„Dobře že Hitler to židovské plemeno vymlátil.“

Kdo aspoň jednou v životě tahle slova neslyšel? Ano, jsou lidé, kteří to neslyšeli — v Německu se tomu říká „milost pro později narozené“. Já jsem ale nejednou slyšel staré rolníky, kteří bez rozpaků mluvili o tom, co považovali za samozřejmé a co nám mladým by neprošlo krkem — že jsme na vyhlazení Židů vydělali.

Dosud nikdo nespočítal, kolik Poláků bydlí v bytech po Židech, v někdejších židovských domech. Nikdo se neptá, jak se jim žije mezi stíny povražděných. Někteří Poláci, žijící na takzvaném znovu získaném území na západě Polska, mají prý nepříjemný pocit, že bydlí v domech po Němcích. Ale málokdy kvůli tomu mají výčitky svědomí, Němci si to přece zavinili sami, že?

Ale co si mají počít ti, kteří bydlí v domech po Židech, a tedy vlastně obyvatelé všech měst Mazowsza a Podlesí? Jak mají sami sebe přesvědčit, že na tom není nic špatného? Nejjednodušší je obvinit Židy, k dispozici je dlouhý seznam antisemitských předsudků. A nestačí-li to, můžeme popřít, že jejich záhuba přesahovala všechny meze.

Právě proto — jak píše roku 1998 v úvodu ke své knize „Příšerná dekáda“ (Upiorna dekada) tehdy v Polsku málo známý profesor na New York University Jan Tomasz Gross — na otázku „Myslíte si, že utrpení židovského národa bylo za války stejně velké jako utrpení polského národa? Anebo bylo větší? Nebo menší?“, odpověděla roku 1993 většina dotázaných Poláků (53%), že bylo stejné nebo menší.

Tyto odpovědi, jak uvádí Gross, jím hluboce otřásly. Jak to? Půl století po válce nevidí většina Poláků rozdíl mezi — i když tragickým — osudem svých rodáků a systematickým vyhlazováním Židů? Jak je možné, že 6 % respondentů prohlásilo, že polský národ utrpěl víc, 32 % odpovědělo, že oba národy utrpěly stejně, 12 % uznalo, že to těžko mohou srovnávat, a 3 %, že těžko říci.

Dalo by se to vysvětlit nedostatkem informací — a to by bylo přijatelné, kdyby šlo o průzkum obyvatelstva Pernambuca. Jenže my žijeme v zemi, kde Židé žili tisíc let, v zemi, jejíž hlavní město ještě za života našich dědečků představovalo druhé největší židovské centrum po New Yorku, v zemi, kde byla za poslední války vyvražděna většina evropských Židů. Nemůže tu tedy jít o nevědomost, ale o spiknutí ticha — jak se před třinácti lety vyjádřil Jan Tomasz Gross. A rozhodl se toto ticho prolomit.

Kniha „Příšerná dekáda. Tři eseje o stereotypech týkajících se Židů, Poláků, Němců a komunistů 1939 — 1948“ vyšla v krakovském nakladatelství Universitas v roce 1998 v nákladu tak mikroskopickém, že by se celý vešel na psací stůl, na němž píši tato slova. Přesto se prodávala tak špatně, že jsem si ji bez potíží koupil ještě na jaře 2000, když už se v knihkupectvích objevila Grossova další kniha „Sousedé“.