„Dobře že Hitler to židovské plemeno vymlátil.“

Kdo aspoň jednou v životě tahle slova neslyšel? Ano, jsou lidé, kteří to neslyšeli — v Německu se tomu říká „milost pro později narozené“. Já jsem ale nejednou slyšel staré rolníky, kteří bez rozpaků mluvili o tom, co považovali za samozřejmé a co nám mladým by neprošlo krkem — že jsme na vyhlazení Židů vydělali.

Dosud nikdo nespočítal, kolik Poláků bydlí v bytech po Židech, v někdejších židovských domech. Nikdo se neptá, jak se jim žije mezi stíny povražděných. Někteří Poláci, žijící na takzvaném znovu získaném území na západě Polska, mají prý nepříjemný pocit, že bydlí v domech po Němcích. Ale málokdy kvůli tomu mají výčitky svědomí, Němci si to přece zavinili sami, že?

Ale co si mají počít ti, kteří bydlí v domech po Židech, a tedy vlastně obyvatelé všech měst Mazowsza a Podlesí? Jak mají sami sebe přesvědčit, že na tom není nic špatného? Nejjednodušší je obvinit Židy, k dispozici je dlouhý seznam antisemitských předsudků. A nestačí-li to, můžeme popřít, že jejich záhuba přesahovala všechny meze.

Právě proto — jak píše roku 1998 v úvodu ke své knize „Příšerná dekáda“ (Upiorna dekada) tehdy v Polsku málo známý profesor na New York University Jan Tomasz Gross — na otázku „Myslíte si, že utrpení židovského národa bylo za války stejně velké jako utrpení polského národa? Anebo bylo větší? Nebo menší?“, odpověděla roku 1993 většina dotázaných Poláků (53%), že bylo stejné nebo menší.

Tyto odpovědi, jak uvádí Gross, jím hluboce otřásly. Jak to? Půl století po válce nevidí většina Poláků rozdíl mezi — i když tragickým — osudem svých rodáků a systematickým vyhlazováním Židů? Jak je možné, že 6 % respondentů prohlásilo, že polský národ utrpěl víc, 32 % odpovědělo, že oba národy utrpěly stejně, 12 % uznalo, že to těžko mohou srovnávat, a 3 %, že těžko říci.

Dalo by se to vysvětlit nedostatkem informací — a to by bylo přijatelné, kdyby šlo o průzkum obyvatelstva Pernambuca. Jenže my žijeme v zemi, kde Židé žili tisíc let, v zemi, jejíž hlavní město ještě za života našich dědečků představovalo druhé největší židovské centrum po New Yorku, v zemi, kde byla za poslední války vyvražděna většina evropských Židů. Nemůže tu tedy jít o nevědomost, ale o spiknutí ticha — jak se před třinácti lety vyjádřil Jan Tomasz Gross. A rozhodl se toto ticho prolomit.

Kniha „Příšerná dekáda. Tři eseje o stereotypech týkajících se Židů, Poláků, Němců a komunistů 1939 — 1948“ vyšla v krakovském nakladatelství Universitas v roce 1998 v nákladu tak mikroskopickém, že by se celý vešel na psací stůl, na němž píši tato slova. Přesto se prodávala tak špatně, že jsem si ji bez potíží koupil ještě na jaře 2000, když už se v knihkupectvích objevila Grossova další kniha „Sousedé“.

Její vydavatel Pogranicze dal vytisknout tak málo exemplářů, že když na podzim 2000 zahájila Gazeta Wyborcza článkem Jacka Żakowského všenárodní debatu o zločinu v Jedwabném, dlouhé týdny se kniha nikde nedala koupit. Debatovalo se tedy o textu, který skoro nikdo neznal. Podobně tomu bylo s Grossovou pozdější knihou „Strach“. Nyní se totéž opakuje s knihou „Zlaté žně“.

Teze o spoluodpovědnosti Poláků za holocaust není překvapením pro nikoho, kdo zná dřívější publikace tohoto autora. Grossův první důležitý text na toto téma, esej „Ten je z mé vlasti… Ale nemám ho rád“, byl poprvé otištěn v emigračním čtvrtletníku Aneks již v roce 1986, tedy před čtvrt stoletím. Avšak teprve vydání „Sousedů“ v roce 2000 Polskem otřáslo.

Stojí za úvahu, proč se to stalo. Proč miliony Poláků uznaly, że se jich připomenutí zločinu, který za války spáchali obyvatelé málo známého městečka u Lomže, nějak dotýká, nějak je obviňuje, nějak na ně uvrhuje hanbu.

Je to tím podivnější, že pozdější připomenutí Piotra Gontarczyka (v publikaci „Polská dělnická strana. Cesta k moci 1941 — 1944“) toho, jakých zločinů se na Židech dopustili polští komunisté, nevzbudilo žádný ohlas. Nikdo, absolutně nikdo se necítil uražen informací, že v prosinci 1942 partyzánský oddíl Lidové gardy (Gwardia Ludowa), jemuž velel Grzegorz Korczyński (pozdější náměstek ministra obrany, zodpovědný za masakr dělníků v Gdaňsku a Gdyni v roce 1970) vyvraždil na Lublinsku přes sto Židů, aby je mohl okrást. Z rukou různých komunistických skupin zahynulo v této oblasti několik stovek Židů včetně mnoha dětí a žen.

