Pravicové vlády se opíraly a dosud opírají o antikomunistický konsensus. Tomu do značné míry podléhala a podléhá i sociální demokracie - viz oživení tzv. Bohumínského usnesení na posledním sjezdu. Antikomunismus hlásá jednoduchou ideologii: v roce 1948 - 1989 tu vládla totalita a KSČM navazuje na předlistopadovou KSČ. Tato jednoduchá ideologie má pro svou srozumitelnost a špatné dějinné zkušenosti i špatné svědomí stále značný ohlas.

Jde o to, aby se naše společnost i sociální demokracie osvobodila od tohoto zjednodušujícího schématu umožňujícího vládnout pravicovým elitám.

Koncept totalitarismu pochází od H.Arendt, která ovšem srovnala nacismus a stalinismus. Naši antikomunisté udělali rovnítko: stalinismus = československý komunismus 1948 - 1989 a v devadesátých letech dokonce hlásali: komunismus = fašismus = nacismus.

Režim v letech 1948-1989 byl nedemokratický, ale stalinistický byl pouze v letech 1948-1953 a ani tehdy se nedá mluvit o totalitě ve smyslu úplné kontroly všeho a nade vším. Ano, celou dobu vládla komunistická strana, ke své vládě užívala cenzuru, tajnou policii a represe, ale tvrdit, že to byl jeden totalitární systém v období celých 41 let je historická lež.

Proto je dobře, že se ÚSTR začal vymaňovat z rukou lidí, kteří hlásali jednoduchá antikomunistická schémata a byli si schopni vypomáhat i takovými historickými lži jako že Mašínové připravovali atentát na Gottwalda.

Myslím, že se můžeme těšit na výsledky bádání bez antikomunistických brýli, které samy byly totolitárně zabarveny.

V si vážně myslíte, že je vhodný, aby pohled popravených a uvězněných měl stejnou váhu jako pohled lidí, kteří byli úplně v pohodě?

A Vy si myslíte, že komunisté a svazáci v pravicových stranách jsou lepší než komunisté v KSČM? A že jsou naše pravicové strany kvalitativně lepší než KSČM? V čem? V názvu?

Tak například v pravicových stranách není úplně normální, když bejvalej bachař prohlašuje politické vězně za parazity :) http://www.kscm.cz/uvodni-stranka/31348/kdo-je-vyvrhel?previev=archiv Ale jde mi spíš o to "Do sociálně demokratického vyprávění patří uvěznění a popravení ... i lidé, pro které padesátá léta znamenala příchod lékařské péče a veřejné dopravy, a tedy výrazné zlepšení životních podmínek". Moje sociálnědemokratická babička nedávno zkritizovala člověka jenom za to, že recitoval Nezvala, nemyslím, že by z podobné plurality byla nadšená.

ale já bych to spíš formuloval tak, že "jednotnou totalitu" ve smyslu: nediferencovaný obraz nerozlišující dostatečně citlivě různá období a různé zkušenosti jednotlivých lidí a společenských skupin, nezná ne pouze sociálně demokratické, ale žádné seriózní vyprávění o dějinách. Jinak je to vždy propaganda, třeba vedená ušlechtilými pohnutkami.

V pravicových stranách je normální, že Pinochet, který zavraždil ca 7x víc lidí než v ČSR je hrdina (rodina Bendů). V pravicových stranách je normální, že se vyzývá ke střelbě do demonstrantů (Macek). No a v pravicových stranách je normální, že se fízluje každé jednání svobodných občanů - BIS.

A hlavně, v pravicových stranách je fůra lidí, který ten starý režim drželi leta nad vodou, a dnes se tváří, že byli odbojáři.

A teď se bojí, že na to USTR přijde :-))

A ještě je úplně normální, že poctivá historická práce, ale nejen ona, musí naplňovat kriteria pravdy „padni komu padni“. Nikdy jsem nenabyl dojmu, že by právě to byl důvod, proč byl ÚSTR zakládán. O čemž svědčí i jmenování jeho rady v závislosti na aktuální politické konstelaci. Historická práce má smysl jedině tehdy, je-li nezávislá, což je podmínka zcela vylučující jakoukoliv návaznost na politické struktury. Jenže právě nezávislost a pravda „padni komu padni“ jsou to poslední, co by se v našem politickém provozu (a do značné části i veřejném prostoru) pěstovalo.
Jiří Vyleťal

o vlivu partajnich ideologií na stav demokratického režimu. Protože i práce historika podléhá jeho politickému zbarvení, považuji rotaci partajního vlivu na ÚSTR za přínos.
Suveréní občan si to holt musí umět přebrat..........doufal bych.

