Umlčený duch Charty 77

Hana Holcnerová

Příčiny dnešního stavu politiky nejsou náhodné, je třeba je zkoumat a hledat řešení.

Dnešní situace v mnohém připomíná volební výsledek z června 1992. Tehdy téměř dva miliony voličů uvěřily, že je nezbytné utáhnout si opasky, jak pravil nově jmenovaný premiér Václav Klaus.

Aliance ODS-KDS vyhrála s obrovskou převahou. Od druhých komunistů ji dělilo 15 procent hlasů. Na hlavu bylo poraženo Občanské hnutí Jiřího Dienstbiera, jehož představitelé tvořili jádro české vlády v předchozím období.

Pro členy OH to bylo děsivé překvapení podobně jako pro ČSSD výsledek voleb letošních. Troufám si říct, že právě v důvodech tehdejšího neúspěchu liberálnějšího pokračovatele Občanského fóra tkví posun společnosti, kterého jsme svědky dnes.

Do voleb roku 1992 vyrazilo OH pod heslem „Kdo, když ne my“. Na volebních plakátech jsme viděli osmiveslici vítězně mířící k cíli, symbolizující nutnost spolupráce celého týmu. Na kandidátce hnutí se společně objevili Martin Bursík, Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek, Tomáš Sokol, Václav Žák, Pavel Barša, Dana Němcová i Anna Šabatová. Veslovali na jedné lodi.

Spojoval je duch listopadu 1989, doba spolupráce všech demokraticky smýšlejících občanů, doba, která jasně vymezila, že zuřivý antikomunismus není na místě, naopak je třeba utvářet demokratické prostředí ve společenství všech, kteří o to stojí.

Mnozí dnes namítají, že bylo chybou nepostavit KSČ mimo zákon, či ji přímo zrušit. Nejsou schopni dohlédnout tehdejších možností a touhy vůdčích představitelů nedělat chaotické změny. V porevolučních začátcích existence společnosti bez vládnoucí role KSČ jí zkrátka byl dán do vínku duch spolupráce, nikoli nenávisti a hledání společných nepřátel.

Někde se ale musela stát chyba vedoucí ke strašlivé porážce jednoho z následovníků Občanského fóra a nástupu Klausových ostrých hochů. Příčin porážky je jistě mnoho. Zastavme se však u dvou, které podle mne mohly být stěžejní.

Václav Havel se po svém nástupu do úřadu stal jakýmsi solitérem Občanského fóra. Na Hradě se obklopil vybranými spolupracovníky v čele se Sašou Vondrou, spolupráce s dalšími přáteli z disentu téměř ustala. Ba dokonce už v té době docházelo k pomalému rozchodu názorů a deklarovaných postojů. Proč se tak stalo?

Domnívám se, že zásadní chybu tehdy učinil právě Václav Havel, zaujatý režií nevídaného dramatu natolik, že v dějinné chvíli nebyl schopen brát v potaz všechny podstatné souvislosti. Omlouvá ho samozřejmě hektičnost tehdejší doby a naprostá neznalost problematiky vládnutí.

Václav Havel totiž tehdy rezignoval na ducha Charty 77 a dostatečně nezdůrazňoval její smysl a význam pro nástup nových poměrů. Myšlenkový trust, který tvořili signatáři Charty a okruh jejich spolupracovníků včetně intelektuálů pořádajících bytové semináře či v tichosti vydávajících díla zakázaných autorů, byl pohřben jako něco téměř bezvýznamného, protože nezdůrazňovaného, neustále nezpřítomňovaného.

Vytratila se podstata a nutnost změny tehdejšího režimu, která jistě netkvěla pouze v odstranění vedoucí role komunistické strany. A to sice přemýšlení o směřování naší země, o kořenech smyslu její existence. Nutnost spolupráce různých myšlenkových směrů a hlavně schopnost osobností podílet se společně na utváření vizí.

Společnosti bylo umožněno nahlížet na disidenty opět jako na bandu podivínů, kterým spolu v časech totality bylo dobře, babrali se ve zbytečnostech, pořádali divoké večírky a podporovali absurdní umělecké směry. Lidem nebyla dána příležitost k uvědomění si duševního i duchovního bohatství, které Charta 77 přinesla. A dnes nám to setsakramentsky chybí.

