„Je dnešní stav tím ideálem, co společnost v roce 1989 požadovala? Je dnešní chaos a úpadek tím, co si lidé přáli? Dovolím si tvrdit, že určitě ne. I proto nastal čas pootočit kormidlo. Vyrvat moc těm, kteří si ji uzurpovali s vědomím, že nám budou vládnout navěky," promlouval Petr Vandas, předseda Dělnické strany, 17. listopadu 2009 na Národní třídě.

A v Programové listině Dělnické strany sociální spravedlnosti z 20. února 2010 se lze dočíst: „Programem DSSS je vytvářet demokratickou společnost na principech sociální spravedlnosti pro všechny občany našeho státu, a to bez rozdílu rasy, věku a pohlaví.“

Není to tak dávno, co jsem slyšel v hospodě, že už jediné, co se v téhle zemi dá volit, jsou hoši z Dělnické strany… jsou to totiž prý jediní opravdoví antikomunisté. Česká kolektivní paměť, tedy kolektivní paměť značné části dnešní české společnosti, našla v antikomunismu způsob, jak se vyrovnat s dobou před listopadem 1989, s dobou, která byla na rozdíl od zářných dnů porevolučních vyznačena totalitou, se kterou sice slušný člověk nesouhlasil, ale ve svém principiálním odporu raději stavěl chaty a pekl buřty.

Nemohl-li svůj odpor projevit tehdy, ujímá se vášnivé horlivost proti komunistům alespoň dnes. O tom už se dnes v některých kruzích mluví celkem otevřeně. Tuto paměť, jakkoliv jde o extrémní variantu, mají a posilují také naši dělničtí bojovníci za čistotu národa, které by snad někteří rádi odbyli jako okrajový jev.

Sám jsem přesvědčen, že neonacismus a fašismus je prozatím spíše problémem položení důrazu, pro většinu lidí se stává opravdu viditelným až ve chvíli, kdy jsou touto kartou odůvodňovány další a další zásahy do veřejného prostoru, naposledy např. zákaz zakrývat si na demonstracích tvář, nebo do prostoru intimního — odposlechy, monitoring, silnější pravomoc policie.

Na druhou stranu ti chlapíci v hospodě, kteří pěli chválu na nedávno soudně zrušenou DS a kteří nemají důvod dnes stejným způsobem nechválit „obrozenou“ DSSS, byli poměrně obyčejní konzumní dvacátníci — žádný velký radikalismus z nich cítit nebyl, snad jen touha po něčem, co by zase bylo možné pojmenovat, touha po něčem velkém a důsledném.

Antikomunismus (neo)fašistických a nacionalistických skupin je chápán jaksi přirozeně, stojí za ním dlouhá tradice, která nám brání vidět drobnější posuny a odchylky. Vtírá se otázka, jak hluboko sahá tenhle pól politiky do myslí lidí, tedy jakým způsobem získává legitimitu a tedy i to, co z programu DS či DSSS můžeme považovat za legitimní požadavek a co za netolerantní extremismus a xenofobii.

Odpověď na poslední otázku podle mne není tak lehká, jak by se na první pohled zdálo. Říci, že jde o fašisty, se kterými se nemluví, prostě nestačí. Vedle zdůrazňování národní historie, tradic a identity, ke které se mohou hlásit jen někteří z nás, se zde uplatňuje kritika „vazalského" postavení v mezinárodních vztazích, neschopnosti řešit ekonomickou krizi a zajistit tzv. sociální jistoty. Někdo by řekl: chatrný soubor rádoby působivých témat, běžná praxe populistických nacionalistických hnutí, to tady bylo a bude.

Když si ale přečtete například celý proslov Petra Vandase z Národní třídy, budete možná přeci jen překvapeni oslabením nacionalistické rétoriky a naopak zesílením kritiky „nesvobody", dohlížitelských praktik státu.

„Co se však nezměnilo, to je přístup režimu proti opozici. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme mohli číst a slýchat o protisocialistických živlech, ztroskotancích, západních agentech. Tyto osoby byly zadržovány a vyslýchány pod nejrůznějšími záminkami, byly jim prohledávány byty, byly vyhazovány z práce. A dnes? Jen se pozměnila terminologie, praktiky zůstaly stejné. Protisocialistické živly byly nahrazeny neonacisty a extremisty. Domovní prohlídky, represe, zastrašování, to máme i nyní, v údajně demokratické společnosti," hřímal Vandas.

