Šestatřicetiletý olympionik, kanoista Dariusz Popiela dlouhé roky trénoval vodní slalom na řece Dunajec v jižním Polsku. Od svých dvaceti let každý den brázdil na své kánoi peřeje mezi dvěma mosty v rodném městě Nowy Sącz — Nový Sadec. Nikdy by ho nenapadlo, že se tohle důvěrně známé místo jednou stane zdrojem toho, co bychom mohli nazvat vzpourou paměti.

Popielu odjakživa fascinovala historie. Už jako malý kluk se rád vyptával dědečka na vzpomínky z dětství, kdy Polsko okupovali nacisté. Celou jednu kapitolu však ze svých vzpomínek dědeček vytrhl: dvanáct tisíc židů, kteří žili v Novém Sadci před válkou a v roce 1939 tvořili asi třetinu místního obyvatelstva. Ti všichni zmizeli z paměti města.

Ve škole se o nich neučili, a tak se o nich Popiela začal dozvídat až později, když začal na vlastní pěst pátrat po minulosti a zjišťovat, jak významné místo zaujímali židé v historii Nového Sadce i v celém Polsku. Zdejší židovské osídlení má tisíc let dlouhou historii a před vypuknutím druhé světové války bylo Polsko domovem druhé největší židovské komunity na světě, hned po Spojených státech.

Šokovaný Popiela se dočetl o tom, jak vlastně probíhaly deportace židů z jeho rodného města do blízkého vyhlazovacího tábora Belzec. Mnozí z nich strávili svou poslední noc v Novém Sadci shromáždění na břehu řeky, právě v oněch místech, mezi dvěma mosty, kam chodíval pádlovat na své kánoi.

„Před očima měli ten samý pohled jako my dnes. Kolem nich šuměla řeka, slyšeli hukot peřejí,“ říká Popiela na břehu řeky. Dunajec protéká malebnou krajinou jižního Polska, mezi strmými roklinami, borovicovými lesy a stráněmi porostlými vysokou travou, které ční hned nad jeho dravým řečištěm. Popiela ukáže na rodiny na procházce a na páry posedávající na břehu. „Půlka města zmizela a nikdo si na ně už nepamatuje,“ říká a krčí rameny. „Jak je to možné?“

Od té doby uspořádal Popiela prostřednictvím jím založené nadace „Lidé, ne čísla“ po celém Polsku několik desítek akcí připomínajících zmizelý židovský svět. Popiela patří k mladé generaci Poláků, historiků, spisovatelů a pedagogů, kteří usilují o to, aby se Polsko poctivěji vypořádalo se svými dějinami ve 20. století.

Dlouhá desetiletí byla historie polských židů držena v „komunistickém mrazáku“, jak tomu přezdívají historikové. Nacisté vyvraždili asi tři miliony polských židů. Až do 60. let však komunistický režim debatu o genocidě židů neumožňoval — a pokud už se k této kapitole dějin Polska vracel, jako například během partajních antisemitských čistek v roce 1968, pak jedině proto, aby židy obvinil, že nevyjadřují dostatečný vděk etnickým Polákům, kteří se je pokoušeli zachránit.

Po pádu komunismu bylo toto mlčení zčásti prolomeno. V posledních letech se však pravicová polská vláda vrací k nacionalistickému narativu o minulosti, který zdůrazňuje národní hrdost, a snaží se potlačit to, co označuje za „politiku hanby“. A slaví s tím úspěch.

Nedávné průzkumy ukazují, že Poláci jsou dnes přesvědčení, že se více než polovina polského národa během okupace přímo či nepřímo podílela na ukrývání židů — což je absurdně vysoké číslo, zdaleka neodpovídající skutečnosti. Ti, kteří se tak jako Popiela snaží připomínat židovské oběti holokaustu, si okamžitě vyslouží nálepku propagátorů „pedagogiky studu“, jak ji označuje současná polská vláda.

Toto slovní spojení užívá jako zbraň v boji proti politickým protivníkům Jarosław Kaczyński a jeho kolegové z vládnoucí strany Právo a spravedlnost. Postupně se tento výraz ujal pro označení liberálního přístupu k dějinám, který podle oponentů přehání či zveličuje temné stránky polských dějin.

Polské „ministerstvo paměti“

V ohnisku těchto soupeřících historiografických narativů se nachází polské „ministerstvo paměti“ — totiž Institut paměti národa (IPN), založený začátkem nultých let s cílem vypořádat se s komunistickou minulostí země, zpracovat archivy tajné policie a KGB a stíhat zločiny komunistického režimu. Dnes se však Institut paměti národa zabývá z velké části také obdobím nacistické okupace, kde má za úkol chránit „dobrou pověst“ země.

Terčem mezinárodní kritiky se Institut paměti národa stal už v roce 2018, kdy parlament schválil zákon o holokaustu, známý v Polsku jako „zákon IPN“, který kriminalizuje jakýkoli pokus „pošramotit“ dobré jméno polského národa tvrzením, že Poláci nesou spoluzodpovědnost za zločiny nacismu. Polský Institut paměti národa patří k nejvlivnějším institucím v Polsku. Se svým rozpočtem je největším historickým ústavem v zemi, který zastiňuje univerzitní pracoviště i nezávislé vědecké ústavy.