Tak například v pravicových je časté a tudíž zcela normální považovat za hrdiny lidi, kteří proti režimu bojovali podřezáním policajta a obyčejnou loupeží, z jejíhož výnosu si koupili věci pro domácnost a pak po dvou letech utekli za kopečky s výsledkem :
zapálený stoh družstevních ubožáků, kteří měli almužnu za jednotku plus zlikvidované oko "režimního hasiče Leciána" ...

Všichni místní, regionální i ústřední gottwaldové zůstávají na svých pozicích ... a třesou se maximálně před StB, ale rozhodně ne před mašínovskými Zooro-mstiteli ...

V pravicových stranách je normální tyto "experty" považovat za hrdiny ...

v ČSSD to normální není ...

Je zajímavé, kolik lidí si myslí, že nějaké instituce - třeba historické ústavy, či dokonce archivy, mají jakýsi patent na historii. Nedávno jsem mluvila s člověkem, který se tak trochu zabývá historií své obce (nebo města). Našel u nás starší zmínku o existenci toho svého města, než byla uvedena v městské kronice (a také v regionálních vlastivědných časopisech a publikacích). Podotýkám, že nejstarší historicky doložená zmínka o obci se zpravidla bere jako rok jejího založení, pokud datum založení není přesně známo (což většinou není). Ptal se potom, co má dělat, aby toto nové datum bylo "oficiálně uznáno". Poradila jsem mu, aby to někde publikoval, popřípadě, má-li nějakou vazbu na kronikáře, ať mu to dá na vědomí. A musela jsem mu vysvětlit, že my pouze zpřístupňujeme archiválie, že nemáme právo něco takového tomu městskému kronikáři nařídit. Že je však v jeho zájmu, stejně tak jako v zájmu onoho města, aby měli v kronice pravdivé údaje.

Jakpak je to dnes u nás s pravdou? Dovedete si představit, že by dnes před plnou Letnou vystoupil nějaký vrcholný politik a prohlásil, že "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí"? Ti, kteří to tenkrát s posvátnou úctou poslouchali, by se dnes mohli umlátit smíchy. Ve skutečnosti jen jednu lež vystřídala druhá. Minulý režim si plně kritiku zaslouží. Když jej ale kritizují ti, kteří se chovají k lidem stejně, ne-li hůře, není to snaha o nápravu stávajícího stavu, ale obyčejné prospěchářské farizejství. Vždyť ÚSTR bude mít smysl jen tehdy, pokud jeho činnost povede k vyvarování se opakování nedemokratického jednání. Jinak je to jen žrout peněz vyrábějící pomluvy na zakázku. Tedy s pravdou nic společného.

Primární je zachování archiválií pro budoucí generace, nikoliv existence ústavu, píše E. Benešová http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/pohled-zblizka.php?itemid=19553

pane Ševčíku. Těžko z toho balkonu (aspoň myslím že tam byl nějaký balkon) mohl lidem vykládat: "tak jsme zatočili s komunismem, ale ne s komunistama, víte co myslím, no a ten kapitalismus taky nebude takový terno, jak si asi myslíte. a bude svoboda slova, takže už nebudeme lidi zavírat za pravdu, no ale ani za lhaní, takže lhát se bude hodně". To by ho vypískali a už by si neškrtl. On nejspíš byl idealista, ale jistě taky měl nějaký cit pro situaci.

pokud se nezapomene na poznání její pravdivé výpovědi.
Třeba pravdy poplatné politickým subjektům se kterým sympatizuji nazývám milosrdnou lží.
Přímo bájnou lží je plošné prohlášení - pravda zvítězí ...... jak jsem doznal.

