Jindřich Šídlo se v článku „O primitivním antikomunismu“ ptá, proč bývá veřejný antikomunismus, tak, jak jsme jej svědky v poslední době, nazýván „primitivním“.

Co a proč je vlastně tedy „primitivní“. V lidovém podání na to stěží najdeme vědecky erudovanou definici, proto mi dovolte vlastní neumělý pokus. Primitivní je pro mne to, co podléhá pudům a není zkultivováno civilizačním procesem, chování bližší živočišnosti než lidské transformaci.

Nesmyslnost slova primitivní ve spojení se současným antikomunismem tkví podle Šídla v tom, že „antikomunismus“ je "naprosto normální, přirozenou a mnoha lidmi hluboce prožívanou reakcí v zemi, kde vedle sebe stále ještě žijí nepotrestaní zločinci se svými oběťmi." 

Pudově zajisté, přesně tak to funguje. A civilizační akt, který člověk vykonává na svých pudových reakcích a emocích, spočívá v první řadě v tom, že oddělí jednotlivé aktéry od idejí (lidí, kteří byli takto v posledních měsících osočeni z příklonu ke komunismu, není tak málo, přitom počet reálně se hlásících k této ideji je mezi nimi věru mizivý). Dále v tom, že se — v případě, že je toho schopen, tedy v případě, že se dostal nad oblast svého primitivismu — lehce na dohled vzdálí svému strachu a odtud reálně zhodnotí, jestli onen relikt pudu, který má v samém svém základu tendenci k sebemnožení, je odpovídající. Pokud ano, je schopen se za něj postavit a jeho pobídky dále rozvíjet.

Tendence k tomu považovat poukazování na hrozbu tajemného spiknutí ČSSD s KSČM za účelem navrácení minulosti za poněkud primitivní reakce či postoje stoupá tím, že je tato údajná hrozba využívána k manipulaci veřejných emocí směrem ke strachu a k negativní volbě. To samo, pochopitelně, není aktivitou primitivní, nýbrž promyšlenou, problém však je, že cílovou skupinou manipulace jsou ti, kteří jsou ochotni ji primitivně zpracovat a zcela pudově vzít nabízenou emocí za vděk. O tom, nakolik aktéři z posledních dní své interpretaci událostí věří či nikoliv, o tom bych nerada diskutovala ani s Jindřichem Šídlem (JŠ tvrdí, že takový Nečas sám ničemu z toho, co říká, nevěří) ani s nikým jiným, nevím. Nemohu si pomoci, ale alespoň z některých pudovost dosti čiší.

Tolik žádanou odpověď pro pana Šídla, ale problém bych ještě zcela neopouštěla. Jeho základní tezi, že člověk je tvor v zásadě pudový a jeho složka humanistická je vlastně jen takovým již dávno překonaným přežitkem dob minulých — a vlastně ještě dále, že soucit je jen dětinskou naivitou neznalých a víra v lidskou schopnost civilizovat sebe sama „berličkou“ před přiznáním tvrdé reality života a přizpůsobením jí — to vše najdeme nejen v primitivním antikomunismu, ale i v primitivním vztahu ke svým bližním a primitivním pojetí člověka jako bytosti sebou samou nevládnoucí, svými pudy vláčené. Prostě v tom, co nevidí člověka jako bytost pokrokovou a sebe sama transformující, ale jako bytost poddanou svým pudům, zkrátka primitivní.