Ústav vznikl na politickou objednávku a působí současně jako vydavatelství chrlící na trh největší počet historických publikací, jako prokuratura stíhající zločiny komunismu, jako studio produkující filmy a počítačové hry s historickou tematikou i jako mocný státní úřad, který určuje, co se budou žáci a studenti učit v hodinách dějepisu. Během vlády strany Právo a spravedlnost, která je u moci od roku 2015, se rozpočet institutu téměř zdvojnásobil. Dnes dosahuje 430 milionů zlotých (2,3 miliardy Kč). Zaměstnává dva tisíce pracovníků a má jedenáct místních poboček po celém Polsku.

Institut paměti národa, jehož orgány jmenuje parlament, působí v současném už tak značně polarizovaném politickém prostředí velmi kontroverzně. Řada předních historiků volá po jeho zrušení či alespoň reformě. Větší dosah má však působení mnoha místních iniciativ, mezi něž patří i ta Popielova, které usilují o to změnit v Polsku kulturu paměti a připomínání minulosti.

Vzpoura paměti

Když se Popiela dozvěděl o existenci shromaždiště na břehu Dunajce jen pár kroků od nádherně zachovaného náměstí v historickém centru Nového Sadce, ze všeho nejdřív pocítil zahanbení. Každý další detail, který se vynořil, se ho osobně dotýkal: přehradu o něco výše proti proudu Dunajce vybudovali židovští vězni při nucených pracích, později zase objevil v městské dlažbě fragmenty hebrejských náhrobků ze 17. století — písmo na obrubníku frekventované ulice se dalo stěží přečíst, ale o jeho původu nebylo pochyb.

„Ten pocit studu mi ale nakonec dodal sílu,“ říká Popiela. „Cítil jsem potřebu se vzepřít a současně elán něco s tím dělat.“

Posledních deset let Popiela věnoval veškerý svůj čas mimo sportovní přípravu právě připomínání opomíjené historie. S hrstkou spolupracovníků se v rámci nadace „Lidé, ne čísla“ pustil do bádání v archivech a pořizování rozhovorů s místními pamětníky s cílem zdokumentovat jména a věk židovských obětí genocidy ve venkovských oblastech Polska.

Společně se starají o to, aby vznikaly památníky připomínající oběti holokaustu, a podařilo se jim odhalit existenci řady masových hrobů židů zabitých během holokaustu. Jejich dobrovolníci také pečují o opuštěné židovské hřbitovy. Popiela vydává i měsíčník o dějinách židů v Novém Sadci — „undergroundový časopis“, jak dodává se šibalským pomrknutím. Štosy výtisků nechává zájemcům k rozebrání v okolních kavárnách a na radnici.

Když jsme se v květnu 2021 setkali, chystal se Popiela realizovat svůj nejnovější projekt: zřízení vzpomínkového parku uprostřed Nowého Saczu v místech, kde se nacházelo židovské ghetto, a umístění pamětní tabule na břehu Dunajce tam, kde se židé shromažďovali před deportacemi. Na všechny tyto aktivity si Popiela shání peníze sám prostřednictvím crowdfundingových kampaní.

Zeptala jsem se ho, proč se zrovna on — olympijský kanoista, chystající se soutěžit na evropském šampionátu — věnuje podobným aktivitám v zemi, která si vytvořila celý byrokratický aparát, aby se zabýval dějinnou paměti. „Ti se starají o jiné příběhy,“ odpověděl mi.

Požádala jsem ho, aby to rozvedl a dal nějaký příklad. Před několika lety se Popielova nadace pokusila s Institutem paměti národa spojit, aby společně připomněli osmičlennou židovskou rodinu, zavražděnou v roce 1944 poté, co je gestapu udali jejich polští sousedé. Z místní pobočky IPN dostal odpověď, že na pamětní desce musí stát, že rodinu zavraždili nacisté. Popiela odmítl.

„Kdo si dá na rodinný náhrobek vytesat jméno vraha?“ ptá se Popiela. Stejný požadavek mu adresoval nedávný otevřený dopis několika místních národoveckých organizací, kterým se nelíbil jeho záměr vztyčit pomník zavražděným židům z Nového Sadce. „Vůbec nechápou perspektivu obětí. Pro ně je hlavní dát najevo, že holokaust spáchali Němci.“

To není nic nového: kontrolovat politický jazyk, jakým se o holokaustu hovoří, usiluje Polsko dlouhodobě. Když se bývalý americký prezident Barack Obama během své návštěvy Varšavy v roce 2012 zmínil o „polských táborech smrti“, musel se Bílý dům za ta slova Polsku omluvit. Pravicoví zákonodárci se několikrát pokusili zavést za užití tohoto slovního spojení tříletý trest odnětí svobody.

