Dnešní situace v mnohém připomíná volební výsledek z června 1992. Tehdy téměř dva miliony voličů uvěřily, že je nezbytné utáhnout si opasky, jak pravil nově jmenovaný premiér Václav Klaus.

Aliance ODS-KDS vyhrála s obrovskou převahou. Od druhých komunistů ji dělilo 15 procent hlasů. Na hlavu bylo poraženo Občanské hnutí Jiřího Dienstbiera, jehož představitelé tvořili jádro české vlády v předchozím období.

Pro členy OH to bylo děsivé překvapení podobně jako pro ČSSD výsledek voleb letošních. Troufám si říct, že právě v důvodech tehdejšího neúspěchu liberálnějšího pokračovatele Občanského fóra tkví posun společnosti, kterého jsme svědky dnes.

Do voleb roku 1992 vyrazilo OH pod heslem „Kdo, když ne my“. Na volebních plakátech jsme viděli osmiveslici vítězně mířící k cíli, symbolizující nutnost spolupráce celého týmu. Na kandidátce hnutí se společně objevili Martin Bursík, Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek, Tomáš Sokol, Václav Žák, Pavel Barša, Dana Němcová i Anna Šabatová. Veslovali na jedné lodi.

Spojoval je duch listopadu 1989, doba spolupráce všech demokraticky smýšlejících občanů, doba, která jasně vymezila, že zuřivý antikomunismus není na místě, naopak je třeba utvářet demokratické prostředí ve společenství všech, kteří o to stojí.

Mnozí dnes namítají, že bylo chybou nepostavit KSČ mimo zákon, či ji přímo zrušit. Nejsou schopni dohlédnout tehdejších možností a touhy vůdčích představitelů nedělat chaotické změny. V porevolučních začátcích existence společnosti bez vládnoucí role KSČ jí zkrátka byl dán do vínku duch spolupráce, nikoli nenávisti a hledání společných nepřátel.

Někde se ale musela stát chyba vedoucí ke strašlivé porážce jednoho z následovníků Občanského fóra a nástupu Klausových ostrých hochů. Příčin porážky je jistě mnoho. Zastavme se však u dvou, které podle mne mohly být stěžejní.

Václav Havel se po svém nástupu do úřadu stal jakýmsi solitérem Občanského fóra. Na Hradě se obklopil vybranými spolupracovníky v čele se Sašou Vondrou, spolupráce s dalšími přáteli z disentu téměř ustala. Ba dokonce už v té době docházelo k pomalému rozchodu názorů a deklarovaných postojů. Proč se tak stalo?

Domnívám se, že zásadní chybu tehdy učinil právě Václav Havel, zaujatý režií nevídaného dramatu natolik, že v dějinné chvíli nebyl schopen brát v potaz všechny podstatné souvislosti. Omlouvá ho samozřejmě hektičnost tehdejší doby a naprostá neznalost problematiky vládnutí.

Václav Havel totiž tehdy rezignoval na ducha Charty 77 a dostatečně nezdůrazňoval její smysl a význam pro nástup nových poměrů. Myšlenkový trust, který tvořili signatáři Charty a okruh jejich spolupracovníků včetně intelektuálů pořádajících bytové semináře či v tichosti vydávajících díla zakázaných autorů, byl pohřben jako něco téměř bezvýznamného, protože nezdůrazňovaného, neustále nezpřítomňovaného.

Vytratila se podstata a nutnost změny tehdejšího režimu, která jistě netkvěla pouze v odstranění vedoucí role komunistické strany. A to sice přemýšlení o směřování naší země, o kořenech smyslu její existence. Nutnost spolupráce různých myšlenkových směrů a hlavně schopnost osobností podílet se společně na utváření vizí.

Společnosti bylo umožněno nahlížet na disidenty opět jako na bandu podivínů, kterým spolu v časech totality bylo dobře, babrali se ve zbytečnostech, pořádali divoké večírky a podporovali absurdní umělecké směry. Lidem nebyla dána příležitost k uvědomění si duševního i duchovního bohatství, které Charta 77 přinesla. A dnes nám to setsakramentsky chybí.

Druhou chybou bylo rozhodnutí opět Václava Havla, který pro ně dokázal získat dostatečnou podporu, zkrátit první polistopadové volební období na dva roky. Během tak krátké doby nebylo možné uzákonit potřebné reformy, dosáhnout změn, na které následná pravicová garnitura neměla odvahu či je prostě po nástupu k moci z různých důvodů nepotřebovala.

Mám na mysli například privatizaci bank či restrukturalizaci podniků. Vláda Václava Klause získala trumfy, o kterých se novodobým zlatokopům mohlo jen zdát. Banky půjčovaly a stát jim splácel vše, co nebylo splaceno. Továrny byly privatizovány, ovšem podnikavci si z nich nechávali pouze to lukrativní.

Už tehdy se objevilo tunelování. Heslem doby se stalo Ježkovo „útěk před právníky“ a Mackovo „každý občan starší osmnácti let může privatizovat…“ Obliba Václava Klause byla maximální.

Jsme tam znovu! Ti, co přišli letos k parlamentním volbám, opět uvěřili, že utahování opasků přinese blahobyt a udrží jejich životní úroveň a modlu stanovující úspěšnost státu, HDP.

Disidenti upadli v opovržení. Anna Šabatová se nestane ochránkyní veřejných práv kvůli svému zázemí, kvůli své minulosti. Kvůli levicovosti, která je znovu na obtíž, kvůli tomu, kdo je jejím otcem a manželem. To, že oba, jak Jaroslav Šabata, tak Petr Uhl, byli významnými protagonisty polistopadových změn, je nejen zapomenuto, ba je jim vyčítáno.

Navrhovaný zákon o třetím odboji je diskriminuje právě pro jejich minulost. Odbojáři bořícími komunismus se mají stát jen ti, kteří dávali svůj antikomunismus verbálně dostatečně najevo, ne už ti, které komunistický režim na mnoho let uvrhl když ne rovnou do vězení, tak na okraj společnosti.

Tímto způsobem jistě neuvažují všichni. Ti druzí bohužel mlčí, zmateni tím, co se ve veřejném prostoru děje. Přitom je to nad slunce jasnější! Je třeba znovu budovat alianci těch, kteří si uvědomují a chápou, v čem tkvěl duch sametové revoluce a kteří jsou schopni domýšlet možností, jak zabránit odchýlení společnosti směrem k Jochům a oné adorované modle růstu Růstu.