Gontarczykem uvedená líčení zločinů spáchaných komunistickými partyzány nejsou o nic méně šokující než ta, která známe ze „Sousedů“. Hrůzu budí jedno i druhé, ale pouze to druhé — líčení zločinu v Jedwabném — v nás vyvolává i nepříjemné pocity. Odsuzujeme zločiny partyzánů z GL, ale nemáme dojem, že bychom s nimi měli něco společného. Byli to komunisté, a nejsme tedy za jejich činy zodpovědní.

↗

Památník Židů zabitých při pogromu v Jedwabném. Foto WmC

Proč se nedokážeme stejně striktně distancovat od banditů — byli to přece docela obyčejní bandité — kteří za peníze udávali Židy nebo je vraždili v lesích? Proč se neumíme distancovat od vesnické chátry, která překopávala popraviště a hledala zlaté zuby a šperky obětí? No proč?

Protože toho bylo příliš mnoho. Komunističtí partyzáni, kteří se zabývali hlavně rabováním statků a vesnic, vražděním vlastenců angažovaných v odboji a jejich udáváním gestapu, špehováním a sabotážemi ve prospěch Sovětů, představovali — navzdory všemu - jen docela malé procento obyvatelstva okupovaného Polska. Dnešní levice se necítí ani trochu zodpovědná za jejich zločiny (a právem). Neexistuje proto žádná významná společenská síla, která by si myslela, že se jí tento problém přímo dotýká.

Zcela jinak je tomu v případech udavačů a vrahů Židů. Z desítek svědectví z doby okupace, mimo jiné ze zpráv Zemské armády (Armia Krajowa) vyplývá, že udávání Židů bylo tak běžné, že začalo ohrožovat polskou odbojovou činnost (stávalo se totiž, že vyděrači udávali Němcům Židy, kteří byli bojovníky Zemské armády). A co víc, udávání Židů se nesetkávalo s jednoznačným odsouzením společnosti.

Tolerování takového chování se většinou vysvětluje antisemitismem. Ve skutečnosti sloužily antisemitské stereotypy spíše omlouvání takové tolerance, jejíž příčinou bylo mezi obyvatelstvem všeobecně rozšířené přesvědčení, že vyhlazování Židů se Polákům vcelku vyplatí.

Tento názor zastávala jak vesnická chudina, tak městští inteligenti, bojovníci za svobodu i obyčejní banditi. Samozřejmě ne všichni. Problém byl v tom, že těch, kteří uvažovali jinak a dávali své přesvědčení najevo tím, že pomáhali Židům, nebylo mnoho.

Někdo třeba namítne, že za pomoc Židům hrozil přece trest smrti. Jistěže, stejně tak jako za pomoc partyzánům, zabíjačku načerno nebo poslech rozhlasu. Kdyby se byli Poláci těchto zákazů báli, byly by polské partyzánské oddíly asi stejně početné jako ty české a Varšavané by na takzvané árijské straně hladověli stejně jako ti uvěznění v ghetu.

Jenže většina Poláků z neznámých důvodů dodržovala pouze jeden z nacistických zákazů — zákaz pomáhat Židům. Tak tomu bylo, a kdo tomu nevěří, nechť si v duchu promyslí tento experiment: Řekněme, že na naše dveře zaklepá spolužák ze základky, neviděli jsme se dvacet let. Špinavý, trochu zavšivený, a navíc jsme ho nikdy neměli moc rádi. Teď nás prosí, abychom mu dovolili bydlet v našem bytě, abychom ho živili a starali se o něj bůhví jak dlouho. Kdo je ochoten? Aha, za pomoc hrozí trest smrti.

Vždycky se samozřejmě najdou odvážní a slušní lidé, kteří se navzdory všemu rozhodnou Židy zachránit. Jenže většina z nás se rozhodne pro druhou možnost, která nám ke cti neslouží, hrdinové totiž leží na hřbitově.

Problém je v tom, že není možné si uchovat pocit národní pospolitosti, pokud lidé nemohou být na sebe hrdí. Hrdí aspoň na své dějiny. Místo abychom se vyrovnali se strašnou pravdou o společností, jíž jsme součástí, raději předstíráme, že za všechno, co je špatné, mohou jiní — komunisté, sedláci, verbež nebo Židé.

„Sousedé“ vyvolali šok, protože se výtka v té knize týká celé místní polské společnosti, a ne pouze nějaké její části, od níž by se bylo možno po letech distancovat. Tentokrát se to týká nás všech a není kam před tím utéci. S takovým traumatem si můžeme poradit jen dvěma způsoby — buď uznat kolektivní vinu společnosti, jejíž jsme součástí, a vyjádřit lítost, anebo se od té společnosti odtrhnout a říci: to se mě netýká. Ale také je možné, že si s tím traumatem vůbec nebudeme vědět rady.

Jako většina z nás.

Komentář vyšel původně v polštině v týdeníku Newsweek. V DR vychází se souhlasem autora. Přeložila Helena Stachová