidno, má zelenou i dnes. Dokonce i Ústav pro studium totalitních režimů je mnohými vnímán jako „ústav propagandy“. Je nejvyšší čas tento obraz nabourat. Něco může odpracovat ústav, něco jeho rada, něco politici, najdou-li vůli sednout za jeden stůl. Sice se po letech zrodil konsensus (asi s výjimkou komunistů) na zachování ÚSTR, ovšem z politických přestřelek ve sdělovacích prostředcích to znát není. Prubířským kamenem bude ochota partají hovořit o dovolbě dalších radních nebo o případné novelizaci legislativy, která by vedla k deideologizaci dané instituce.

Poznání minulosti je důležité. Nebraňme se mu. Jen dbejme o zachycení všech jejích barev. Když je stát připraven vydávat nějakých sto padesát milionů ročně na specializovaný ústav, využijme tyto prostředky, které Nečasův kabinet sotva nasměruje na běžné vysoké školy či akademii věd, poctivě.

Autor je místopředseda Rady ÚSTR.