bylo heslo Jana Husa. Požadoval po koncilu, aby mu z bible prokázali, že je jeho učení mylné, když to koncil neudělal, tak své učení neodvolal. Hlásil se k tomu, i když vnějšně prohrál tím, že byl upálen jako kacíř. Prohrál však on či katolická církev? To je podobné jako se Sókratem. Prohrál Sókratés či athénská obec, která ho odsoudila k vypití číše bolehlavu? K Husovu heslu se hlásil Masaryk, proto ho máme na prezidentské vlajce. Tedy tímto prohlášení se Havel přihlásil k české duchovní tradici. A tímto étosem byla nesená jak Charta 77, tak listopadová revoluce. Budování mafiánského kapitalismu se už neodehrávalo pod tímto heslem, ale pod hesly Václava Klause typu "Neznám špinavé peníze", "Trh bez přívlastků", "Více takových Kožených", atd.

jsou jak povahy krátkodobých vzdechů ( trh zná pravdu)
tak i hlubokých nádechů (dogma zná jenom jednu pravdu).
Křesťanské pravdy jsou pestrá směs obého.... jak tak ty dějiny pozoruji.
Demokrat Sokrates a jemu podobní nebyli schopni dýchat ve společnosti totality krátkodobých vzdechů.

Pravdu lze chápat minimálně ze dvou úhlů pohledu (snad by se dalo říci objektivně a subjektivně):

1) Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností.
/definice pravdy na Wikipedii/
nebo
2) Pravda je jen to, co jest dobrem všech.
/Jan Hus/

až teprve tehdy, až začala bojovat s komunismem. Do té doby - pokud budeme pravici definovat jako politický směr hájící co největší stratifikaci společnosti, a tudíž zájmy vyšších vrstev - si pravice těžkosti s nějakou útlocitnou humanitou rozhodně nedělala. Nižší vrstvy byly vesele vykořisťovány, a když se náhodou vzbouřily, neškodilo větší či menší počet buřičů skřípnout, příp. postřílet. Terpve když totéž začali dělat komunisté, rozpomněla si najednou pravice na humanitu a na lidská práva.

Čili buď budeme dějiny posuzoval přísně z hlediska toho, kdo koho a kolik lidí zabil - jenže tím se paradoxně dostaneme k nihilistickému cynismu. Zjistíme totiž, že zabíjeli všichni: levičáci, pravičáci, všechny národy, křesťané, muslimové i židé, muži, ženy i děti.
Anebo - přihlédneme v neposlední řadě i k tomu, za co ti kteří bojovali, ve jménu jakých cílů zabíjeli - a pokud postavíme problém takto, pak např. nikdy komunistické násilí, ačkoli si zaslouží odsouzení, nemůže být postaveno na roveň násilí nacistickému, pak zabíjení Che Guevarry bude vždycky jiné než zabíjení Pinochetovo. Pokud by levice dokázala takto problém ve veřejné debatě definovat, pravice by ztratila svou poslední ideologickou oporu.

Vážený pane Plevo,
bohužel, ani tudy cesta nevede.

Cožpak se komunistická nomenklatura netěšila výhodám svého postavení? Cožpak také jim nešlo o to, mít se daleko lépe, než miliony obyčejných? Pravda, jejich majetky nebyly nijak závratné, avšak dispoziční právo k majetku státu - a jiný majetek se tehdy ve veřejném prostoru nevyskytoval - bylo nedotknutelné.

Ne, ne, mýlíte se. Žádné porovnávání hříchů nám nepomůže. Jenom odpuštění, pokání a vůle neopakovat předchozí chyby. Přesně to, co znamená zmrtvýchvstalý Ježíš.

Požehnané Velikonoce Vám, pane Plevo, a všem čtenářům DR ze srdce přeje Jiří Vyleťal

Odpuzující Slavoj Žižek se navíc dostává do rozporu sám se sebou


V příloze Orientace Lidových novin z 23. března 2013 je úvodní článek politologa a historika Vojtěcha Bellinga věnován osobě kontroverzního a provokativního slovinského filozofa Slavoje Žižeka.

Slavoj Žižek, který se aktivně účastnil demontáže reálného (v Jugoslávii samosprávného) socialismu ve Slovinsku a kandidoval na začátku 90. let minulého století do tamějšího parlamentu za liberálně demokratickou stranu, se prohlašuje za komunistu, dává nedvojsmyslně najevo odpor k liberální a sociálnědemokratické levici, popuzuje ho tzv. politická korektnost a asi nejvíc multikulturalismus.