Mezi Poláky je široce rozšířená představa, že zbytek světa si dostatečně neuvědomuje míru utrpení Poláků pod nacistickou okupací. „Jsou tím posedlí a začne to, kdykoli někdo řekne, že jsou Poláci spoluzodpovědní za holokaust. V současnosti šíří Institut paměti národa narativ, podle něhož by se mohlo zdát, že pomalu každý Polák schovával ve sklepě nějakého žida,“ říká Popiela. „Tvrdí, že jsme všichni byli hrdinové. Z archivních pramenů ale zdaleka tak pěkný obrázek nevyvstává.“

„Najděte si nějakého bohatého žida“

S Popielou zajedeme do sousedního města Grybów, kde v roce 2019 spolu se skupinou dobrovolníků postavil památník obětem holokaustu na místě bývalého židovského hřbitova, který se nachází na kopci s výhledem na městečko. Hřbitov je už osmdesát let opuštěný, a když se sem dobrovolníci poprvé vypravili, našli ho oplocený a zarostlý křovisky a vysokou trávou. Dnes je to upravený prostor s několika informačním tabulemi doplněnými fotografiemi obětí, které sem umístila Popielova nadace.

Uprostřed stojí velký žulový památník v podobě hebrejského náhrobku rozlomeného vejpůl, vedle něhož jsou z obou stran umístěny desky se soupisem jmen a věků téměř dvou tisíc grybówských židů, zavražděných během okupace. Necelá třetina z nich byly děti mladší třinácti let.

O něco výše nad hřbitovem se Popiela skloní a začne vytrhávat plevel obrůstající masový hrob, který jeho spolupracovníci objevili pomocí dronu a georadaru. Vypráví mi přitom střípky historek o nenávistných projevech, s nimiž se kvůli své práci setkává na internetu.

Lidé ho obviňují, že ho platí George Soros, nebo mu říkají, že by měl raději trávit čas čištěním katolických hřbitovů. Když shání peníze na některý svůj projekt, často se dozví, že si má najít nějakého „bohatého žida“, který by památník zaplatil.

Vracíme se od hřbitova zpátky do městečka a projíždíme kolem kostela v Grybówě. Je neděle odpoledne a kostel z červených cihel je přeplněný k prasknutí, desítky věřících se mačkají u vchodu a další lidé postávají i na náměstíčku před kostelem. Jen pár kroků od impozantní baziliky stojí grybowská synagoga, opuštěná a zchátralá, s vymlácenými okny.

V Grybówě nezůstali po válce žádní židé. Naproti synagoze vyhotovil nedávno streetartový umělec velké graffiti v sépiových odstínech. Vychází ze staré fotografie z roku 1922 a vyobrazuje tři generace zmizelých grybówských židů.

„Bez vás nevíme, kdo jsme“

„Pro Institut paměti národa jsme úhlavní nepřátelé,“ říká Agnieszka Haska, kulturní antropoložka zaměstnaná v polském Centru pro studium holokaustu ve Varšavě. Je to jedna z prvních vět, které mi při našem setkání řekne.

Těžiště její odborné práce se soustřeďuje na problematiku kolaborace s nacisty a útěku židů z okupovaného Polska. Jak se dozvídám, její odborné práce i další publikace vydávané Centrem pro studium holokaustu jsou pod soustavným drobnohledem Institutu paměti národa.

Ten má k dispozici vlastní tým ověřovatelů faktů, kteří v textu vyhledávají nepřesnosti — mnohdy jde jen o drobnosti v poznámkách pod čarou —, a poté publikují rozsáhlé polemické reakce. Zástupce ředitele Institutu paměti národa mi vysvětlil, že je to součást „probíhající akademické debaty“. Ale na veřejnoprávní televizní stanici už si Centrum pro studium holokaustu vysloužilo nálepku „zrádců“ a podle Agnieszky Hasky „to působí spíš jako probíhající zákopová válka“.

Ta může nabývat i směšně malicherných obrysů. Agnieszka Haska říká, že do Institutu paměti národa několikrát telefonovala, aby jim už neposílali své nejnovější publikace. Tamní historikové jsou velmi plodní, vydávají až tři stovky titulů ročně. Jejich publikace zaplavují polská knihkupectví a vycházejí se státní subvencí, čímž ještě více komplikují autorům mimo okruh IPN přístup na knižní trh. „Vysmívají se nám do očí,“ říká Agnieszka Haska.

Některé poslední práce Agnieszky Hasky se věnují antisemitským prózám žánru science-fiction, které byly populární v 19. století. Spisovatelé mohli své protižidovské texty vydávat za „fantastické příběhy“, aby prošly carskou cenzurou.

Agnieszka Haska se zaměřila na román Tadeusze Hollendera z roku 1938 s názvem Polsko bez Židů. Tato dnes pozapomenutá Hollenderova fantastická próza byla zamýšlená jako kritika polského antisemitismu.

V jeho satiře se polští židé rozhodnou, že to už nehodlají dál snášet, sbalí se a vydají se i s rodinami na dlouhou cestu do nové země, až se nakonec usadí na Madagaskaru. Polští křesťané se tak jednoho krásného dne probudí a zjistí, že už nemají žádné židovské sousedy, na které by si mohli vylívat vztek a svalovat na ně vinu za svůj nešťastný osud. Zjistí, že život v Polsku zbaveném židů není takový, v jaký doufali.

