Česká pravice v době Topolánkovy vlády zřídila Ústav pro studium totalitních režimů se zřejmým politickým zadáním. Měl se snažit kodifikovat vyklad československé poválečné minulosti tak, aby podporoval její mocenské zájmy.

Oč šlo, mohlo být každému, kdo o to stál, od počátku jasné: vykládat československé období 1945-1989 jako temný monolit (odtud slovo totalita). Účel takového plánu je také zcela zřejmý: pravice, která zde stvořila systém institucionalizované korupce a začala se propadat do marasmu, jehož současnou míru půvabně ilustrovala Mladá fronta dnes hlavním titulkem svého čtvrtečního vydání: „Členové ODS pláčou. Mezi lidi nemůžeme,“ potřebovala co nejpevněji ukotvit velkovyprávění, jehož pointou by byla věta: „I když pláčem, i když nemůžeme mezi lidi, jsme aspoň lepší než komunisté.“

Kvůli tomu ÚSTR vznikl: aby připravoval munici tohoto druhu, disciplinoval veškerou českou principiálně přemýšlející levici jako potenciální nositelku „nové totality“ a konečně aby umožňoval před každými volbami české pravici provést znovu a znovu totožný trik: „Možná, že krademe, možná, že si děti nemohou dovolit školní obědy, možná, že důchodci z hladu kradou jídlo v samoobsluhách, možná, že jsme rozvrátili všechno, co se dalo, ale: Pořád a provždy jsme lepší než komunisté, kteří jsou naší jedinou alternativou.“

Nebyl to úplně špatný plán, zvláště v situaci, kdy už vůbec jiný plán nezbýval. Narazil ale na několik úskalí. Za prvé: česká pravice si bůhví proč myslela, že Senát zůstane v jejích rukou navždy, a tak kontrolu na Ústavem svěřila právě této instituci. Dnes v něm má ovšem většinu sociální demokracie a tak radu ÚSTR obsazují lidé vybírání sociálně-demokratickou většinou. Tak to — pravicový — zákonodárce zamýšlel. To jsou účinky demokracie.

Za druhé: začalo se ukazovat, že slova „studium“ a „totalitní režim“ se k sobě mají jako voda a oheň. Zvláště vtipný příklad badatelsko-ideologického karambolu popsal minulý týden v textu prodchnutém půvabnou ironií Jan Schneider v České pozici: Popisuje zde, jak dokumenty střežené ÚSTR, před časem zveřejněné v Rusku a pod tímto tlakem tedy konečně — jako „hořčice po večeři“ — i u nás, potvrzují to, o čem se dříve jen tu a tam spekulovalo: sovětská okupační vojska byla v listopadu 1989 připravena chránit civilní obyvatelstvo před případným pokusem režimu utopit cinkání klíči v krvi.

Jinak řečeno pojem „totalitní režim“ je už sémanticky vadný, pojem totalita, úplnost nikdy nemůže společenskou skutečnost adekvátně popsat. Po čtyřicet let tu panoval autoritářský režim komunistické strany, který ovšem procházel různými fázemi: jiná byla padesátá léta charakterizovaná bolševickým fanatismem a jeho postupným slábnutím; jiná léta šedesátá, v nichž se postupně sbíraly síly k okouzlujícímu jaru 1968 s jeho tragickým vyústěním a marným, avšak původně nikoli beznadějným bojem o uchování co nejširšího prostoru svobody.

I za Husákovy normalizace byla jiná léta sedmdesátá počínající ohavným lámáním páteří a nastolováním režimu sobectví a přetvářky, a zase jiná byla léta osmdesátá postupně se ubírající k perestrojce, na jejímž konci přišla revoluce, o níž, jak již dnes víme, můžeme hovořit jako o sametové nejen díky Václavu Havlovi, ale také díky Michailu Gorbačovovi.