A také šokuje svou chválou nejen Lenina, ale i Stalina a Mao Ce Tunga (u kterého zejména obdivuje Maovo učení o rozporu). Reprezentantům totalitarismu nevyčítá teror (toho prý bylo naopak málo, jak se alespoň v Bellingově příspěvku skutečně dočteme!), ale Stalinovi například vyčítá změkčilou měšťácko-moralizující naději o dosažení budoucí společnosti dostatku a harmonie (naději lepších zítřků, kvůli kterým se lidé namáhali a trpěli).

Žižek dokonce zdůrazňuje, že revolucionář by se (bez ohledu na zkušenost se stalinismem) neměl vzdávat teroru - pouze by se měl snažit o „Dobrý Teror“(!).

Když pominu určitou nejen provokativnost ale i odpudivost podobných postojů a výroků pro běžného čtenáře, je tu ještě jeden problém.

Mám za to, že chválou totalitních vládců se Žižek dostává do rozporu s tím, co prý podle Bellinga má říkat v obecné rovině.

A co že to Žižek říká?

„Zatímco nám například německý sociální teoretik J. Habermas prezentuje obraz občanské společnosti založený na hledání konsenzu, na dosahování kompromisu a boji proti jakékoli snaze o dominaci, Žižek odsuzuje takový pohled jako zcela vyprázdněnou postpolitiku. Jejím základem je romantický pohled na společnost jako na prostor, v němž se všichni mohou vzájemně domluvit. To je podle slovinského autora obří iluze. Žádná společnost jak s oblibou říkává, totiž prý neexistuje, je vždy jen mocensky prosazeným konstruktem … Neexistuje univerzální autorita, jež by mohla rozhodnout o tom, co je dobré a pravdivé. O tom rozhoduje jedině politika. To však neznamená, že máme na pravdu rezignovat. Naopak máme přijmout její politickou povahu. Žižek volá po návratu k politice založené na antagonismu a ideji politického lidu, které vznikají vždy jen zaujetím jasné pozice v zásadním společenském střetu. Nejde však o marxistický třídní boj, jenž má vyvrcholit beztřídní společností. Antagonismus (jenž nadto nemusí vznikat jen na třídním základě), je vnímán jako cosi přirozeného, nutného a dokonce veskrze pozitivního, neboť jen díky němu může existovat politický systém. V tom se blíží kontroverzní definici politiky jako střetu přítele s nepřítelem u státovědce Carla Schmitta. Demokracie v tomto pojetí není konsenzuální a všezahrnující vládou celé společnosti, ale vládou lidu, který představuje jasné zaujetí pozice ve sporu. A vskutku, o odkazy na radikálně konzervativního myslitele a „korunního právníka třetí říše“ není u maoisty Žižeka nouze.“

Stalin ale rozhodně nebyl protagonistou společenského uspořádání ani neusiloval o společnost, ve které by se mohly prosazovat podle Žižeka tolik užitečné antagonismy – byla to společnost politicky nehybná a zamrzlá, politicky paralyzovaná a ochromená strachem a plná pro obyvatele bezobsažných právěže „celospolečenských“ rituálů a manifestací jednoty pod vedením Strany-Hosudara (třebaže tento aspekt společnosti byl zpočátku spojen s upřímným a opravdovým budovatelským elánem, kde bylo zřejmě možno se realizovat). Zpočátku dokonce ani osobní konformita nemusela uchránit občana před gulagem, i když to byla podmínka přinejmenším nutná - i kdyby nepostačující (teprve později v době přezrávání a rozkladu reálného socialismu se stala konformita nezbytností v zásadě postačující pro běžné přežívání).

Po přečtení těchto řádek, kde je zdůrazňována ne nahraditelná role rozporu a antagonismu, se ale o kousek dál dočteme, že bez ohledu na to, že neexistuje žádná společnost jako taková, existuje kategorie jakéhosi „politického lidu“ a zřejmě i nějaký zájem celku (o něhož se ale řádně nedbá a dílčí zájem vítězí nad čímkoli obecným). Žižek podle Bellinga postmoderní levici vyčítá, že se „ … nesoustředí na lid jako celek, ale rozkládá jej na nejrůznější zájmové skupiny – ženy, homosexuály, ekologisty, etnické a jiné menšiny. … Žižek varuje (jak připomíná Belling), že cítí-li se člověk primárně jako žena, homosexuál, ekologický aktivista či Afroameričan, neodkáže se pak ztotožnit s lidem jako univerzální množinou všech utlačovaných, která by se pak byla společně schopna vymezit vůči vládnoucí síle a revolučně jednat.“

