O programové stránce rozvrácené české pravice je skoro marné mluvit. Z Klausova eklektického souboru nacionálních, sociálních a neoliberálních motivů žádná doktrína, kterou by si ODS mohla osvojit, nevznikla, TOP 09 není strana, u jejíhož zrodu by stály jiné než marketingové motivy, a Věci veřejné nikdy nebyly ani stranou, nýbrž politickou divizí vlivné bezpečnostní agentury. Urážkou politiky by bylo vůbec se zde zmiňovat o piknikovém klubu osmidenní ministryně obrany.

I když tu byly relativně slibné pokusy ideologii ODS formulovat v duchu texaského republikánství: „Svět založený na vítězích a poražených je svět krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný“, jak pravil na kongresu ODS v roce 2007 tehdy ještě málo známý Tomáš Chalupa (a zřejmě právě toto vyznání darwinistického katechismu jej předurčilo ke spravování úřadu, do nějž mu Martin Bursík prostřílel cestu), nakonec si ODS na plakáty psala přece o krapet méně upřímná hesla.

Postupem času si totiž česká pravice osvojila jednoduchý model politiky: fakticky neprovozuje nic jiného nežli korupčně-klientské sítě přisáté k veřejným rozpočtům. Celá rétorika škrtů ostatně maskuje, že obsluha institucionalizované korupce už je pro českou pravici příliš nákladná. Bezelstně to prozradili dva delegáti posledního kongresu ODS v památném rozhovoru, který by mohl stát jednou na jejím náhrobním kameni jako epitaf: „Lidem vadí, že na jedné straně škrtáme a na druhé straně krademe. — To je pravda, poslední dobou jsme škrtali moc.“

Co tedy nahrazuje české pravici program? Ještě před minulými volbami zabralo strašení řeckou lží: za pomoci loajálních a nekompetentních médií se podařilo lidem nalhat, že si žili nad poměry a že nám hrozí ekonomický krach: jako by deficit veřejných rozpočtů byl způsobován přemírou sociálních výdajů, a nikoli organizovanou hospodářskou kriminalitou, která je hlavním obsahem činnosti všech stran vládní koalice. To byl ovšem trik na jedno použití.

Druhým programovým motivem, který zbývá české pravici, je strašení návratem komunistů, které čtvrt století po pádu Husákova režimu začíná nebezpečně připomínat tehdejší ustavičné vzpomínání na boje s nacisty, jako poslední zdroj vlastní legitimity. Tehdy chodila po školách vzpomínat Gusta Fučíková, dneska třeba Petr Placák. I tehdy se sestavovaly seznamy protistátních živlů.

Abychom si rozuměli: netvrdíme, že bychom měli pěstovat nějakou nostalgii po zlatých 80. letech, ať si na ně vzpomíná každý, jak chce; sami jsme ostatně připraveni každého přesvědčit, že to věru nebyla „žádná zelená loučka, po níž se člověk vede s Ančou na procházku“, jak v nějakém nepravděpodobném návalu poetismu popsal těžkost života Gustáv Husák osobně.

Zato tvrdíme, že v době klimatického rozvratu, dramatického nárůstu nerovnosti a s ním souvisejícího rozpadu sociální soudržnosti, řádění nadnárodního kapitálu a s ním související krize demokratické politiky a bouřlivých technologických proměn je tak umanuté upírání pozornosti k historii přece jen již relativně dávné, projevem zmatené, ideologií poutané společnosti.

A ovšem režim současné české pravice se i zde může spoléhat na to, že v médiích má dost loajálních reproduktorů, které o posledním tajemství komunistů — že už jsou v principu stejní jako všichni ostatní — ochotně pomlčí a dál budou bojovat s Husákem a Biľakem, jako by se právě na tanku chystali vrátit k moci, znovu hranice obepnout ostnatými dráty, zavést povinnou dvouletou vojnu a v zápětí zřejmě obsadit bratrskou pomocí celý bývalý východní blok, protože sami by jako ostrůvek v EU nemohli obstát, ani kdyby jim v tom pomáhal Václav Klaus osobně.