Nejprve několik minut přemlouvala publikum, nervózně přešlapující po hrubé strusce, zavřete oči, pokuste se přejít a vnímejte, pak pronesla věty, které mi ještě teď, několik dnů po skončení Colours of Ostrava, znějí v uších. Kdo nedokáže milovat sám sebe, nemůže milovat druhé. Velká to pravda. Tentokrát jí deklamovala zpěvačka ZAZ na ostravských hudebních slavnostech.

Taxikář říkal, že takových akcí jako Colours by mělo být v Ostravě aspoň dvacet v roce, aby se trošku zahojili i drožkaři, protože jinak tu není pro koho jezdit. Chtěl jsem ho potěšit, vyprávěl jsem příběh o muži, který nečekaně zbohatl, aby zjistil že peníze nejsou všechno. Příliš to nefungovalo, ale byl jsem rád, že jsem aspoň potěšil, když jsem bez řečí zaplatil dvojnásobné jízdné a odkýval všechny potíže, na něž naráží jeho cech.

Koncerty dnes nepochybně nejlegendárnějšího českého hudbeního festivalu byly letos poprvé v industriálním prostředí Dolní oblasti Vítkovic. Všem návštěvníkům, kteří nikdy v životě nepracovali, se v továrně moc líbilo. Nejde se zbavit asociace s bohatým manželským párem, který tráví zaslouženou dovolenou v chudém Nepálu. Když odjíždějí domů, v letadle se manželka přitulí k choti a něžně mu zašeptá slova, která se do češtiny dají volně přeložit asi takto: Nebylo by nám tady mezi nimi nakonec lépe. Ale na rozhodnutí je už pozdě, neuprosný čas zvedá z betonu ocelový stroj, který po pár hodinách spokojeně přistane ve Frankfurtu nebo Londýně. Zůstane jen sentiment a lesklé oči těch sice špinavých, ale vnitřně krásných domorodců.

Narozdíl od slovenské Pohody nemájí Colours of Ostrava intelektuální zázemí, je to tu o hudbě, nepotkáte tu půl bratislavské kavárny (aby se pořád nepsalo jen o té pražské), která mudruje o Ficovi a Dzurindovi. Ani o Kalouskovi jsem tu neslyšel jediný vtip, kdybych nepotkal levicového šéfredaktora v centru Ostravy. Ačkoliv jako všechny mediální zrůdy, tak i on bude nepochybně dávno milionářem, přesto dojel na festival v dodávce, aby se na Barvách dostatečně odstínil od ostatních. Chvíli jsme seděli ve vegetariánské restauraci, kde neprodávají nic v plastu, vodu čepují z trubek a kouřit se nesmí ani na zahrádce. Řeč byla o Lišákovi, ne tom filmovém a k tomu trošku Zaorálka s Němcovou. A napadlo nás v jednu chvíli naráz, že Břetislav Rychlík by měl režírovat na Provázku Krále Ubu a sám sebe obsadit do hlavní role. Píšu to sem jen proto, abych nezapomněl a jemu a Morávkovi to zavčas sdělil, i na Provázku už mají totiž dramaturgické plány až na pět let dopředu. Bude mít ze mě zase radost, už to vidím.

Ovšem nejlepší kapela na Colours of Ostrava byl Pluháček. Šli jsme na kávu do hotelu Imperiál, kde autor esejů Plachý milionář, bydlel. Vypili jsem sedm vodek a Pluháček navrh pít La frog, vyslovoval jako Freud, ale to se má, ví to z Austrálie, takže nejde o nevědomé přeřeknutí, to jsem si zprvu myslel. Když jsem zjistil cenu, opáčil jsem, že pro mne je toho škoda, ačkoliv jsem věděl, že platit bude Pluháček, jednak to má ve zvyku a jednak bych na to neměl. Ne, to v žádném případě! Tohle musíš vyzkoušet, je to zcela jiné.

Ohřátý rum, tak mi La frog chutnal, je to ale jen zdání, vše souvisí s barikováním, usvědčil Pluháček sebe sama ze znalosti whisky, když kolem Imperiálu prošli básníci ze Slovinska a Slovenska Esad Babić a Laco Kerata. Nejsou tu na Colours, ale na bezvýznamném literárním dýchánku a mají chvíli čas, aby dořešili spor, který vedli celou cestu z Košic přes Žlinu, kde se v případě cesty vlakem přestupuje do Ostravy. Nemáme čas, tak jen v kostce. Šlo o důvod rozdělení Československa. Proč Češi nechtěli dál Slováky ve společném domě, ptal se Esad nejprve slovinsky, chorvatsky a makedonsky, aby mu Kerata až na anglicky položenou repliku odpověděl prostým pokrčením rámen, která v těchto případech znamenají, že tázaný neví. Esad ale ví, Slováci mají hrozná železniční nádraží, a proto je už Češi nemohli snášet. Inu, toto dnes řeší současní spisovatelé, může se pak veřejnost divit, že už nikdo nečte, jak se píše v novinách?

S Pluháčkem není nikdy zle a pokaždé se dovím něco nového. Například, že nejdeštivějším místem na planetě je Waialeale na Havajských ostrovech, kde spadne 11680 mm srážek za rok, což bych si samozřejmě klidně mohl vyčíst na wikipedii, kde mají i pěknou tabulku podle míst s největším počtem srážek, rozdělenou podle kontinentů, takže víme, že v Evropě je na čele pelotonu Crkvica v Černé Hoře. Jenže Pluhyn, jak mu po desáté La frog odteď jinak neřeknu, není žádným ubohým wikipedistou, který obtěžuje po barech informacemi, které pobral doma na internetu. Ví něco, co nikdo jiný. Že třeba ve Waialeale prodávají tamní noviny Waialeale news v igelitovém sáčku. Důvod je jediný, aby člověk cestou domů, když prší v jednom kuse, nedonesl jen smočenou kouli dobrou tak leda na vyhození.

Ale milý Pluhy, musíme už přece jít, nejsme tu pro legraci nebo zbůhdarma, ale za poznáním, a tak trajdá, hurá do industriální zóny, kde dělníci mlátili do strojů, aby teď mládež skákala na strusce - zbytcích oné slávy a hudebníci ťukali do nástrojů. Zrovna stála na pódiu Francouzka ZAZ. Chtěla, abych zavřel oči , představil si kolem sebe Paříž třicátých let, a pak mi vemlouvavě promluvila do duše. Řekla, chlapče, kdo nemiluje sebe, nemůže milovat nikoho jiného. A po těch setkáních s Pluhynem, levicovým intelektuálém, po těch kilometrech cestování až do Oceánie pro noviny v sáčku a hádce Laca s Esadem o nehezkých slovenských nádražích, po tom všem jsem pochopil, že má asi pravdu.