A tak postavy v Hollenderově románu vyšlou delegaci na Madagaskar, aby přesvědčili své židovské rodáky k návratu do staré vlasti. Vzkážou jim: „Bez vás nevíme, kdo jsme.“

Nedlouho po vydání Hollenderova románu vstoupila do Polska německá nacistická armáda. Mašinerie smrti vyhladila téměř všechny: během holokaustu zahynulo téměř devadesát procent polských židů. V důsledku války zemřela také pětina všech Poláků, včetně spisovatele Tadeusze Hollendera, jehož v roce 1943 zastřelilo gestapo za účast na aktivitách polského odboje. Velká část polských židů, kteří se z koncentračních táborů vrátili, po válce emigrovala do Spojených států.

Duchové minulosti se vracejí

Nejznámější polský historik zabývající se dějinami druhé světové války Jan Tomasz Gross v jedné své práci cituje paměti jednoho z přeživších: „Z téhle války nikdo nevyvázl doopravdy živý.“ Během šest let trvající nacistické okupace zahynulo téměř šest milionů Poláků.

Gross udává několik dalších statistických údajů, aby ilustroval míru devastace života v polských městských oblastech: po válce se počet obyvatel polských měst snížil o třetinu, nacisté zabili čtyřicet procent lékařů, třicet procent univerzitních profesorů a katolických duchovních a pětapadesát procent právníků. I sovětská okupace měla nesmírně drastické dopady — Rudá armáda povraždila během masakru v Katyni dvaadvacet tisíc polských armádních důstojníků a sovětské tajné služby NKVD rozsévaly strach po celé zemi.

Mnozí Poláci dodnes pociťují pachuť hořkosti nad tím, že je Západ na konci války zaprodal Sovětskému svazu, čímž je odsoudil k dalším desetiletím autoritářského komunistického režimu. „Ještě i dnes, osmdesát let poté, určuje druhá světová válka naši přítomnost,“ říká Agniezska Haska. „Je to vlastně děsivé, když si to uvědomíme, ale 1. září 1939 se svět doopravdy rozpadl.“

Pak mi vypráví o svých prvních cestách do Izraele, které podnikla před několika lety. Vzpomíná si na ten údiv i pocit studu, když na každém kroku potkávala Izraelce, kteří okamžitě věděli, kde se nachází její rodný Ciechanów, městečko v severozápadním Polsku o třiačtyřiceti tisících obyvatelích. Poučili ji, že Ciechanów byl před válkou z poloviny židovský a pocházela odtamtud Roza Robota, jedna ze čtyř žen, které vedly povstání v Osvětimi v září roku 1944.

„Každý věděl, kde je Ciechanów, a každý znal její jméno,“ vzpomíná Agnieska Haska. „Vyrůstala jsem celé dětství padesát metrů od židovského hřbitova v Ciechanówě a nic z toho jsem netušila.“

Rozu Robotu dnes v Ciechanówě připomíná jen jedna ulice na předměstí nesoucí její jméno. Krátká ulice o třech blocích domů, pojmenovaná podle židovské hrdinky, dobře ilustruje, jakým příběhům o vlastních dějinách dávají Právo a spravedlnost a jeho Institut paměti národa přednost.

Židovské oběti holokaustu ustupují do pozadí, hlavní pozornost na sebe strhávají příběhy statečných polských katolíků a členů protinacistického odboje. A žádný nebo téměř žádný prostor se nedostává pro jednu z nejkrutějších pravd o totalitarismu 20. století: lidé se stávají ochotnými spolupachateli své vlastní poroby.

Toto pozorování zaznívá i v úvodu knihy Jana Tomasze Grosse Sousedé, která v době svého vydání v roce 2000 vyvolala v Polsku skandál a dodnes ji mnozí považují za velmi kontroverzní. V knize zkoumá událost, jež do té doby unikala pozornosti historiků: masakr polských židů ve městě Jedwabne v červenci roku 1941, který spáchali zdejší Poláci. Podle Grosse se účast Němců na tomto pogromu omezila na pouhé přihlížení a pořizování fotografií.

Brzy po vydání knihy potvrdil také Institut paměti národa, že své židovské sousedy v Jedwabném opravdu zabíjeli místní katoličtí obyvatelé. Rok po vydání knihy na pietním shromáždění v Jedwabném požádal polský prezident Aleksander Kwaśniewski veřejně o odpuštění.

V posledních letech se však proti tomu opět zdvihl silný odpor. Sílí tlak na exhumaci těl židovských obětí, která by měla dokázat, že v Jedwabném vraždili němečtí vojáci, a nikoli Poláci. Když se v roce 2016 dotázali novináři tehdejšího ministra školství na masakr v Jedwabném a na pogrom v Kielcích, spáchaný po válce v roce 1946, ministr odmítl vinu Poláků připustit a podotkl, že obě události „bývají často předmětem nedorozumění“.

Po vydání Grossovy knihy se celé město ze dne na den dozvědělo, že jejich prarodiče se ať už jako pachatelé, nebo jako přihlížející účastnili brutálního masakru zdejších židů, z nichž mnozí byli zaživa upáleni. Někteří badatelé se tak přímo zabývají otázkou odmítavého přístupu Poláků k vlastním dějinám.