Belling uvádí, že Žižek proti bojům liberální levice za různé dílčí požadavky staví ideu skutečné revoluce …

-.-.-.-.-.-

Tak teď nevím …

Antagonismy jsou tedy prý nezbytné.
Ale vzorem má být reprezentant totalitarismu, který dělal, co mohl, aby vnitřní nezbytný dialektický svár doslova „vygumoval“ ze společnosti, kterou ovládal …
Dekonstrukce společnosti na jednotlivé skupiny je tedy prý nesprávná, ale tzv. zájem celku a politický lid (což je sociologicky kategorie vysoce „sjednocená“), to vše je nezbytné, i když prý společnost neexistuje a je pouhým mocenským konstruktem …

Nebo je snad onen „politický lid“ nějaká zvláštní oddělená a odlišená entita a vedle ní pak má snad působit (jako nějaký protipól) skupina, která se reprodukcí svých životů oproti onomu politickému lidu vymezuje, nějaká elita vedle onoho politického lidu?.
To by mohlo být (viz výše „univerzální množina utlačovaných“, a „vládnoucí síla“). Jenže takový postoj, jak vyplývá z celého Bellingova článku, nebude zjevně tím, co má Žižek na mysli – politický lid je u něj spíš vnitřní kvalita veškerého obyvatelstva, než aby šlo o nějakou odlišnou „velkotřídu“, vymezenou oproti nějaké odlišné sociální skupině - elitě. Je to zřejmé když nemluví o nějaké zvláštní skupině, ale o univerzální množině utlačovaných (co to je?) a o vládnoucí síle, což není obrat z oblasti sociálních kategorií, ale institucí a funkcí …


Pak je podle mého názoru Žižekův postoj málo konsistentní a poněkud nesrozumitelný.
Kromě poněkud odpudivých výroků a prezentovaných sympatií k „obludám historie“ …

V Chrudimi dne 27. 3. 2013

Miroslav Tejkl

Levice nemůže pravici dokázat, že je v právu (jako to nelze dokázat ani obráceně). Stejně tak může levice jen těžko vyrukovat s tím, že její zabíjení bylo "lepší", jak soudí pan Pleva. Násilí se totiž obtížně ospravedlňuje, proto nelze jinak, než se mu napříště snažit vyhnout. O "historické paměti" A. Badiou ve své knize "Svatý Pavel zakladatel univerzalismu" tvrdí, že sama o sobě nic neřeší:

"Ve chvíli, kdy se nám ze všech stran podsouvá "paměť" jakožto strážkyně smyslu a historické vědomí jakožto náhražka politiky nám nemůže síla Pavlovy pozice uniknout. Platí totiž, že žádná paměť nic neuchrání před přepsáním času, a to včetně minulosti, podle jeho současného určení. Nepochybuji o tom, že je třeba si pamatovat na vyhlazování Židů nebo na činnost odbojářů. Tvrdím však, že i ten či onen neonacistický maniak si chrání vzpomínku na období, které uctívá, a že když si přesně vzpomíná na nacistická zvěrstva, těší se jimi a doufá v jejich znovuzapočetí. Vidím celou řadu poučených lidí, historiky nevyjímaje, jak ze svých vzpomínek na okupaci a z dokumentů, které hromadí, vyvozují závěr, že Pétain měl nemálo zásluh. Z čehož zjevně plyne, že "paměť" žádnou otázku neřeší."

Jako archivářka si historie velice vážím, ale nepřikládám jí větší význam, než skutečně má, protože ti, kdo ji vykládají, jsou konec konců jen lidé. Historie nikterak neurčuje budoucnost, i kdyby ji někdo tím způsobem nakrásně chtěl využít. Na budoucnost pořád ještě můžeme mít vliv my všichni. Všichni můžeme být jejími tvůrci.