Druhou chybou bylo rozhodnutí opět Václava Havla, který pro ně dokázal získat dostatečnou podporu, zkrátit první polistopadové volební období na dva roky. Během tak krátké doby nebylo možné uzákonit potřebné reformy, dosáhnout změn, na které následná pravicová garnitura neměla odvahu či je prostě po nástupu k moci z různých důvodů nepotřebovala.

Mám na mysli například privatizaci bank či restrukturalizaci podniků. Vláda Václava Klause získala trumfy, o kterých se novodobým zlatokopům mohlo jen zdát. Banky půjčovaly a stát jim splácel vše, co nebylo splaceno. Továrny byly privatizovány, ovšem podnikavci si z nich nechávali pouze to lukrativní.

Už tehdy se objevilo tunelování. Heslem doby se stalo Ježkovo „útěk před právníky“ a Mackovo „každý občan starší osmnácti let může privatizovat…“ Obliba Václava Klause byla maximální.

Jsme tam znovu! Ti, co přišli letos k parlamentním volbám, opět uvěřili, že utahování opasků přinese blahobyt a udrží jejich životní úroveň a modlu stanovující úspěšnost státu, HDP.

Disidenti upadli v opovržení. Anna Šabatová se nestane ochránkyní veřejných práv kvůli svému zázemí, kvůli své minulosti. Kvůli levicovosti, která je znovu na obtíž, kvůli tomu, kdo je jejím otcem a manželem. To, že oba, jak Jaroslav Šabata, tak Petr Uhl, byli významnými protagonisty polistopadových změn, je nejen zapomenuto, ba je jim vyčítáno.

Navrhovaný zákon o třetím odboji je diskriminuje právě pro jejich minulost. Odbojáři bořícími komunismus se mají stát jen ti, kteří dávali svůj antikomunismus verbálně dostatečně najevo, ne už ti, které komunistický režim na mnoho let uvrhl když ne rovnou do vězení, tak na okraj společnosti.

Tímto způsobem jistě neuvažují všichni. Ti druzí bohužel mlčí, zmateni tím, co se ve veřejném prostoru děje. Přitom je to nad slunce jasnější! Je třeba znovu budovat alianci těch, kteří si uvědomují a chápou, v čem tkvěl duch sametové revoluce a kteří jsou schopni domýšlet možností, jak zabránit odchýlení společnosti směrem k Jochům a oné adorované modle růstu Růstu.

    Diskuse (12 příspěvků)
    September 3, 2010 v 10.48
    duch Charty? duch listopadu?
    Váhal jsem s reakcí na tento článek – také proto, že si novinářské práce paní Holcnerové vážím –, ale protože zatím nikdo jiný nereagoval, nezbývá mi než říci následující:
    Tento jistě dobře míněný pokus se bohužel pohybuje v krajině mýtů. Na mýtech nelze ovšem žádnou alianci postavit.
    Tyto mýty nevznikly jen tak spontánně či lidovou tvořivostí. Až se ovšem zahnízdí v učebnicích dějepisu, bude hodně obtížné je bourat.
    Zdůrazňuji: Nejde o to rádoby povýšeně se vysmívat těm, kdo v ně věřili a věří, jde o to, analyzovat jak vznikly a jakým cílům slouží.

    Zásadní námitka proti mýtu o sametové revoluci je mj. tato:
    Listopadový převrat připravovali JINÍ. Připravovali jej dlouho a důkladně. ( Připomněl bych např. v červnu 1988 přijatý a pro pozdější loupežnou "privatizaci" tak významný a prozíravý zákon jako byl "Zákon, kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník " 98/1988 Sb. Podobný zákon se v SSSR objevil údajně jen asi o dva měsíce dříve! ) A tito JINÍ uspěli.
    V tomto kontextu je poukaz na podobnost (jde o kontinuitu!) června 1992 a května 2010 poukazem správným směrem. Uzavřená elita se vytrvale opevňuje ve svých pozicích. Zakopává se v nich nejen v Čechách – a to je druhá zásadní námitka (nejen proti tomuto článku): trestuhodné pomíjení evropského a světového kontextu.
    Není také radno přeceňovat roli těch, kdo byli a jsou vidět na scéně, ať už jako „protagonisté“, jako kompars nebo jako „režiséři“. Naše hra na demokracii nevznikla na zelené louce. Scénáře pro ni psali a průběžně upravovali JINÍ.

