O programové stránce rozvrácené české pravice je skoro marné mluvit. Z Klausova eklektického souboru nacionálních, sociálních a neoliberálních motivů žádná doktrína, kterou by si ODS mohla osvojit, nevznikla, TOP 09 není strana, u jejíhož zrodu by stály jiné než marketingové motivy, a Věci veřejné nikdy nebyly ani stranou, nýbrž politickou divizí vlivné bezpečnostní agentury. Urážkou politiky by bylo vůbec se zde zmiňovat o piknikovém klubu osmidenní ministryně obrany.

I když tu byly relativně slibné pokusy ideologii ODS formulovat v duchu texaského republikánství: „Svět založený na vítězích a poražených je svět krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný“, jak pravil na kongresu ODS v roce 2007 tehdy ještě málo známý Tomáš Chalupa (a zřejmě právě toto vyznání darwinistického katechismu jej předurčilo ke spravování úřadu, do nějž mu Martin Bursík prostřílel cestu), nakonec si ODS na plakáty psala přece o krapet méně upřímná hesla.

Postupem času si totiž česká pravice osvojila jednoduchý model politiky: fakticky neprovozuje nic jiného nežli korupčně-klientské sítě přisáté k veřejným rozpočtům. Celá rétorika škrtů ostatně maskuje, že obsluha institucionalizované korupce už je pro českou pravici příliš nákladná. Bezelstně to prozradili dva delegáti posledního kongresu ODS v památném rozhovoru, který by mohl stát jednou na jejím náhrobním kameni jako epitaf: „Lidem vadí, že na jedné straně škrtáme a na druhé straně krademe. — To je pravda, poslední dobou jsme škrtali moc.“

Co tedy nahrazuje české pravici program? Ještě před minulými volbami zabralo strašení řeckou lží: za pomoci loajálních a nekompetentních médií se podařilo lidem nalhat, že si žili nad poměry a že nám hrozí ekonomický krach: jako by deficit veřejných rozpočtů byl způsobován přemírou sociálních výdajů, a nikoli organizovanou hospodářskou kriminalitou, která je hlavním obsahem činnosti všech stran vládní koalice. To byl ovšem trik na jedno použití.

Druhým programovým motivem, který zbývá české pravici, je strašení návratem komunistů, které čtvrt století po pádu Husákova režimu začíná nebezpečně připomínat tehdejší ustavičné vzpomínání na boje s nacisty, jako poslední zdroj vlastní legitimity. Tehdy chodila po školách vzpomínat Gusta Fučíková, dneska třeba Petr Placák. I tehdy se sestavovaly seznamy protistátních živlů.

Abychom si rozuměli: netvrdíme, že bychom měli pěstovat nějakou nostalgii po zlatých 80. letech, ať si na ně vzpomíná každý, jak chce; sami jsme ostatně připraveni každého přesvědčit, že to věru nebyla „žádná zelená loučka, po níž se člověk vede s Ančou na procházku“, jak v nějakém nepravděpodobném návalu poetismu popsal těžkost života Gustáv Husák osobně.

Zato tvrdíme, že v době klimatického rozvratu, dramatického nárůstu nerovnosti a s ním souvisejícího rozpadu sociální soudržnosti, řádění nadnárodního kapitálu a s ním související krize demokratické politiky a bouřlivých technologických proměn je tak umanuté upírání pozornosti k historii přece jen již relativně dávné, projevem zmatené, ideologií poutané společnosti.

A ovšem režim současné české pravice se i zde může spoléhat na to, že v médiích má dost loajálních reproduktorů, které o posledním tajemství komunistů — že už jsou v principu stejní jako všichni ostatní — ochotně pomlčí a dál budou bojovat s Husákem a Biľakem, jako by se právě na tanku chystali vrátit k moci, znovu hranice obepnout ostnatými dráty, zavést povinnou dvouletou vojnu a v zápětí zřejmě obsadit bratrskou pomocí celý bývalý východní blok, protože sami by jako ostrůvek v EU nemohli obstát, ani kdyby jim v tom pomáhal Václav Klaus osobně.

Fakt, že se o hrozbě pětadvacet let mrtvé píše v českých médiích nepoměrně více, nežli o klimatickém rozvratu je tak povážlivou ukázkou naší kolektivní zabedněnosti, že na ni budoucí historici jistě zůstanou zírat v hlubokém úžasu: jak bylo možné, že v demokratické, relativně svobodné, relativně otevřené společnosti tak fatálně selhávala komunikace o tom, co bylo ve skutečnosti podstatné?