Ačkoliv revoluční násilí je něco jiného než porevoluční násilí a nebyla tedy řeč právě o něm, znovu připomínám Žižkovu tezi: Násilí proti utlačovatelům je vždy legitimní, ale nikdy není nevyhnutelné (na rozdíl od toho, co se obvykle tvrdí - že není legitimní, ale někdy je nevyhnutelné).
Stejně tak by se tato logika dala aplikovat v jiné oblasti - třeba u církevního celibátu. Dalo by se třeba říci, že celibát není nutný, ale je možný. Dosud se však církev chovala úplně opačně: celibát je nutný, ale není možný (a proto je nutné promíjet jeho porušování). Z toho pak nutně vyplývá, že člověk není schopen sebeovládání, což vůbec není pravda.
A k tomu "odpuzujícímu" Žižkovi ještě poznamenávám: vyberme si z něho jen to, co je pro nás přínosné. Nemusíme mu nutně "sežrat všechno i s chlupama". To platí i pro ostatní filosofy a myslitele.

ale vždyť každý, kdo vůbec v něco věří a k nějakým idejím se hlásí, REÁLNĚ vždycky považuje jedno zabíjení za "lepší" než to druhé. Tak například celá první republika zcela samozřejmě považovala legionáře za hrdiny a nikoli zabijáky nebo vrahy, i když oni pochopitelně dobrovolně zabíjeli (na rozdíl od oněch vojáků, kteří se dali hned na začátku svého nasazení do bojů zajmout a zbytek války raději strávili v zajateckých táborech).
A stejně tak dnes hovoříme o odbojářích z druhé světové války atd. Přece Gabčík s Kubišem nebyli stejní vrahouni jako esesáci vypalující Lidice. Jenže pro paní Heydrichovou G. s K. vrahouni samozřejmě byli.

Čili vidíte, že bez hodnotového ukotvení se nikam nedostaneme, resp. dostaneme se do absurdity. Není zabíjení jako zabíjení, na tom trvám, záleží velice na tom, ve jménu čeho se zabíjí.

Ale jinak s vámi samozřejmě souhlasím, že války a zabíjení je zlo a že je třeba budovat takovou společnost, která násilí co nejvíce vyloučí, tj. učiní ho nepotřebným. Vybudovat takovou společnost je ale nadmíru těžká věc, zvláště pak v podmínkách ostré sociální nerovnosti.

Samozřejmě, když je člověk ve válce, ať už je voják nebo revolucionář (to je v podstatě něco podobného - viz ten Che Guevarra), tak považuje to, co dělá za správné a nutné. Otázkou je, zda jsou války (a krvavé revoluce) nevyhnutelné. Já myslím, že nejsou. Tím, že se jim budeme snažit vyhnout, nemusíme být nutně ani bezideoví (Gándhí taky nebyl bezideový). Nejsou li nevyhnutelné, neznamená to však, že se jim vyhneme za každou cenu. Když na vás někdo přímo zaútočí, tak se těžko nebudete bránit. Já samozřejmě také považuji ty, kteří zabíjeli tyrany (jak říkal Vyšší princip) za hrdiny a ne za padouchy. Jde jen o to, že to nelze nijak DOKÁZAT těm, co jsou na opačné straně barikády. Musíte tomu jedině věřit. Hodnotové ukotvení ale určitě neznamená, že přestanu myslet vlastní hlavou a začnu přebírat automaticky to, co se mi "předkládá k věření" (jak se říkalo v katolické církvi), že tedy NUTNĚ musím mít na něco konkrétního takový a takový názor.
Ono je složité to vysvětlovat, vyjádřit, jak to člověk vlastně myslí, ale věřím, že si určitě rozumíme.

Ještě bych upřesnila, že bezideovost je vskutku nežádoucí, ale ideovost prostě nelze nařídit. Musí přijít sama.

Relativistické úvahy jsou samozřejmě namístě - jen bych rád upozornil, že Žižek hájí zcela konkrétně stalinský a maoistický teror a tvrdí, že tohoto bylo málo ...

To jen tak na vysvětlenou ...

Když Žižek řekl, že má sice Petra Sloterdijka rád, ale bohužel bude muset Petr stejně nastoupit po vítězství komunismu do gulagu na převýchovu, tak jsem to bral jako takový trochu kameňácký humor. V článku Orientace, který jsem zmiňoval, ale autor Belling uvádí, že Žižek prohlašuje, že svá slova o nedostatečnosti teroru za stalinismu atd. míní zcela vážně ...

O slovech autora článku Bellinga celkem nemám důvod pochybovat - článek je jinak zajímavý a rozkrývá zajímavé zaměření revolucionáře, který má v oblibě Chestertona (mimochodem já ho mám v oblibě také) ...

