Zákon o době nesvobody byl přijat v roce 1991. Ve Federálním shromáždění jsme byli tehdy už v menšině, i když dost početné, kteří jsme si ho nepřáli. V rozpravě jsem kritizoval atmosféru odplaty, černobílé vidění a atmosféru rodícího se antikomunismu. Kvůli historické spravedlnosti je ale nutno dodat, že zákon čelil i chaotickému požadavku, aby se právní předpisy čtyřicetileté doby nesvobody považovaly za právně nulitní normy, tedy aby se žádné zákony z let 1948 až 1989 neuznávaly, obdobně jako vládní a říšská nařízení z protektorátu a už i vlády druhé republiky, prohlášená Benešovými dekrety a následně i zákony za neplatné (až na výjimky).

Zákon má jen dva věcné paragrafy. První se týká onoho porušování zákonů a lidských práv. Druhý říká, že právní akty přijaté v době nesvobody se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony.

Politický boj pomocí zákonů

Byla to taková pionýrská doba — pionýrská v americkém smyslu toho slova. Generální prokurátor Jiří Šetina si sám sobě v roce 1993 (jako poslední generální prokurátor České republiky) udělil finanční odměnu 20 000 korun, a když mu sekretářky říkaly, že to podle zákona nesmí, opáčil, že on žádné komunistické zákony neuznává. Nový zákon z roku 1991 asi nečetl, nebo i ten považoval za komunistický blábol.

V téže době, tedy na podzim 1991, se parlament usnesl na lustračním zákonu k odhalení tajných spolupracovníků StB, který ale zároveň zajistil další působení některých příslušníků StB na ministerstvu vnitra a jinde. Jako ministrovu výjimku ovšem. Federální ústavní soud sice udílení výjimek zrušil, ale nový český ministr vnitra Jan Ruml mi to vyložil tak, že jednou udělená výjimka platí a estébáky nevyhodil. Lustrační zákon umožnil hon ne na příslušníky StB, nýbrž na čarodějnice, tedy i lidi ke spolupráci s StB přunucené nebo spolupracujcí s ní dobrovolně i jinde než na „úseku boje proti vnitřnímu nepříteli“. A ten trvá v oslabené podobě dodnes.

V roce 1993, když se Češi zbavili — dovolte mi trpký žert — příživnických a levicových Slováků, jak je označovala pravicí ovládaná média, přijal parlament zákon nazvaný „o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“. Z neumětelství, jež jim bylo vlastní, ho autoři nazvali „o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“, tedy bez důležité předložky „o“.

Jazykové dovednosti pravice měly původně poznamenat i zákon o době nesvobody z roku 1991. Ale tehdy kultivovanější část parlamentu nepřipustila formulaci, že Komunistická strana svou diktaturou zhanobila lidskost (namísto lidstvo). Nevědomost, pošetilost a patetičnost chodí ruku v ruce.

Úplné absurdity, nejen jazykové, dosáhl i pozdější další retribuční (tedy odplatový) zákon, který za pomoci jednoho antikomunistického historika vznikajícího Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) napsala v roce 2007 tehdejší zelená poslankyně Kateřina Jacques. Autoři tak změnili původní návrh zákona o Ústavu národní paměti, na jehož redakci se nejvíce podílel Patrik Benda, bratr Marka Bendy a senátor Jiří Liška. Liška se Patrikem Bendou nechal ochotně řídit.

Zákon o ÚSTR je postaven na požadavku, aby ústav nestranně zkoumal a hodnotil zločinný komunistický totalitní režim, antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii. Všechny státněsocialistické organizace po celou dobu čtyřiceti let tak zákon označuje za totalitní a zločinné. S tímto zákonným zadáním je ovšem jakékoliv zkoumání nemožné, natož pak nestranné.

Zákon o ÚSTR vyšel z krajního ideologického postoje. Ústavní soud (ÚS) ho přesto v roce 2008 nezrušil, stejně jako předtím nezrušil zákon antikomunistický z roku 1993. Je to jedna z jeho největších ostud. Za ta léta ale nastal pokrok — výrazně pravicový ÚS neznal v roce 1993 „minoritní vóta“, tedy zveřejňovaná menšinová stanoviska jednotlivých ústavních soudců, zatímco v roce 2008 prošlo zamítnutí návrhu na zrušení zákona o ÚSTR u ÚS už jiného složení — byli tam už soudci různých názorových orientací — jen o prsa, tedy o pouhý jeden soudcovský hlas. Z patnácti soudců se jich odvážilo sedm podat do výroku ÚS „návrh na zrušení zákona se zamítá“ odlišná stanoviska. Pečlivě je i zdůvodnili, každý na webových stránkách ÚS podívat se může. Text nálezu ÚS i odlišných stanovisek ZDE. Mezi těmi sedmi byl i předseda soudu Pavel Rychetský a oba místopředsedové, Pavel Holländer a Eliška Wagnerová.

Skupiny, o něž se opíral Pavel Žáček

ÚSTR budoval a jeho chod ovládal jako jeho první ředitel Pavel Žáček, absolvent novinařiny na pražské Fakultě sociálních věd. Studoval tam v letech 1987 až 1992 a v roce 2001 tam získal na disertační práci o časopisu „V boj“ odbojové skupiny z roku 1939 titul Ph.D. Neúspěšně se pokoušel studovat i historii a politologii na pražské filozofické fakultě. Před rokem 1990 byl Žáček funkcionářem Svazu socialistické mládeže. Média ho představovala jako historika, ale tím nebyl, stejně jimi nebyli mnozí badatelé, kteří v archívu vyhledávali kompromitující materiály (nebo je interpretací dotvářeli) StB na herce, spisovatele a hlavně kandidující politiky, pokud ovšem byli z levice. Svým zacházením s lidmi a ideologickými postoji poštval proti sobě ředitel ÚSTR Žáček většinu historiků ústavu, mnozí odešli. Popudil si i část rady ÚSTR, původně nijak nepředpojaté. V obou případech, při jeho odvolání jako ředitele v roce 2010, i nyní, v dubnu 2013, kdy byl odvolán Herman, šlo vlastně o odstranění Žáčka. Herman byl jen nevýrazná figura.

Ve svém boji proti komunismu všeho druhu se Žáček opíral o pět okruhů osob.

První byli antikomunisté (a je jedno, zda tomu věřili, nebo to předstírali). To byli ovšem jen jednotlivci, dokonce i v ÚSTR.

Druhý okruh byli aktivisté Charty 77 a kulturního undergroundu, kteří většinou neměli k práci historika nebo archiváře žádnou kvalifikaci, často ani neměli žádné vyšší vzdělání. Ani na badatele si nemohli hrát, i když badatelem je podle zákona každá fyzická osoba, která vyplní badatelský lístek formátu A5. Na lístku není ani rubrika, zda ona osoba je soudně omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Tito lidé z ÚSTR neodešli, konají tam pomocné práce, například digitalizují archiválie neodborným způsobem (za nějž je ovšem odpovědno vedení archívu a ústavu), takže veřejnosti nejsou zpřístupněny přes počítač. Komu z novinářů či z veřejnosti co v archívu najdou, o tom rozhodují oni.

Třetí okruh byli politici (hlavně senátoři, občas i poslanci) — a především novináři, kteří se ve věci nijak nevyznají a v zájmu své kariéry nebo z pošetilosti se k Žáčkově antikomunistickému boji přidali. Částečně i věří tomu, že je to tak správné.

Čtvrtým okruhem byla Konfederace politických vězňů (KPV), tedy její vedení, v posledních letech její předsedkyně Naděžda Kavalírová.