Sociální psycholog Michał Bilewicz studoval jev, kdy jsou lidé, kteří prodělali historické trauma, náchylnější věřit konspiračním teoriím. Povšiml si také, že někteří účastníci vzdělávacích programů o holokaustu vykazují následně symptomy posttraumatické stresové poruchy či to v nich vyvolává nedůvěru a odmítání faktů.

Během našeho setkání ve Varšavě mi Agniezska Haska vypráví i o své tetě, jíž před pár lety kdosi zaklepal na dveře v její krásné vile, postavené ve třicátých letech. Byla to Němka, která se přišla podívat, jestli dům jejich rodiny dosud stojí. Vyrůstala tu jako malá holčička v době, kdy celá oblast ještě patřila k Německu.

V lednu roku 1945 rodina utekla před postupující Rudou armádou, která se blížila k městu. Ženy spolu mluvily německy. Teta Agniezsky Hasky vyprávěla návštěvnici, že její dva bratry zastřelilo v roce 1943 gestapo. Německá návštěvnice se jí svěřila se vzpomínkou na malého bratříčka, který zemřel během útěku celé rodiny v zimě roku 1945.

„Polovina Poláků bydlí v domech, které dřív patřily někomu jinému, ať už židům, nebo Němcům,“ říká Angniezska Haska. „Ale duchové minulosti se vracejí.“

Vlastenecké vydírání

Po celém Polsku dnes vyrůstají jako houby po dešti muzea s historickými expozicemi. Jen za posledních patnáct let otevřelo patnáct takových nových muzeí.

Bezprostředně před vypuknutím covidové pandemie měla muzea v Polsku, zemi s osmatřiceti miliony obyvatel, roční návštěvnost 38 milionů. Některá tato muzea ale poznamenaly skandály, které se dostaly i do titulků zahraničního tisku.

V roce 2020 přiměla polská vláda odstoupit ředitele uznávaného varšavského muzea POLIN, historika Dariusze Stolu. O tři roky dříve, v roce 2017, nahradilo polské ministerstvo kultury ředitele nového Muzea druhé světové války v Gdaňsku ideově spřízněným kandidátem, historikem Karolem Nawrockým, který dnes působí jako ředitel Institutu paměti národa.

Muzeum povstání ve varšavském ghettu dosud ještě ani neotevřelo expozici pro veřejnost, přesto už se na jeho adresu ozývají obvinění, že politizuje dějiny. Jiné muzeum, věnované dějinám varšavského povstání a otevřené v roce 2004, se ocitlo ve středu pozornosti médií poté, co přidalo novou část expozice nazvanou „Sál malého povstalce“: místnost plnou plyšových hraček, pastelek a „inspirativních“ příběhů dětských bojovníků v druhé světové válce, včetně sochy polského dětského vojáka se samopalem v ruce.

Žádné z těchto muzeí není přímo napojeno na Institut paměti národa — zato Muzeum Poláků zachraňujících židy za 2. světové války, připomínající především příběh rodiny Ulmových v malé polské vesnici Markowa, dobře ilustruje, jak vypadá politika paměti v jeho podání. Muzeum vzniklo před šesti lety a kurátorem zdejší expozice byl dnešní zástupce ředitele Institutu paměti národa Mateusz Szpytma.

Slavnostního otevření muzea ve čtyřtisícové obci Markowa půl hodiny cesty od Krakova se účastnil i polský prezident Andrzej Duda. „Svět neví o realitě, která v Polsku vládla během nacistické okupace, a tato nevědomost poškozuje dobré jméno naší země,“ řekl Duda během proslovu na nádvoří muzea.

Na fotografiích z ceremonie Duda dojatě hledí na tisíce zářících destiček, z nichž každá nese jméno polského občana zabitého nacisty za to, že během války pomáhal židům. Mnozí z nich byli oceněni titulem Spravedlivý mezi národy, udíleným v Izraeli lidem, kteří riskovali vlastní život, aby za války zachránili své židovské spoluobčany.

Polsko má v mezinárodním srovnání nejvyšší počet nositelů tohoto titulu: vyznamenáno jím bylo více než sedm tisíc Poláků. Mnozí z nich i posmrtně, poté co je nacisté za jejich činy popravili.

Muzeum se soustřeďuje na příběh rodiny Ulmových z vesnice Markowa, kteří v době nacistické okupace ukrývali ve svém domě osm židů. Někdo je však udal a celou jejich rodinu i všechny ukrývané židy — rodiny Goldmanových, Didnerových a Grunfeldových — nacisté zastřelili. Tragická událost měla sedmnáct obětí a mezi mrtvými byly i děti, dokonce i jedno dosud nenarozené.

Návštěvníci, kteří do muzea vstoupí, spatří jako první obrovskou osvětlenou fotografii rodiny Ulmových, kterou pořídil otec rodiny Jozef Ulma. Ten byl podle všeho renesanční osobnost a svou rodinu zachytil na desítkách snímků díky fotoaparátu, který sám vlastnil — což představovalo na polském venkově třicátých let poměrně nevídaný jev.