Naprosto chápu, že Žižka mnozí lidé nemají rádi. Tony Myers ve své knížce o něm píše např.: "....kritika naznačuje, že Žižek je právě oním typem cynika, jaký sám ve vlastním díle tvrdě odsuzuje". Pokud jde o to schvalování stalinismu, tak tam si nejsem jistá, co vlastně Žižek schvaluje a co neschvaluje. Na jednom místě totiž píše, že levice musí období teroru kritizovat ještě mnohem více než pravice (bohužel teď nemohu přesně dohledat citaci), jinde se zas vyjadřuje v tom smyslu, jako by stalinský teror nebyl špatný, ale špatné na něm bylo jen to, že byl chaotický ("Nebylo to pronásledování nepřátel, ale pouhý vztek a panika" - viz knížka Mluvil tu někdo o totalitarismu?).
Člověk by řekl, že Žižek občas mluví, jak se mu to zrovna hodí a že si zakládá na své popularitě. Proto vůbec netvrdím, že ho musíme uznávat. Já osobně si z něj beru jen to, co se mi zdá dobré.
A pane Tejkle, Badiou se vám také nelíbí?

Proti B. toho moc nemám ... i když já mám vlastní, odlišnou názorovou orientaci ...

pokud čerpáte informace o Žižkovi z Lidových novin, je to asi stejné, jako kdyby někdo chtěl z téhož periodika načerpat seriózní informace o M. Zemanovi...

nejsme spolu ve sporu (ostatně jako obvykle), jenom každý poukazujeme na jinou stránku věci, to by nás jako dialektiky nemělo udivovat...:)

Příloha Orientace obsahuje více než jen redaktorské výlevy. Já beru v úvahu celý článek a i to, že autorem není redaktor Lidovek.

Navíc toto není první zdroj, ze kterého o Žižekovi slyším shora uvedené.

Otázka totiž zní ne jestli je to z Lidovek, ale jestli je to nebo není pravda, co v článku je ...

Přestože jsem se původně nemínila k Žižkovi dál vyjadřovat, tak mi to nedá.
Žižek jako filosof, spisovatel a vůbec známá osobnost má určitě více tváří, ať už paralelně nebo vývojově. Dokonce bych řekla, že ti, co ho překládají, si z něj vybírají to, co jim víc vyhovuje. Zdá se mi, že trochu jiného Žižka překládal nebo překládá Michael Hauser, trochu jiného překládá Radovan Baroš, ačkoliv podrobněji to charakterizovat neumím. Hodnotit osobnosti jako celek nikdy není jednoduché. Sám Žižek k těm osobnostem z dějin komunistického hnutí přistupuje také diferencovaně. Tak například rozlišuje Lenina z doby po porážce ruské revoluce 1905, kdy žije ve Švýcarsku a studuje Hegela, od "jiného" Lenina z jiného období. Ani na toho Maa není možné dívat se po celou dobu jeho života stejně. Taky měl různá období - pokrokovější, reakčnější. Ke Stalinovi se raději vyjadřovat nebudu. Ovšem epochy, kterou se zabývá ÚSTR, abychom se vrátili k tématu článku, se diferencování v podstatě také týká - není možné na ni nahlížet jako jediný celek od začátku až do konce.

To, že má Žižek více tváří, je sice hezký obrat, ale pokud určité závěry vyslovím, tak za to nesu odpovědnost. Mně se například názory Maa na úlohu rozporu a na dialektiku vůbec, zdají zajímavé a podnětné, ale pokud by někdo ze mě chtěl udělat na tomto základě maoistu, těžko by se mohl opřít o určité citáty a vyjádření.
U Žižka tak Belling učinit mohl.
A je pak skutečně otázka Žižekovy nekonzistence fakt, že Žižek skutečně prokazatelně je zároveň autorem tvrzení, že levice má být k reálnému socialismu ještě kritičtější než pravice.

Také jeho projev na pražské demonstraci před časem se od ostatních účastníků nelišil ...

spíše jako uvolňovače širokého radikálního myšlení, než jenom předkladatele návodů politických řešení.
A v této souvislosti doporučuji na kolenou prosit pravici, aby se v rámci svých makroekonomických studií pootevřela a vymanila z pout ideologie klausismu. Ke konzervativnímu postoji přeci především patří maximalizace Trvalého zisku.
Poznámka pana Nečase - vlajka EU na hradě nezmění naši moravskoslezkočeskou politiku - tomu spíš nevěští ..............bych řekl.