V recenzi na knihu rozhovorů s Petrem Uhlem Dělal jsem, co jsem považoval za správné na stránkách Respektu nazvané Paradox Uhl zhodnotil recenzent Ondřej Nezbeda knihu tak, že sice nepřináší jasnější vhled do rozporů Uhlova myšlenkového světa, zato však „je výmluvným příkladem relativizace komunistické podstaty minulého režimu, již prosazuje současná nová levice.“

I sama ukázka z recenze je vlastně výmluvným příkladem, tentokrát toho, v jakých konturách a na jaké úrovni je vedeno další kolo sporu o hodnocení naší minulosti. Sporu paradoxního zejména tím, že v něm nemůže být vítězů. Minulost si lze ochočit jednoznačným, černobílým výkladem; pak ale ztrácejí všichni, domnělí vítězové stejně jako domnělí poražení.

↗

Petr Uhl. Foto vons.cz

Relativizace jménem Uhl

Nelze se nezarazit nad tím, jak může svědectví o člověku, který režimu ovládanému KSČ byl nejen aktivním protivníkem, ale i důsledným kritikem, který sám nikdy nebyl členem komunistické strany, být považováno za relativizaci komunistické podstaty onoho režimu.

Příčinou je zřejmě to, že pro autora recenze, stejně jako pro řadu dalších podobně uvažujících lidí, není hlavním protivníkem reálný režim, režim byrokratický (řečeno s Petrem Uhlem) a represivní, ale jeho ideová základna, či spíše zástěrka.

Onou „relativizací“ nejsou jen a nejsou především Uhlovy názory, radikálně levicové, s umanutostí hledající alternativu jak ke sklerotizujícímu režimu „reálného socialismu“, tak k reálně kapitalistickému režimu západního světa. Tou vlastní relativizací je sám Petr Uhl, živý důkaz popírající jednoduchou rovnici zvrhlá ideologie = zvrhlá praxe.

Jak se s tímto paradoxem vypořádal autor recenze? Po svém: „Když mluvíme o rozporu mezi slovy a činy, myslíme tím obvykle, že někdo odvážně a nabubřele tlachá, ale podle svých slov nežije, nebo je dokonce popírá. Petr Uhl je zcela unikátní případ opaku. Obhajuje dnes už mnohokrát zkompromitované ideje, ale jeho život je úctyhodnou službou právu a svobodě.“

Petr Uhl se tak ovšem nutně jeví jako zcela výjimečný případ schizofrenika, který celý život ve snaze přiblížit se zlým a zvrhlým idejím činí přesný opak toho, co svým jednáním sleduje. Jakoby se stal pro recenzenta výjimkou potvrzující pravidlo. I Uhl by tedy, slovy Mefistofelovými, chtěje konat zlo, vždy dobro vykonal.

Je pozoruhodné, že recenzentovi ani nevstoupí na mysl (nebo vstoupí, ale je úmyslně zadrženo), že by Uhlova služba právu a svobodě mohla být motivována a vedena právě oněmi zkompromitovanými idejemi. Že by mohla být důsledkem jeho radikální levicovosti, nikoli jakýmsi paradoxním duševním rozdvojením.

Válečnický antikomunismus

Opusťme však již jednu, nepříliš empatickou, recenzi, a podívejme se na problém ze širší perspektivy. V poslední době jsme svědky vyostřující se války o výklad naší nedávné, komunistické či totalitní, minulosti. Antikomunistický diskurs polistopadové doby, který lze stručně shrnout tak, že za všechno zlé může komunistická ideologie a její důsledky, a všeho dobrého lze dosíci jejím popřením a potřením, se vyčerpal.

Vyčerpal se ze dvou důvodů: jednak proto, že je neúnosně zjednodušující vzhledem k minulosti, a jednak a především proto, že neposkytuje žádná praktická a použitelná vodítka vzhledem k přítomnosti a jejím problémům.

Snad nikdo soudný nemůže popřít, že mnoho komunistů a obecněji lidí levice přispělo mnoha pozitivními věcmi a dobrým dílem, částečně a většinou mimo struktury režimu nebo dokonce proti nim, vždy však na základě své ideologie, kterou pouze, narozdíl od cynického mocenského aparátu u moci, brali dostatečně, až naivně vážně.

Svět bez sociálních rozdílů a bez vykořisťování může být jistě považován za svůdnou a zrádnou utopii, těžko však za zločinnou a zvrhlou představu. A boj proti této utopii těžko může něčím prospět v době, kdy se zlem opět stává touha po zisku za každou cenu, zvyšování sociálních rozdílů a rasisticky motivované násilí, tedy zla jiného než „komunistického“ druhu.

Když dnes v dalším kole sporu o ÚSTR představitelé zastřešující Platformy evropské paměti a svědomí vytýkají českému Ústavu, že „byl infiltrován komunistickými spolupracovníky“, a míří tím mimo jiné na Petra Pitharta či Viléma Prečana, členy KSČ do konce šedesátých let a pak významné představitele disentu, respektive exilu, chovají se jako partyzáni, kteří dvacet let po válce chtějí vyhodit do povětří vlak, jenž nyní po stejné koleji vozí namísto vojenského materiálu pro okupanty potřeby pro místní nemocnici.

Společná minulost, společný úkol

Snaha vyrovnat se s nepřátelskou ideologií tím, že rituálně ostrakizujeme její někdejší a navíc již dávno pokání učinivší nositele, může uškodit pouze sama sobě.

To, co je na antikomunismu jako zásadovém postoji nesporně pozitivní — odmítnutí sociálně a ideově pojaté kolektivní viny, obrana svobody člověka včetně svobody vlastnické (zde je ovšem hranicí stav, kdy právo na vlastnictví by bylo nadřazeno všem ostatním právům), důraz na právní stát, to vše je podobným paušalizujícím postupem zpochybněno a pošpiněno.

Více svobody a demokracie, a dokonce ani lepší a objektivnější poznání našich nedávných dějin nám takovýto válečnický postup nepřinese. Ten může přinést pouze trpělivá a pracná konfrontace se skutečnou složitostí a nejednoznačností naší společné minulosti. Konfrontace, kterou by ideálně měli podstupovat společně někdejší ideoví protivníci, nyní sjednocení společným zájmem.

A také jistá míra smířlivosti a empatie, bez níž se „ti druzí“ stávají v lepším případě nepochopitelnými exoty či schizofreniky, v horším případě nepřáteli, které je třeba označkovat jako doživotní podezřelé, vyloučit ze slušné společnosti a tím si sami před sebou potvrdit vlastní slušnost a správnost vlastních východisek.