hysterický výlev premiéra a hlavně jeho drzost, nekonečná drzost, taková drzost, že se vůči ní i symbol ležaté osmičky stává něčím pouze konečným a dílčím ...

Necasova reakce je samozrejme prepjata a je jen dobre, ze Senat Lisku neschvalil.

Ale uprimne, i ti ostatni kandidati, schvaleni CSSD, vzbuzuji pochyby - Lukas Jelinek je politolog (nikoli historik) se silnou stranickou afiliaci k CSSD a odborna zpusobilost antropologa Michala Uhla je mi zcela nejasna (zivotni osudy a zasluhy rodicu stacit nemohou).

Myslim, ze v Rade USTR by meli zasedat predevsim (ac nejen) historici s prokazatelnou odbornosti a bez vyrazne stranicke afiliace - jedine tak se vyhneme věčným (a casto opravnenym) narkum o politizaci tehle instituce. A abych nemluvil jen obecne - ve vedeni USTR bych rad videl treba doc. Pullmanna ci nekoho podobneho.

Souhlasím s p.Ujfaluši. Zdá se, že opozici vůbec nevadila politizace USTR, ale jenom skutečnost, že to byla pravicová politizace. Levicová politizace je zjevně zcela v pořádku. Čekají nás smutné časy.

Proč by tam měli sedět jenom historikové? Téma totalitních režimů je z odborného hlediska stejně tak politologické jako historické. Koneckonců, oddělovat dnes historii od dalších sociálních věd je prakticky nemožné. Resp. je to možné, pokud chceme historii zazdít někam do muzea a to muzeum zavřít. Každý pořádný historik je dneska i trochu antropolog, aspoň pokud dělá něco víc než "prezidentem v letech xxx byl yyy".

Michal Pullmann je zajisté dobrá volba, ale Michal je odpůrcem samotného konceptu totalitarismu, tak si nejsem jistý, jestli by vůbec byl ochoten na tohle přistoupit. Navíc bych řekl, že je politicky víc vlevo než Jelínek či Bureš (když už Vám tak záleží na tom, aby ten člověk byl "nestranný" - historici mají taky názor, i když ne vždy je na první pohled vidět).

Antropolog Michal Uhl, pokud vím, nemá ještě ani obhájenou disertační práci. Magisterské studium oboru antropologie opravdu není kvalifikací pro působení v radě významné odborné instituce. Pan Uhl je tam jasně z důvodů svého politického angažmá. Byl bych rád, kdyby to ČSSD aspoň řekla jasně a přestala hrát tu pokryteckou hru na "odpolitizování" USTR..

Obávám se, že úplně stejně to teď bude s Ústavním soudem, bankovní radou, atd. atd. atd. Smutné.

Historik přichází do Rady s Janem Burešem. Jinak většina oslovených historiků svoje angažmá odmítla. Ale budiž. Historiky bych rád viděl zejména ve Vědecké radě. Ovšem Rada ÚSTR je spíše orgán občansko-politický (navrhovat mohou i zahrádkáři, volí senátoři). I to je dědictví po partě zakladatelů...

ahoj Martine,
díky za reakci, zkusím to zpřesnit, protože nereaguješ na to, co jsem chtěl říct... a mimochodem, známe se (Řež, Divus), tak si nemusíme vykat.

Argumentoval jsem proti tomu, aby byli do rady jmenováni lidi bez potřebné odbornosti (jako Michal Uhl), nebo lidé profilovaní výrazně stranicky (jako Lukáš Jelínek). U LJ nechci zpochybňovat jeho odbornost, ale holt platí, že pokud má CSSD nějakého svého "dvorního politologa", je to právě on, což znovu může - a svým způsobem oprávněně - rozněcovat ty věčné debaty o politizaci USTR.

Jinak řečeno, šlo mi opravdu o vyhraněnou "stranickost", nikoli o "nestrannost" (ve smyslu zdánlivé objektivity), jak o ní mluvíš ty. Depolitizovat radu v tvém smyslu (zdánlivé objektivity) je opravdu iluzorní, ale bylo by záhodno ji v max. míře "de-stranizovat" (oprostit od prvoplánového vlivu stran a jejich snah ovlivňovat výklad dějin).

Nemělo jít ani o fedrování historiků (či konkrétně Michala Pullmanna) jako jedině způsobilých, byť to tak mohlo vyznít... Vidím pro výběr radních 3 smysluplná kritéria, která by byla USTR ku prospěchu - 1) odborná způsobilost napříč relevantními obory, 2) životní zkušenosti související s tématem, 3) ideová pestrost, kterou jednotliví radní zosobnují (vyplývá z bodů 1+2).

V návaznosti na kritéria navrhovaná v posledním příspěvku si dovolím podotknout, že životní či osobní zkušenost může být na úkor objektivity. Pěkně to ilustruje třeba téma poválečných odsunů. Člověk, který za války přišel o své blízké, je jistě hodnotí jinak než ten, který s odstupem času jen v hrůze zjišťuje, jakých zvěrstev se na Němcích lidé dopouštěli.

