Výchova k lásce
Saša UhlováRodiče ovlivňují názory svých dětí. Výchova ale zřejmě nemůže zajistit, aby byly děti světem přijímané a milované.
Vždycky mě pobaví zprávy o studiích, které dokazují, že politické názory, či hodnotová orientace jsou ovlivněny geny. Nechce se mi tomu věřit, protože nic mi nepřipadá tak strašně ovlivněné výchovou a rodinou jako právě světonázor, ať už názory své rodiny přejímáme nekriticky, nebo se vůči nim z různých důvodů vymezujeme, když se výchova příliš nedaří.
Život po odchodu z rodného hnízda přináší mnoho dalších zkušenosti, které jedince ovlivňují. Někdo své postoje, a to i zásadně, změní, když něco silného, formujícího zažije, ale častěji se během života lidé postupně vyvíjejí, tříbí své postoje i životní priority. Obohacují tak základ, který jim dali rodiče.
Jsou přece i lidé, kteří se chovají slušně a nijak viditelně tím netrpí. To doplnění či vysvětlení bývá spíš individuální, zatímco to narativní schéma „pro dobrotu na žebrotu“ je dost universálně použitelné a při vyprávění o sobě se do něj zařazují i lidé, které ti druzí jako tak moc dobré nevidí.
Na úrovni společnosti se zdá, že se spíš osvědčuje myslet si, že lidé jsou většinou dobří a těm, kteří se dobře nechovají se má pomáhat, protože to jsou chudáci, kteří škodí i sami sobě. Dobře je to vidět na vězeňství. Po Breivikově činu se mnoho lidí domnívalo, že norská společnost byla ve své myšlence vyvrácena a usvědčena z naivního idealismu mimo jiné proto, že Norové nemají způsob, jak Breivika přiměřeně potrestat. V USA by ho popravili nebo by byl aspoň ve vězení, kde by mu ukázali, zač je toho loket, že spořádaná společnost je silnější než zločinci. Norská vězení jsou moc měkká a ctí důstojnost i těch, kteří si to nezaslouží. Statisticky vzato ale ta norská humanní vezení fungují, míra recidivismu je v Norsku ve srovnání s USA ale i třeba Velkou Británií nízká.