    Nestačí totiž se ptát, kde se stala "chyba". To zavání naivitou. Bez opravdu střízlivé vůle k poznání zůstane cesta k jednání uzavřena. Dobrá vůle nestačí.
    JK
    September 3, 2010 v 18.22
    Poctivá sebe-kritika, ne teorie spiknutí
    Text kolegyně Holcnerové je zajímavý tím, že se pokouší analyzovat, co se dělo po Listopadu a proč chartisté s výjimkou Václava Havla a několika málo dalších zmizeli ze scény, proč neovlivňovali vrcholnou českou politiku zvláště po roce 1992. Václav Havel se vskutku ocitl ve středu politického dění a myslím, že řada chartistů na něj delegovala své názory a postoje, identifikovala se s ním, až na výjimky se nepokoušeli rozvíjet alternativní politické projekty a programy. Zvláště se k němu upnuli po raketovém nástupu Václava Klause s programem dravého neomezeného ekonomického liberalismu, demokracie pochopené pouze jako soutěž politických stran o moc a nedokázali čelit soustavné kritice, banalizaci a triviliazaci Charty, disentu, občanské společnosti, ekologických aktivit, neziskových organizací atd. Tedy myslím si, že je správné být kritický vůči Václavu Havlovi, ale na druhé straně si svůj díl kritiky zaslouží i chartisté, kteří důsledněji nehájili etický a právní rozměr demokracie, společnost, která se snadno nechala obalamutit ekonomickými liberály i tito ekonomičtí liberálové sami. Máme dost kritické práce před sebou, zvláště nyní, když současná vláda navazuje na problematickou politiku Václava Klause. Do oblasti mýtů bych naopak odkázal všechny teorie spiknutí, i když je jisté, že na ekonomické transformaci vydělali mnohem více ekonomové a manažéři socialistických podniků a různí veksláci a podvodníci a tratili poctiví občané.
    September 4, 2010 v 1.35
    Jedni umí bourat staré, druzí umí tvořit nové. Skloubit obojí je téměř nemožné. Jednota bořících se budováním nového rozpadá. Chartisté neskončili pouze v OF, ale i v ODS, ODA, KDU či v prezidentské kanceláři.

    Tak to již chodí. Klaus chartistům revoluci ukradl, protože, na rozdíl od nich, byl na budování nového připraven. A nemohlo to být jinak.

    Šlo přece hlavně o majetky a o peníze …

    P.S. S tím zákonem o protikomunistickém (třetím) odboji je to poněkud jinak. Nejde jen o verbální projevy, ale především o ozbrojený boj, sabotáže atd. Viz:
    http://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/56032/47523
    September 4, 2010 v 5.21
    ad MŠ
    Co tím míníte, když píšete o teoriích spiknutí?
    September 4, 2010 v 9.24
    odpověď JK
    Citát z JK: "Naše hra na demokracii nevznikla na zelené louce. Scénáře pro ni psali a průběžně upravovali JINÍ." Ti JINÍ zavání teorií spiknutí. Co jste těmi JINÝMI myslel: StB, KGB, MOSAD, CIA? Teorie spiknutí jsou nebezpečné, protože vytváří dojem, že někdo ze zákulisí řídí politiky a politické jednání, včetně historických zvratů a revolucí a lidé propadají bezmoci a dojmu, že se nedá nic dělat a politika je svinstvo, což je často záměrem těchto teorií spiknutí. Jistě, že se vždy mezi lidmi, kteří hrají důležitou politickou či historickou roli objeví a vyskytne nějaký ten agent - něco ty agentury dělat musí, ale vysvětlovat tím všechno znamená buď, že dotyčný sleduje příliš mnoho amerických detektivek nebo sleduje nějaký jiný politický zájem - potom stojí za pozornost jaký zájem sleduje. Účelem teorií spiknutí po Listopadové revoluci většinou bylo zpochybnit legitimitu demokratického zvratu, bohužel tomu propadli i někteří chartisté, např. Petr Cibulka.
    September 4, 2010 v 10.6
    aha
    1) Jenže já jsem především uváděl zcela konkrétní příklad zákonné úpravy (státní podnik), která významným způsobem připravila cestu k následným majetkovým přesunům. Máte dojem, že byly menší či méně významné nežli ty, ke kterým došlo po roce 1945?

