Být radikálem jako Uhl
Jaroslav BicanJiří Peňás ve své recenzi knihy o Petru Uhlovi naznačuje, že tomuto bývalému disidentovi chybí smysl pro proporce. Je tomu tak. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by se za minulého režimu chovat tak, jak se choval.
Jiří Peňás napsal 18. ledna do Lidových novin recenzi na knižní rozhovor s Petrem Uhlem „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“ s názvem „Revolucionář s ohrnutým nosem“. Peňásův text je pozoruhodný, mnohé popisuje trefně a zajímavě, až na to, že k tomu dodává podtóny a interpretace, které bych viděl právě opačně.
Nemá smysl zde recenzi podrobně shrnovat a rozebírat, rád bych se zaměřil pouze na jednu její část, kde Peňás naznačuje, že Petr Uhl je někým, kdo se stal zajatcem své vlastní ideologie a kdo je odtržený od reálné společnosti a skutečného života lidí. Uhl podle Peňáse neustále reaguje na společnost a kritizuje jí, ale ve skutečnosti o ní říká jen málo.
Pak znám pana Uhla – jako ostatně asi skoro všichni - z medií, z jeho článků, z jeho promluv na veřejnosti. Tímto způsobem utvářený dojem ničím nepopírá dojem z osobních setkání.
Pan Petr Uhl je rozhodně člověk, který jde ke kořenům věci. To není totéž jako být radikálem. Nestaví se za jedno vysvětlení světa proti druhému, ale jde mu o dobro pro všechny. Proto je nepohodlný těm nalevo i těm napravo, těm nahoře i těm dole.
Lidem jako je on tento svět nikdy nebude udělovat vyznamenání, stavět sochy, psát na ně oslavné básně, nepostaví je nikdy do pozic, ze kterých by mohli více proměňovat svět k lepšímu. Lidé znalí křesťanství o tom něco vědí…
Lidí jako je Petr Uhl je nám zapotřebí jako málo čeho jiného.
Jiří Vyleťal