Tady už myslím běží o znatelný posun od pouhého vyzvedávání národního státu, kritiky jeho slabosti. Antikomunismus, který v celém textu hraje samozřejmě dále podstatnou úlohu, byl doplněn o znatelné prvky kritiky státu a jeho moci. Na jedné straně tedy antikomunismus, který je v české společnosti etablován velmi dobře — obsazuje významnou část politických diskurzů i obecně veřejného prostoru, jeho legitimita je vcelku obecně přijímaná a zároveň velmi lehce zpochybnitelná jako pouhý prostředek politického boje. Zatímco ona druhá složka, nebo přesněji důraz na ní, je pro nacionalisty novější, okrajovější a nutno říci legitimnější.

Není náhodou, že se tato část politiky snaží přiblížit radikální levici a pozvednout kult odporu k „režimu“, k „systému“. Možná nejviditelněji bylo ono přiblížení patrné v estetice (černá mikina, šátek a kšilt namísto bomberů atp.).

Zároveň ale jde i o přizpůsobení jazyka, který vytušil, že se dostal do úzkých, a přeci stále touží být jazykem hnutí, které je tu přeci pro všechny. Vybírá a zdůrazňuje ta témata, která jsou oblíbená a dnes jsou to mimo jiné právě „sociální jistoty“, vždyť podle nedávných průzkumů prý česká společnost vidí nejčastěji sociálnědemokraticky. Dělnická strana sociální spravedlnosti by se ráda postavila do čela nespokojených, národ a bomber už přeci jen tolik nenese, sociální kritiky je ale více, jen ji správně uchopit.

Lze snad mluvit o neupřímnosti a snaze použít zmíněná hesla jako pouhý výtah k moci… ale to spíše tehdy, máme-li na mysli „vůdce“ (řekněme Petra Vandase), a i zde bych byl opatrný. Jinak je lepší mluvit o politickém jazyku, o identitě, která slouží také k tomu, aby hnutí či strana měly nějakou tvář, něco, kolem čeho se shromáždí sympatizanti, příslušníci kmene. A to nemůže být založené na neupřímnosti, s tímto slovem si příliš nepomůžeme.

Důležitější je sledovat směsi hesel a programů, které nám DS (DSSS) a podobné, sebeobskurnější strany a straničky představují. Tedy vše to, co se zde prosazuje vedle tradičních autoritativních, xenofobních a nedemokratických postojů a hodnot, aby se přiblížilo k těm, kteří by od piva rádi sledovali politickou důslednost alespoň někoho.

Souhlasím s těmi, kteří říkají, že postup státu je spíše směšný a že v době, kdy se zase začíná hledat nějaká silná (národní?) jednota, to může přinést neonacistům jen další body. Problém ani zde nestojí tam, kam se jej mnozí snaží postavit — tedy kolik dalších policejních zásahů je nezbytné provést, kolik represe je ještě možné uplatňovat. To je už faktickou odpovědí na to, co má společnost dělat, jakým způsobem se vypořádávat s „úchylkami".

Otázkou je totiž už to, kolik moci, kde a jakou má stát vůbec disponovat. A tam, z mého pohledu, se utváří příznačná zkratka, automatizuje se odpověď, respektive odpověď se předkládá před samotné ptaní. Přitom tento druh opozice vyrůstá právě na přebujelosti státní moci, kterou se ve skutečnosti opájí... a dovolím si trochu nepatřičné historizace: není to poprvé.

Je logické, že zásah státu může heroizovat a posílit hnutí, proti kterému je veden. Pohled bych směroval právě k samotné legitimitě státní moci, tedy ke způsobům, jak státní orgány zásahy své moci opravňují a jak se to setkává se společenskou kritikou. Abych to ještě projasnil, jde mi o etiku, samozřejmě, DS je stále především bandou rasistů, ale bylo by myslím málo důsledné se zabývat pouze schopností dobrého (od)souzení.

Je třeba vnímat program těchto „extremistů", sledovat, které body jejich kritiky jsou nebo nejsou legitimní a co všechno se pod rouškou tradičních hesel skrývá. Pozornost by se ale měla soustředit také tam, kde ve společnosti dochází k nejprudším bojům o legitimitu a jak si v této konfrontaci státní moc nárokuje jednat.

Pro koho je  případný represivní zásah ještě srozumitelný a naopak, kde a z čeho rostou body preferencí DS, kterých se dosud bál málokdo. Nakonec, a myslím především, se ptejme, kam až lze zajít při „obraně“ těch zbývajících svobod polistopadové společnosti, oné „demokracie“, která se postupně dostává i do štítu stran, jakou je DSSS.