Vždycky mě pobaví zprávy o studiích, které dokazují, že politické názory, či hodnotová orientace jsou ovlivněny geny. Nechce se mi tomu věřit, protože nic mi nepřipadá tak strašně ovlivněné výchovou a rodinou jako právě světonázor, ať už názory své rodiny přejímáme nekriticky, nebo se vůči nim z různých důvodů vymezujeme, když se výchova příliš nedaří.

Život po odchodu z rodného hnízda přináší mnoho dalších zkušenosti, které jedince ovlivňují. Někdo své postoje, a to i zásadně, změní, když něco silného, formujícího zažije, ale častěji se během života lidé postupně vyvíjejí, tříbí své postoje i životní priority. Obohacují tak základ, který jim dali rodiče.

Jako dítě jsem přečetla hodně sociálních románů a byla přítomna mnoha diskuzím o společenském uspořádání a o nejrůznějších lidských osudech. Nejdůležitější aspekt, který mi má původní rodina dala, je víra v člověka, v to dobré, co v lidech je.

Snažím se své děti vést k tomu, aby byly sociálně citlivé, aby byly empatické k druhým, aby ostatními nepohrdaly a aby si vážily toho, co považuju za nejdůležitější: dobrých mezilidských vztahů. Taky hodně čteme sociálně laděné knihy. Nejsem bohužel věřící, ale i tak jsem si vědoma křesťanských základů naší civilizace a snažím se je v tomto duchu vést.

Včera jsem si povídala s kolegou o jednom ze synů, který je dobrák, každému vyjde vstříc a ostatní toho často využívají. Nakonec i já, přiznala jsem se zahanbeně. Když potřebuju pomoc, nejčastěji se obrátím na něj, protože vím, že mi vyhoví. Uvědomila jsem si, že ač mám někdy obavy o to, jak se se životem porve, když raději ustoupí, aby byli druzí spokojení, sama se chovám stejně jako „ten hnusný svět.“

Kolega se zamýšlel nad tím, že je vlastně smutné, že lidé, kteří jsou k ostatním dobří, dostávají od svého okolí takovou zpětnou vazbu, že se raději sami změní, protože si nechtějí nechat dál ubližovat. Večer jsem pak přemýšlela, jestli jsem svou výchovu pojala správně. Že dělám dnes a denně řadu chyb, jsem zbytečně netrpělivá, často nespravedlivá, o tom nemluvím. Chybovat je lidské a přílišné nároky, které na sebe někdy kladu, všechno jenom zhorší.

Spíš bych chtěla vědět, jestli toho hlavního, co bych pro své děti chtěla, a to, aby měly rádi ostatní i sami sebe a aby přinášely radost svému okolí, je vůbec možné dosáhnout. Připadá mi to totiž mnohem obtížnější, než vštípit dětem nějakou hodnotovou orientaci. Říkám si ale, že láska, kterou jim dám, se nemůže ztratit a nutně se musí někde projevit.