Jiří Peňás napsal 18. ledna do Lidových novin recenzi na knižní rozhovor s Petrem Uhlem „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“ s názvem „Revolucionář s ohrnutým nosem“. Peňásův text je pozoruhodný, mnohé popisuje trefně a zajímavě, až na to, že k tomu dodává podtóny a interpretace, které bych viděl právě opačně.

Nemá smysl zde recenzi podrobně shrnovat a rozebírat, rád bych se zaměřil pouze na jednu její část, kde Peňás naznačuje, že Petr Uhl je někým, kdo se stal zajatcem své vlastní ideologie a kdo je odtržený od reálné společnosti a skutečného života lidí. Uhl podle Peňáse neustále reaguje na společnost a kritizuje jí, ale ve skutečnosti o ní říká jen málo.

Peňás Uhla popisuje takto: „Zrak, zdá se, mu příliš rychle zaclonila kouřová skla ideologie, v níž našel svůj celý život a v níž se pohyboval suverénněji než po ulicích měst a v prostředí „obyčejných“ lidí, nikoli tedy „proletariátu“ a „buržoazie“, ale prostě těch, kteří nakupují v obchodech, jedí v restauracích a nemají hlavu plnou představ o revoluční proměně světa.

Jde vlastně o permanentní ideologickou konfesi, zpověď člověka, který posuzuje skutečnost dle toho, jaká by měla být, nikoli jaká je. Do takto napínané reality vkládá představy, které se jeví při jiném pohledu jako fikce, utopie či přímo fantasmata. Jako by mu chyběla schopnost pro proporce a vnímání toho, že lidský život není uspořádán obvykle podle toho, naplňuje-li společnost ideové představy svých kritiků.“

Co přesně Peňás Uhlovi vyčítá? Řekněme jistou radikalitu neboli snahu hledat kořeny společenských jevů či jít ke kořenům problémů, které lidstvo trápí. Peňás tomu ale říká jinak. Podle něj Uhl nemá smysl pro proporce. Sám uvádí příklad, kdy Uhl ohrnuje nos nad představou „‚obyčejného‛ slušně vedeného, ba dokonce třeba i materiálně hojného života“ v jednom národě, když jinde žijí lidé v nedostatku. Uhl zmiňuje využívání Jihu Severem, vykořisťování a drancování třetího světa.

Ano, v tomto ohledu nemá Uhl smysl pro proporce, respektive jeho proporce nejsou menší než globální a vyvěrají z jeho snahy pochopit kořeny problémů lidí, ať se nacházejí kdekoli. Ve světě, který je propojen a kdy spolu obchodují a navzájem se ovlivňují subjekty vzdálené přes půl planety, to ale nemůže být jinak. Navíc, pokud se jejich vzájemné interakce odehrávají v podmínkách, kterou nejsou rovné a vedoucí ke srovnatelné vyjednávací pozici.

Petr Uhl. Foto Saša Uhlová, DR

Uhlovy proporce jsou znepokojivé a pro většinu lidí žijících v západní civilizaci ne zrovna příjemné. Uhl po nich nechce nic menšího, než aby uznali, že blahobyt, který mají, není jejich zásluhou, ale výsledkem určitých společenských jevů, které mají především mocenskou povahu. Znamená to ale, že Uhl je odtržený od společnosti a života běžných lidí? Především jde o to, na jaké lidi Uhl myslí, respektive, koho za člověka považuje. Peňáš Uhla obviňuje, že je neschopný vnímat, že „lidský život není uspořádán obvykle podle toho, naplňuje-li společnost ideové představy svých kritiků.“ Peňás to uvádí, jakoby nás chtěl přesvědčit o tom, že Uhl je naprosto mimo, zrak mu zaclonila ideologie, vzdálil se lidem a trpí různými fantasmaty.Ve skutečnosti Uhl odmítl přistoupit na to, že lidský život je zkrátka určitým způsobem neměnně uspořádán bez ohledu na to, zda to někdo na základě své snahy pochopit kořeny společenských jevů a problémů vnímá jako nespravedlnost či bezpráví. V tom spočívá Uhlova radikalita, neboli Peňášovo jazykem řečeno — ztráta smyslu pro proporce. Uhl se snaží jít na základě svého poznání lidské historie a společenského vývoje, které je vždycky omezené, až ke kořenům a nachází zde křivdu a útlak a protože věří na pokrok, že „materiální a duchovní podmínky, v nichž žijí lidé — národy i jednotlivci — se zlepšují nebo aspoň zlepšovat mohou“ nemůže se se současným stavem — s tím, jak je v danou chvíli lidský život uspořádán - smířit. Samozřejmě se může mýlit a žádná nespravedlnost se dít nemusí, to se vždy nakonec ukáže, tak jako to vyšlo najevo i za minulého režimu, když bojoval za lidská práva. Tehdy to také vypadalo, že skutečný lidský život je někde jinde. Kdyby se člověk měl vždy smířit s tím, jak je lidský život právě uspořádán, musel by přistoupit na to, že je přirozené a správné tu otroctví, tu utlačování etnických nebo sexuálních menšin, jindy zase mnohé diktatury či nelidské pracovní podmínky a vykořisťování (a dodejme, že nezáleží na tom, zda nespravedlnost páchal minulý režim či ten současný — útlak zůstává útlakem, ať se odehrává kdykoli ve jménu čehokoli). Kdyby to bylo podle Jiřího Peňáse, každý člověk by musel přijmout, že to, co dnes a denně zažívá, je dané a neměnné, protože lidský život je už zkrátka takový. V takovém případě by se pokrok zastavil. Proto je dobré, když jsou mezi námi radikálové, kteří nemají smysl pro proporce.