„Tak copak už umí?“ Nepříjemná otázka, kterou jsem zase slyšela u lékaře. Co by asi tak ani ne roční dítě mohlo umět? Přemýšlím. Zdravotníci kontrolují psychomotorický vývoj proto, aby včas odhalili odchylku, která by signalizovala, že něco není v pořádku a mohli učinit potřebné kroky.

Z podrobného výslechu vyplynou závěry: Leze, staví se a obchází nábytek, ale nesedí, žvatlá a snaží se opakovat slova, ale neumí dělat paci, paci, paci pacičky a pá pá. Jak to, že nesedí, když už stojí? Zdravotní sestra všechno pečlivě zapisuje. Klidně vysvětluju, že moje starší děti už chodily, ale neseděly. Později se i sedět naučily. A že neumí zamávat a nezná říkanky bude asi tím, že jsem ho to nenaučila.

Rozhovor se odehrává v přátelské náladě, a když se lékařka ujišťuje, jestli si správně pamatuje, že je mé dítě vegetarián, umiňuju si, že už k ní musím přestat posílat své kamarádky, protože se jí všechny ty alternativní matky asi trochu pletou. Vegetariáni opravdu nejsme.

Mimořádně vstřícná atmosféra u naší dětské lékařky obrušuje hrany mým úzkostem. Tíseň ve mně vzbuzuje požadavek, aby bylo všechno jak má být, i když jsem přesvědčená o tom, že jsem už dopředu srovnaná s myšlenkou, že všechno v pořádku být nemusí. Ale asi nejsem.

Z ordinací se imperativ dobrého vývoje přenáší na dětská hřiště, do mateřských klubů a rozhovorů matek. Ač jsou rodičky společností často vysmívané a jejich potřeba řešit pokroky svých potomků terčem mnoha vtipů, vyjadřují něco hlubšího, něco, co se přenáší i na děti a ovlivňuje to naši společnost víc, než si myslíme.

Důkaz, že dítě netrpí žádným postižením, že se vyvíjí jak má, se transformuje do honby za co nejlepšími výsledky. Čím dřív sedí, mluví, chodí, tím víc je jasné, že je v pořádku. Touhu po absolutním zdraví chápu. Nakonec je to všechno jednodušší, když nejsou žádné problémy. Cítím za ní ale nedůvěru k člověku jako takovému, k tomu, že má hodnotu sám o sobě, nebo že může spočívat v něčem jiném, než že je zdravý.

Dětem tím vysílají rodiče nechtěně signál, že jejich pokroky jsou tím nejdůležitějším. Dítě cítí radost svých rodičů a může dospět i k závěru, že je mají rádi proto, že něco dokázalo. A ne proto, že má radost ze života, nebo proto, že vůbec je.

Preventivní prohlídka končí. Dostávám ještě radu, abych dítě méně nosila, protože odlišný vývoj mohla způsobit skutečnost, že mu bráním v pohybu. Když bude více volné, naučí se prý i sedět. Uvažuju nad tím, zda existuje reálná možnost, že by se nenaučilo kvůli nošení v šátku a nosičce sedět vůbec. A když si ho upevním na tělo a ve dveřích se loučím, otočí se malý, usměje se na lékařku a sestřičku a zamává jim. To gesto je naprosto jasné. Už s rukou na klice volám do ordinace: „Viděly jste to? On vám zamával, zapište si to, prosím vás, určitě si to tam zapište!“