    2) Slovo JINÍ znamená především rozhodující dosavadní mocenské elity, které si byly, nepochybně DŘÍVE než zbytek společnosti, vědomy neudržitelnosti stávajícího uspořádání. A tito lidé využili zcela racionálně svého postavení a svých vědomostí k tomu, aby se na změnu připravili.
    Role Vámi jmenovaných služeb je důležitá, ale od těchto elit VŽDY odvozená. - A s detektivkami to nemá nic společného. Spíše se životem společnosti. -
    Nebo snad popíráte existenci mocenských elit?

    3) Petr Cibulka je znamenitý příklad: copak on si své seznamy sesmolil sám - nebo mu je někdo přihrál? Myslím, že význam "Cibulkových seznamů" jako kouřové clony není obtížné pochopit.

    4) Mluvit o "chartistech" ("někteří chartisté jako Cibulka") jakoby se jednalo o jakousi morálně kompaktní či názorově homogenní společenskou skupinu považuji za mírně řečeno neobratné.
    Koho zajímají problémy "chartistů"? Anebo jinak: KDO je povolaný, aby to dnes interpretoval?

    5) "Legitimita demokratického zvratu" je úchvatné téma jsem opravdu rád, že jste to takto verbalizoval. (Doufám, že se o tom bude hodně psát. Opravuji se: hodně přemýšlet.) - Každopádně jste se tím, řekl bych, přiblížil skutečným problémům.

    Děkuji Vám za odpověď na mou otázku. Odpověď mě zajímala o to víc, že před pár týdny podobnou obavu vyslovila Anna Šabatová.