Expozice umístěná do minimalistické, moderně architektonicky pojaté stavby z kovu a skla, zahrnuje mimo jiné celou řadu fotografií, na nichž Jozef Ulma zdokumentoval svou rodinu, sousedy a okolní krajinu — některé ze snímků jsou potřísněné krví členů rodiny. Muzeum rodiny Ulmových podtrhuje krutost války i skutečnost, že dvacet procent židů z obce Markowa přežilo válku díky tomu, že se skrývali. Je to mimochodem nebývale vysoký počet přeživších. Muzeum zdůrazňuje také intenzivní nátlak vyvíjený na vesničany, aby kolaborovali s nacistickými okupačními úřady a udávali své sousedy a blízké.

„Byl bych rád, kdyby si každý návštěvník tohoto muzea uvědomil, jak dramatické události postihly židovský národ během druhé světové války,“ prohlásil zástupce ředitele Institutu paměti národa Mateusz Szpytma, který se zabýval příběhem rodiny Ulmových jako první historik.

Uvedl přitom, že v Polsku se podle odhadů díky pomoci nežidovských sousedů podařilo přežít desítkám tisíc židů: „Chtěl bych, aby si uvědomili, že i ve chvílích nejtužšího totalitarismu je možné pomáhat potřebným. Záleží jen na nás, jak se zachováme, jestli se postavíme na stranu zrádců, nebo hrdinů, jestli jsme ochotni riskovat vlastní život pro druhé.“

Venku stojí působivý náhrobek rodiny Ulmových, nesoucí polský státní znak, kříž a na zemi pak kytice čerstvých rudých růží. Vystaveno je tu také sedm uren s ostatky členů rodiny. Židovské oběti, které rodina Ulmových ukrývala, jsou ovšem pohřbené jinde — na vojenském hřbitově asi pětadvacet kilometrů odsud.

Golda Grunfeldová, Lea Didnerová s dítětem a dalších pět mužů s příjmením Goldman ale na žádném náhrobním kameni jméno nemají. Jsou zde připomínáni kolektivně spolu s dalšími asi třemi stovkami bezejmenných židovských obětí, zavražděných během války a pochovaných ve zdejším hromadném hrobě.

Způsob prezentování dějin v markowském muzeu kritizovalo hned několik prominentních polských historiků, mezi nimi i Jan Grabowski a Agnieszka Haska z Centra pro výzkum holokaustu. Je pravda, že muzeum rodiny Ulmových značí ve srovnání s minulostí jistý průlom.

Celá desetiletí žili nositelé titulu Spravedlivý mezi národy vskrytu a své ocenění tajili před sousedy i příbuznými ve strachu před stigmatizací a pronásledováním. Už dávno si zasluhovali uctění na celonárodní úrovni, kritikové však tvrdí, že se to děje na úkor židů, které zachránili a kteří jsou redukováni na pouhé nástroje polského hrdinství.

„Jako polská občanka a badatelka naprosto souhlasím s tím, aby se připomínaly vzácné případy Poláků, kteří projevili tolik odvahy, aby se postavili válečné realitě. Na druhou stranu jsou jejich příběhy zneužívány k jakémusi vlasteneckému vydírání,“ říká Maria Kobielska, spoluzakladatelka Centra pro zkoumání kultury paměti na Jagellonské univerzitě v Krakově. Věnovala se výzkumu nových muzeí zaměřených na historii a psala i o muzeu připomínajícím rodinu Ulmových.

„Smyslem zdejší expozice je vzbudit dojem, že jednat jako Jozef a Wiktoria Ulmovi bylo typickým přístupem Poláků. Pokud proti tomuto narativu vystoupíte a ozvete se kriticky na adresu muzea, je to vykládáno tak, že se stavíte proti připomínání hrdinství manželů Ulmových,“ říká Kobielska. „Ti lidé slouží jako alibi pro všechny Poláky.“

Politika paměti jako náhražka ideologie Práva a spravedlnosti

Maria Babinska z Centra pro výzkum předsudků na univerzitě ve Varšavě se už pět let věnuje průzkumům sociální psychologie. „Požádali jsme své respondenty, aby zkusili odhadnout, protože historicky relevantní údaje k dispozici nemáme a ani mít nebudeme, jak velké procento Poláků kolaborovalo s Němci a kolik jich bylo indiferentních,“ říká Babinska.

Průzkum ukázal, že Poláci věří, že až šedesát procent Poláků za druhé světové války nezištně pomáhalo židům. Současně se ale domnívají, že pětadvacet procent kolaborovalo s nacisty.

Odpovědi v průzkumu se ovšem navzájem značně liší, přičemž nejvíc záleží nejen na voličských preferencích dotyčného respondenta, ale také na tom, zdali zastává antisemitské názory nebo zda podporuje zákon o holokaustu, prosazený Institutem národní paměti. Ptám se zástupce ředitele Institutu paměti národa Mateusze Szpytmy, co z těchto čísel soudí. „Lidé chápou historii zkresleně, a nemyslím si, že by v tomto ohledu bylo Polsko nějaká výjimka,“ říká Szpytma.