Petr Šabata v příspěvku Životní zkušenosti správně uvádí, že životní (rodinná) zkušenost může být na úkor objektivity, třeba při rozhodování o tom kdo má být členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). V dnešní sjednocující se Evropě, a i trochu i v České republice, odplatová (retribuční) spravedlnost však naštěstí stále slábne, téměř vymizela krevní msta, její základ a ke slovu tu přichází odpovědnost individuální, ať už soudní, či politická. V Irsku, v Baskicku, ale i v Bosně a v Kosovu se postupně, byť obtížně překonává ono „oni“ a „my“, ona kolektivní a navíc ještě dědičná odpovědnost, která stále zatěžuje část české a - ve velmi malé míře - i německé a rakouské veřejnosti. Je pravda, že třeba menšina členů české Konfederace politických vězňů se přerodila z obětí státního teroru 40. a 50. let v odbojáře - mstitele, potlačující vše „komunistické“. Činí tak v duchu třídního boje 50. let. Ten měl ostatně zdroj v poválečné etnické čistce, tedy vyhnání téměř tří milionů německého civilního obyvatelstva, nazývaného eufemisticky odsunem.
Osobní zkušenost však nebránila katolickému knězi Antonu Ottemu z Bavorska, původně ze slezské Vidnavy, aby uznal vinu svého otce, který gestapu udal dva protinacistické odbojáře, jež pak nacisté popravili. S trestem smrti, jenž za to jeho otce v roce 1945 postihl, Anton Otte ovšem nesouhlasí, považuje ho za nepřiměřený. To je sice extrémní případ, ale nejen Seligerova obec (sudetoněmečtí sociální demokraté), ale i početná sudetoněmecká křesťansko-demokratická Ackermannova obec, v níž Otte působí, vykazuje jasně zamítavé postoje k nacismu a k chápání dějin jako boje či odplaty různých náboženských, etnických, sociálních či politických skupin.
Pokud jde o radu ÚSTR, zákon, podobně jako v případě rad veřejnoprávních médií – rozhlasu, televize a ČTK – vymezuje její pravomoci tak, aby vedení (řízení) instituce zůstalo v rukou ředitele a jím vybraných pracovníků a rada dohlížela jen na naplňování zákona. Kromě rozpočtu a plánu činnosti se rada, která není ani správní, ani dozorčí radou, podílí na řízení ústavu vlastně jen tím, že jmenuje a odvolává ředitele. Způsob výběru členů rady ÚSTR (ale také rad médií) je hodný kritiky, změna zákonným či revolučním způsobem je zde žádoucí; sám dávám přednost cestě zákonné před revoluční a také před stesky na možný střet zájmů nebo neostatečné vzdělání. ÚSTR a jeho poslání – ať už politické, žádoucí nebo předstírané) je jako celek závažným společenským problémem, a pozastavovat se nad tím, jako to činí Jan Konvalinka, že nějaký člen rady ÚSTR je jen magistr a doktorskou práci dosud neobhájil, a to za situace, kdy v těchto radách mohou zasedat i lidé bez jakéhokoliv vyššího vzdělání, je zavádějící. Osobnostní kritéria jsou podle mne snad jediná správná část zákona, zpřísňovat je z pilnosti je nedemokratické.
Co ale s ÚSTR? Od roku 2008, kdy vznikl zákon o ÚSTR, si myslím, že správné řešení je ústav zákonem zase zrušit. V tomto postoji jsem se utvrdil článkem Pavla Balouna (http://www.denikreferendum.cz/clanek/14995-zapas-o-pamet-na-pude-parlamentu) z 15.2., nazvaném „Zápas o paměť na půdě parlamentu?“, který ukazuje, proč levice v parlamentu nevede dostatečně důrazně zápas proti vulgárně ideologickému výkladu minulého režimu, který se pravice úspěšně snaží postupnými kroky legalizovat a učinit oficiálním. Zákon, který by ÚSTR rušil, by ovšem mohl – a měl – upravit, že Archiv ústavu se stane součástí Národního archivu ne až v roce 2930, jak stanoví dnešní zákon, ale už nyní. A činnost badatelskou a osvětovou, pokud jde o zapomínané a hlavně falšované nedávné dějiny, by mohl převzít, asi i bez zákona, Ústav soudobých dějin Akademie věd. A to včetně odhalování průběhu a příčin poválečných etnických čistek.

Ořečtěte si prosím ještě jednou text, pod kterým diskutujeme. Jiří Dienstbier v něm v reakci na výroky Petra Nečase tvrdí, že "snahou Senátu je zvolit do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů kvalifikované odborníky" , kteří byli "zvoleni byli pouze pro jejich nezpochybnitelnou odbornost vzhledem k poslání ÚSTR“.

Konstatuji, že to jednoduše není pravda (jinak proti zvoleným osobám vůbec nic nemám).

Jinak děkuju, že jste připomněl mimořádnou postavu otce Antona Otteho. To, jak přetavil tragédii své rodiny v celoživotní úsilí o usmíření a odpuštění, je fascinující. Člověk by to rád napodobil, kdyby toho ovšem byl schopen.

Poslední poznámka: ústavy Akademie věd jsou fajn místa (v jednom pracuju), a nepochybuju o tom, že by agendu (a rozpočet) USTR rádi převzaly, ale ale jsou určeny především pro základní vědecký výzkum. Poslání USTR mělo snad být mnohem širší.