    JK
    Dobrý den, rozbor paní Holcnerové i pana Šimsy se mne i osobně týká, takže alespoň pár slov. Souhlasím s panem Šimsou, že po "changi" ( jak dnes osobně nazývám události roku 1989) jsem skutečně udělala tu chybu ( jako chybu to identifikuji dnes), že jsem se - dokonce vědomě a plánovaně - spolehla na to, že "už se politikou nemusím zabývat". Tato zásadní chyba v postoji mi začala silněji docházet při nástupu Klause k vládě a průběhem let mne přivedla sem. Neříkám to pro nějaké veřejné pokání, spíš proto, že si myslím, že takových lidí bylo víc. V Chartě nebylo mnoho profesionálních politiků či lidí, kteří by se cítili připraveni či povolání k tomu vzít do svých rukou věci veřejné., bylo tam mnoho umělců, odborníků, kteří z nějakého důvodu nemohli vykonávat svou práci nebo jim způsob jejího vykonávání nevyhovoval a těch, pro něž situace v totalitním režimu byla situací nepřirozenou a proto své působení v této oblasti od počátku vnímali jako dočasné. Co nám (chartistům i národu) většinou chybělo, bylo uvědomění, že to, co nám schází, není jakousi přirozenou samozřejmostí, která spadne z nebe až se věci "znormalizují", ale něčím, oč je třeba neustále bojovat, kontrolovat a obdělávat půdu tak, aby svoboda měla kde zakořenit. Nemyslím si, že KSČM měla být zakázána nebo jinak znemožněna, ale považuji za skutečně zásadní chybu, že na ni nebyl vyvíjen tlak, aby se ke své minulosti vrátila, analyzovala ji a z toho vynesla nějaké výsledky a postoje. To, že celá věc v podstatě prošla bez povšimnutí má dnes veliký vliv na celkovou situaci, hlavně na vztah k levici jako takové a umožňuje její démonizaci tak, jak jsme toho svědky. Přerod Václava Havla a jeho věrných snad ani nebudu komentovat, z prostého důvodu, že bych zřejmě promptně přešla do stavu vyhraněných emocí (obzvlášť v současné chvíli, kdy VH zarytě mlčí i přesto, že nad např.Jochem, Mašíny či stavěním ghett bych jeho postoj jako evropského intelektuála rozhodně očekávala). Co však považuji za důležitou součást této diskuse, je vztah českého veřejného prostoru k intelektuálům jako takovým, který, jak se mi zdá, je právě s Chartou spojen velmi úzce. Už za komunismu byl vztah lidu k chartistům velmi dvojaký, neboť krom jiného vytvářeli také nepříjemné zrcadlo svědomí těm, co "drželi hubičku a krok". Po devětaosmdesátém jim to bylo nakrátko odpuštěno, ale s jejich mizením ze scény se tento nelibý vztah k "elitářskému" intelektualismu opět vracel a dnes na něj veřejnost v mnohém navazuje. Důvod by se dal hledat určitě v tom, že se ukázalo, že nejsou ochotni "to za nás vyřešit" ( na rozdíl od mnohých, kteří s vidinou vlastních cílů byli ihned ochotni tuto roli na sebe vzít). Intelektuálové ve své většině často nejsou vůdci - a národ byl od prvních dnů nastaven tomu, takové řešení vyhledávat ( nebo ne od prvních dnů, které ještě zářily nadějí a vírou, ale velmi brzy se za touto kohortou začal snaživě ohlížet).
    September 5, 2010 v 18.37
    ad MH
    * Kolem VH dělám už drahnou dobu velký oblouk, možná z podobných důvodů jako Vy. Jinak mám dojem, že valná část prostých lidí ho prokoukla mnohem rychleji než ti, kdo k němu měli osobní vztah, a že tedy vlastně není se čím zabývat. Dnes je to prostě člověk, který „u ničeho nebyl“. To alespoň mě říká jak svým mlčením, tak svýmí řídkými promluvami.
    * Change: říkám tomu jednoduše převrat. (Musím se zas někdy podívat do Malaparteho.)
    * Ve Vašich slovech v závorce („chartistům i národu“) vnímám něco, co by bylo dobré nepřeslechnout: pohlédněme jen zpátky na Ch77 a polskou Solidaritu. Toto srovnání považuji za významné.
    September 6, 2010 v 11.42
    ještě k "teoriím spiknutí"
    * Žijeme v moderním světě, vyznačujícím se rozvahou, plánováním atd. Lze tedy mluvit o „spiknutí“ jako chimérickému pohledu na svět v protikladu ke "spontaneitě", k nepřipravenosti, k rozhodování ad hoc? Je připravenost spiknutím? (Jsou skauti spiklenci?) Plánování je přece základním prvkem řízení organizací jako jsou ministerstva, jako jsou banky a podniky, jako BIS, CIA etc. etc.
    * Jsou ti, kdo řídí (vládnou), pod veřejnou kontrolou? Činí své rozhodnutí po veřejné diskusi a neskrytě?
    * Naopak: neveřejné nedemokratické jednání politiků je přece naprosto běžné, děje se to dnes a denně! (Jaký smysl by jinak vůbec mělo otvírat po x letech archivy?)
    * Ano, praxe je vždy nějakým způsobem „spiklenecká“ - a jiná není.
    September 6, 2010 v 18.26
    Duch Charty mluví dál, ale jinak a jinými ústy
    Se zájmem jsem si přečetl osobní vyznání paní Hrbkové - Bidlové. Také jsem se po demokratické revoluci a po prvních svobodných volbách v roce 1990 stáhl z veřejného života a začal studovat filosofii (bylo mi 30), kterou jsem mohl dříve studovat pouze v bytových seminářích a také jsem se věnoval rodině a učení. Chartu jsem podepsal v 19 letech, v roce 1978. Nemyslím si, že by to byla taková škoda pro tuto zem a myslím, že je dobře, že všichni chartisté nešli do politiky, ale také do jiných oblastí společnosti. Rozhodně však chyběla Klausově reduktivní ekonomické pravicové politice rozhodnější intelektuální a občanská opozice a alternativa a dnes máme repete. Za zneužití Charty považuji, když se jí oháněli a ohánějí antikomunisté, kteří navozovali a navozují dojem, že všechno zlo ve společnosti je způsobeno existencí komunistické strany nebo když se užívala pro selektivní chápání demokracie a lidských práv v pojetí G.W.Bushe mladšího. Ale duch Charty mluvil a mluví tam, kde se usiluje o prosazení a obhajobu lidských práv u nás i v zahraničí na různých úrovních, když jsou lidé a organizace, kteří pomáhají lidem v nouzi, v ohrožení, jsou občansky stateční, dokážou se postavit přesile a většině, mluví v konkrétní a adresné společenské a politické kritice, které jde o svobodu a spravedlnost. Mluví tam, kde se např. sociální demokraté dokážou ozvat proti hloupé a populistické kampani vlastní strany na Praze 5. Myslím, že v Chartě byl a je obsažen program, který je dnes v řadě bodů pořád aktuální.
    + Další komentáře