„Je důležité prezentovat dějiny takové, jaké skutečně byly, že na něco můžeme být právem hrdí a za jiné věci bychom se měli stydět. Oba tyto aspekty jsou v práci Institutu národní paměti silně zastoupené,“ tvrdí. Babinska vysvětluje výsledky průzkumu základní lidskou psychologií: členové určité komunity zpravidla přeceňují morálnost svých členů.

Morálka, identita, silná identifikace s kolektivem národa — to všechno jsou výrazná témata politických kampaní strany Právo a spravedlnost. Předvolební slogany a projevy představitelů strany zdůrazňují polskou a katolickou identitu země i vlastenecký odpor proti nacistické okupaci a později proti komunismu.

„Politika paměti je náhražkou ideologie, která má legitimizovat stranu Právo a spravedlnost,“ říká Dariusz Stola, sesazený ředitel varšavského židovského muzea POLIN a historik na polské Akademii věd. Od roku 2015 si strana Právo a spravedlnost vytvořila oficiální stranickou „strategii“ politiky dějin, přičemž sám polský prezident Andrzej Duda prohlásil, že věnovat se politice dějin je „jednou z nejdůležitějších úloh prezidenta“.

Dějiny lidu

Maciej Sanigórski a Jeremi Galdamez jsou strážci jiné paměti, která je v Polsku ještě více nepopulární než polsko-židovské dějiny — totiž dějiny polského komunismu. Od roku 2017 se Institut paměti národa snaží obnovit dekomunizační úsilí 90. let, mění názvy ulic a zasadil se o odstranění více než dvou set památníků po celém Polsku, které „symbolizují či propagují totalitní režim“. Tuto práci staví Institut paměti národa nejvíc veřejně na odiv. Současný jeho předseda například vedl tiskovou videokonferenci, během níž byly v pozadí promítány záběry dělníků, kteří se sbíječkami v rukou demolují památníky z dob minulých.

Sanigorski, který je zaměstnancem polské pošty, a Galdamez, který píše pro historický časopis a jehož otec byl členem chilské komunistické mládeže a v 70. letech uprchl před politickým pronásledováním do Polska, působí oba jako levicoví aktivisté ve Varšavě a vedou kampaň za uchování památky polských dobrovolníků, kteří bojovali ve španělské občanské válce ve 30. letech. Právě z Polska pocházela druhá největší skupina mezinárodních dobrovolníků, kteří ve Španělsku bojovali proti Frankovi a jeho fašistům.

Největším Sanigorského a Galdamezovým vítězstvím zatím bylo shromáždění tisícovky podpisů potřebných k zastavení chystaného přejmenování ulice ve Varšavě, která nese jméno polské brigády. V postkomunistické zemi, kde většina společnosti dodnes vnímá jakýkoli odkaz k socialismu jako něco toxického, to nebyl zdaleka snadný úkol.

Sanigorski a Galdamez mě vzali na prohlídku po místech, kde byly ve Varšavě ze dne na den zbourány památníky z dob komunismu. Kromě toho, že se snaží vést debatu o politice dějin, organizují také každoroční pietní shromáždění připomínající polské bojovníky ve španělské občanské válce na vojenském hřbitově ve Varšavě, jehož se letos zúčastnily také delegace ze Španělska, Německa a Itálie. „Vždycky říkám, že kdybych žil v době komunistického režimu, bojoval bych za připomínání protikomunistického odporu, protože bojovat se má za to, co se z historie vypouští,“ říká Sanigorski.

Valentin Behr, politolog z pařížského výzkumného ústavu Institute des Études Avancées (IEA), říká, že tato skupina je jednou z několika desítek iniciativ zdola, jež se staví proti dekomunizaci veřejného prostoru, což mimo jiné ukazuje, že snaha o ovládnutí národní politiky paměti může vyvolat značně silnou odezvu z opačné strany. „Je to způsob, jak nabídnout alternativní narativ vůči tomu oficiálnímu a jak ukázat, že v minulosti existovalo i jiné Polsko, které nebylo ani konzervativní, ani fašistické, nýbrž progresivní, a že toto Polsko povětšinou v kolektivní paměti upadá do zapomnění.“

Sanigorski a Galdamez nesouhlasí s politikou paměti, jak ji razí Institut paměti národa, který označují za „orwellovské ministerstvo pravdy“. A nelíbí se jim, že ji prosazuje dokonce i prostřednictvím změněných jmen ulic v malých městech po celé zemi.

Oba však říkají, že by bylo příliš komplikované usilovat o jeho úplné zrušení. Téměř každý, s kým jsem mluvila, měl jiný názor na to, jak s Institutem národní paměti naložit. Za současné vlády se podle všeho na jeho fungování nic nezmění, nicméně debata o tom, jakým způsobem by bylo možné jej reformovat, nebo dokonce zrušit, pokud opozice opět získá většinu, pokračuje dál.

Strážcové paměti

Adam Musiał, středoškolský učitel dějepisu v Krakově, opustil v roce 2019 po dvaadvaceti letech praxe učitelskou dráhu, protože pro něj bylo čím dál těžší vyučovat o holokaustu. „Všeobecná nálada v Polsku kolem připomínání minulosti mě v tom rozhodnutí jen utvrdila,“ říká.