Celá poslední aférka kolem orwellovsky pojmenovaného Ústavu pro studium totalitárních režimů, který je však ve skutečnosti Ústavem pro kodifikaci pravého pravicového výkladu dějin, je malou ilustrací programového zoufalství české pravice. Rozvzpomeňme se, jak vznikl.

Nejprve bez ohledu na rétoriku škrtů si česká pravice v důsledku kampaně antikomunistického fanatika Pavla Žáčka zřídila jakési ministerstvo pravdy o poválečných československých dějinách. Už sám pojem totality vetknutý do erbu tohoto podniku je absurdní přinejmenším s ohledem na šedesátá léta, v jejichž převážné části zde zřejmě panovala vyšší míra politické kultury a celkové sociálně-kulturní vyspělosti, než jakou zakoušíme dnes.

Česká pravice přitom prokázala politováníhodný nedostatek politické fantazie, když správu svého ministerstva pravdy kompletně vložila do rukou Senátu, jenž přece měl podle pouček politologů typu současného ministra školství, kteří jsou ochotni podnes popisovat ODS jako konzervativní stranu, vždy zůstat v rukou pravice. Demokracie, potvůrka, jim ale zkřížila plány. Senát ovládla ČSSD.

V tom, že sociální demokracie nyní obsazuje vedení ÚSTR svými lidmi, by bylo možno vidět počátek stavění věcí z hlav na nohy, kdyby se ovšem sama nenechala antikomunistickou rétorikou zahnat do kouta a s kalhotami staženými daleko před brodem nespěchala slibovat, že po vyhraných volbách Ústav pro překrucování dějin nezruší. Přitom nic rozumnějšího s ním provést pochopitelně nelze.

Je to ve své podstatě radikálně nedemokratická instituce, která vznikla s cílem okupovat veřejný prostor výlučným, ideologicky motivovaným výkladem historie. Jeho jedinou kladnou stránkou je archiv dokumentů, ale ten je možné přece uchovat i bez honů na Milana Kunderu či odporných výstav tváří estebáků, nebezpečně připomínajících veřejné půlhodinky nenávisti.

Jedním zákonem, ba možná i jen novelou lze z ideologického Ústavu pro nápravu vzpomínek Čechů učinit praktický Archiv dokumentů z let 1948-1989 s minimem nutných pracovníků, přístupný všem badatelům bez rozdílu politického přesvědčení. Veškerý rozpočet, který jde dnes v ÚSTR z podstatné části na propagandu, je možné převést do režimu Grantové agentury ČR na reálnou badatelskou práci.

Že sociální demokracie nemá dost sebevědomí, aby takto jednoduchý, věcný postup vytyčila a ve veřejném prostoru obhájila, ukazuje na dvě věci: jednak, že se — vcelku právem — obává hysterie českých médií, která sama jsou z velké části infikována antikomunistickým třeštěním, jednak že nemá dost sebevědomí, aby věcně správný postoj ve veřejném prostoru obhájila; a nadto se zabývala problémem médií jako zásadní politickou otázkou.

Vezměte pravici antikomunismus a zůstane holá jak vejce bez skořápky. Nečeká ji nic než bolestná a dlouhá cesta do formátu, v němž nebude vzbuzovat vyloženě opovržení, v němž se zcivilizuje alespoň do stavu odpovídajícího jejím západoevropským protějškům. Bude to tvář pravděpodobně již bez ODS — a s hlubokou rezervou ke Klausovu neblahému dědictví.

Na levici je situace přece jen komplikovanější. O komunistech nemusíme vůbec hovořit. Oni vlastně pouhou svou parlamentní existencí poskytují české pravici poslední zdroj její legitimity. A pravice právě tím, že je líčí, jako svou principiální alternativu, činí je pro řadu lidí přitažlivými. Komunisté tak mohou chytře mlčet, kampaň pro ně a za ně vedou antikomunisté. A povětšinou také mlčí, buď z chytrosti, anebo prostě proto, že nemají co říct.