V rámci výzkumného grantu vyzpovídal Musiał asi dvě desítky učitelů dějepisu z různých částí Polska. Všichni mu potvrdili, že je pro ně stále náročnější vykonávat svou práci. „Atmosféra houstne,“ říká k tomu Musiał.

A dává mi příklad učitele, který chtěl přivést do školy židovského přeživšího holokaustu, aby promluvil před studenty. Při učitelské poradě navrhl jiný jeho kolega, že má-li se setkání se studenty uskutečnit, měli by se debaty zúčastnit i další hosté, aby studenti získali více perspektiv. „To jako mám pozvat ještě i nacistu?“ rozčílil se učitel, a nakonec od nápadu raději upustil.

V roce 2021 vedli polští zákonodárci rozpravu nad návrhem zákona, který by ještě více zkomplikoval učitelům možnost přivést do školy hosty nebo zapojit se do externě zajištěných výukových projektů. Pravicoví politikové se postavili proti „kažení morálky mládeže“ ve školách — což je obecný výraz pro sexuální výchovu — a prosadili návrh zákona, který požaduje, aby učitelé museli písemně žádat o povolení přivést do výuky přednášejícího nebo organizaci, která se nenachází na selektivním, předem schváleném seznamu vypracovaném vládou.

Vedle sexuální výchovy by to znamenalo prakticky znemožnit většinu školních projektů týkajících se výuky o holokaustu. Zákon prošel polským parlamentem, zastavilo ho však veto prezidenta Andrzeje Dudy, který požádal poslance, aby ho „prozatím odložili“ — přičemž jako důvod uvedl pokračující válku na Ukrajině. Zákon by zřejmě zkomplikoval integraci stovek tisíc ukrajinských uprchlíků, kteří nastupují do polských škol.

Rok plný nejistot však stačil zanechat stopy: největší a nejdéle působící občanská organizace v Polsku, která se zabývá polsko-židovským dialogem, Fórum pro dialog, už restrukturovala své programy a přeorientovala se na mimoškolní působení, které zůstává více chráněné před zásahy státní moci. Od roku 1998 se přitom Fóru pro dialog podařilo dostat přeživší holokaustu a přednášející odborníky k téměř deseti tisícovkám studentů ve čtyř stech školách po celém Polsku.

Organizace se zaměřovala zejména na menší města a vesnice, kde před válkou sídlily židovské komunity. Program, známý pod názvem Škola dialogu, vedl studenty v partnerských školách k nezávislému výzkumu historie židovské komunity v jejich obci a výstupem byla komentovaná prohlídka vedená studenty, určená místnímu publiku.

Fórum pro dialog se nyní soustředí spíše na programy zaměřené na další vzdělávání učitelů dějepisu a snaží se rozšiřovat již existující síť více než stovky místních aktivistů po celém Polsku. Těmto dobrovolníkům říká „strážcové paměti“ — a Dariusz Popiela z Nového Sadce je jedním z nich.

Obrat k lepšímu?

Vraťme se zpátky do Nového Sadce, kde mi Popiela vypráví, jak šel před pár lety se svým dědečkem na oběd. V té době se už věnoval projektům připomínání minulosti a probírali spolu jeden z nich. Najednou si všiml, že dědeček má v očích slzy. Poprvé Popielovi svěřil jednu svou vzpomínku z dětství — z doby, kdy nacisté likvidovali židovské ghetto ve městě a zdi kolem ghetta byly strženy.

Dědeček Popielovi vyprávěl, jak šel liduprázdnými ulicemi ghetta a najednou si všiml skupinky chlapců, kteří se ukrývali v jednom z domů. Na chodníku se povalovaly knihy, některé z nich měly na hřbetě vyražená zlatá hebrejská písmena. Řekl Popielovi, jak se styděl, že jeho rodina a další lidé ty knihy sbírali a pálili je v kamnech, protože neměli dost dříví. A pak se rozplakal.

Popielův otec i dědeček sice podporují vládnoucí stranu v Polsku, ale na Popielovo působení nakonec změnili názor. Dnes se do jeho snah o připomínání minulosti zapojuje celá rodina, včetně jeho dětí.

Popiela říká, že pokud ještě ani v době, kdy jeho dcerka doroste do věku osmnácti let, nebude v Novém Sadci stát žádný památník obětem holokaustu, odstěhuje se pryč. Když jsme se v květnu poprvé setkali, stále ještě čekal na povolení začít stavět. Den předtím oslavoval první kanoistický závod své jedenáctileté dcery — na břehu řeky mezi dvěma mosty, právě tam, kde měl v plánu vybudovat druhou část památníku.

Od té doby uplynulo několik týdnů a jeho projekt mezitím dostal od úřadů zelenou. V polovině srpna 2022 se v Novém Sadci konalo slavnostní odhalení nového památníku připomínajícího zavražděné židy.

Z anglického originálu Poland’s Ministry of Memory Spins the Holocaust, vydaného původně 26. června 2022 v magazínu Coda Story a posléze jako nominovaný text na stránkách European Press Prize, pro DR přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce s Voxeurop, které je partnerským médiem Evropské novinářské ceny, a s Friedrich Ebert Stiftung Praha.