Až se z tohoto šíleného tance ve vroucím objetí čeští komunisté a čeští antikomunisté vymaní, nejlépe tak, že se KSČM ocitne ve vládním angažmá, ukáže se, že komunisté byli jen papírovým drakem pro ty, kteří před nimi varovali, či těšínským jablíčkem pro ty, kteří si od nich cokoli slibovali. Teprve pak by se v prostoru vlevo od ČSSD mohlo začít dít něco podnětného. Že by přišli s nějakou iniciativou komunisté sami, to od nich nemůžeme čekat: současný stav jim totiž vyhovuje právě tak jako Kalouskovi s Nečasem.

Zbývá sociální demokracie. Její tápání nad ÚSTR je symptomatické. Sociálním demokratům se často v plebejsky zploštělých odsudcích české politiky křivdí, že „jsou úplně stejní jako odéesáci“. Kolikrát jsme již tuto nesmyslnou floskuli, která je klasickým projevem rádoby zdravého, ve skutečnosti však typicky mdlého selského rozumu, slyšeli?

Ani sami sociální demokraté nebudou popírat, že nákaza institucionalizované korupce podstatné části těla jejich strany zasáhla. O tom nemůže být sporu. Na druhou stranu je stejně tak nesporné, že ve vnitřní politické kultuře ČSSD se takové počínání většinově stále ještě pokládá za deviaci, nikoli za normu. A lidí, kteří posud vstupují do ČSSD vyloženě s ideovou motivací, není málo.

Potíž je jinde. ČSSD dlouhodobě a hrubě podceňuje programovou práci. Jedině tím je možné vysvětlit povážlivé klopýtnutí Jana Mládka na sjezdu. Přitom to, co chtěl říct, snad nemělo špatnou intenci. Když se podíváme na včera odhalený celosvětový skandál s úniky miliardářů do daňových přístavů, dostanou Mládkova slova o parazitech — jako jsou u nás k této své amorální praxi se navíc hrdě hlásící Zdeněk Bakala či Karel Janeček — zcela reálný obsah. Ovšem je jasné, že běžní živnostníci, kteří jsou mnohem většími proletáři, nežli Mládek sám, a kterých je samozřejmě většina, museli být jeho slovy právem vyděšeni.

Po Mládkovi se nadšeně několik týdnů vozila česká média, jeho nešťastné ostré slovo, kterým dost možná chtěl, jsa často podezříván z přílišné příchylnosti k neoliberálním ekonomickým schématům, demonstrovat svou sociálnědemokratickou rozhodnost, se s ním zřejmě potáhne dlouho, aniž by to bylo zcela spravedlivé.

Přitom podíváte-li se na sjezdový projev stínového ministra životního prostředí Jiřího Zimoly, v němž nepokrytě straní ničitelům přírody a za reálný problém označuje ekologické iniciativy, zjistíte, že byl svým obsahem mnohem skandálnější nežli Mládkovo vystoupení. Zde je opravdu třeba se ptát: jak se přesně hodlá ČSSD od ODS odlišit?

No a pak přijde stínový ministr zemědělství Hašek s nápadem jako by nalezeným v nějaké aktovce po ministru Drábkovi: že by nezaměstnaní mohli uklízet v lese. Odpusťme si protentokrát veškerou ironii, kterou skvostný Haškův nápad vábí jako květy jiřin sosáčky čmeláků, a spíše se pozastavme nad systémovými předpoklady tohoto typu programového kutilství.

Zbytečná ústupnost ve sporu o ÚSTR, nešťastné škobrtnutí Jana Mládka, skandální projev Jiřího Zimoly i rozpustilý, snad ani vážně nemíněný nápad Michala Haška mají totiž společného jmenovatele: tragický nedostatek programové debaty, programového zázemí. V tomto světle a s odstupem se rozhodnutí delegátů ostravského sjezdu ČSSD zrušit programovou debatu jeví ještě závažnějším než na místě samém.

Osud ODS i hluboké potíže řady partnerských sociálně demokratických stran napříč Evropou by měly české sociální demokraty varovat. Přitom systémové prostředky, jak úpadku úrovně politického programového myšlení čelit, ČSSD má: nic jí například nebrání vést mnohem důkladnější, pravidelný rozhovor s občanskými iniciativami, z nichž mnohé k ní nakonec vzhlížejí jako k jediné naději na prosazení alespoň některých základních změn.

Ale v ryzím zájmu sociálních demokratů je vracet obsah politice jako takové: začít by se mohlo například prosazením zákona o politických nadacích podle německého vzoru či skutečně velkorysým zákonem o obecném referendu.