Věčným tématem naší moderní společnosti je hledání správného nastavení vztahu mezi osobní svobodou a ochranu společnosti jako celku. Do tohoto rámce zapadá i debata o hodnocení slovních antisemitských projevů.

V technické řeči práva jde na jedné straně o Listinu základních práv a svobod garantující svobodu projevu a na té druhé o zákonné postihování např. hanobení skupiny osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo popírání či schvalování holocaustu. Vypjatá situace kolem migrační krize nahrává populistům, fandům konspiračních teorií a chronickým antisemitům.

Chronických antisemitů je v České republice hrstka, ale vždy si mohou pomoci dovozem souputníků ze zahraničí. Tak se stalo i na akci proti imigraci Dělnické strany sociální spravedlnosti, na níž dne 8. srpna 2015 vystoupil slovenský pravicový extremista Marián Magát, který se o pár měsíců později stal kandidátem č. 88 Kotlebovy Ľudové strany Nové Slovenko.

↗

Kandidát č. 88 Kotlebovy Ľudové strany se posluchačům svěřil s tím, že je inteligentnější než černoši, kteří jsou ale zase na rozdíl od něj rychlejší. V Praze byl poprvé a nedokázal se nikoho anglicky zeptat, kde je Staroměstské náměstí. Repro DR

Ta hra s osmičkami u DSSS a Magáta nesymbolizuje kultovní sbírku povídek Hovno hoří, ale jde o kódování nacistického pozdravu „Heil Hitler“. Neonacisté a členové jiných podobných uskupení mají rádi symboly, proto se v roce 2007 snažili uspořádat pochod kolem pražských synagog u příležitosti výročí tzv. křišťálové noci.

Magát hřímal na Staroměstkém náměstí, že „nenávidí sionisty“, kteří kromě toho, že řídí migraci, „ničí náš národ“, „potřebují ovládat naše finanční trhy, vysát i tu poslední českou korunu“. Již komunisté a československá státní bezpečnost kódovala svou protižidovskou politiku proti domácí židovské komunitě za akce proti sionistům.

Policisté obvinili Magáta za podněcování k nenávisti ke skupině osob, ale státní zástupkyně JUDr. Zdeňka Galková toto rozhodnutí zrušila, protože i když jde dle jejího názoru o demagogický projev, který je poplatný konspiračním teoriím o židovském spiknutí, nepřekračuje meze v demokratické společnosti uznávaných pravidel. Ve svém zdůvodnění se hlásí k odkazu Voltaira, když píše, že pravil: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu bránit vaše právo to říkat.“ Tato cenná vsuvka dokládá, jak je pro rozhodování státního zástupce či soudce důležité pochopení širších kontextů při aplikaci práva.

Voltaire působil v 18. století. Optal jsem se znalců na okolnosti tohoto výroku. Dozvěděl jsem se, že Voltaire tento výrok nikdy nenapsal. Věta pochází z Voltairova životopisu, z knihy The Friends of Voltaire [Přátelé Voltaira] vydané 1906, jehož autorkou je anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hallová.

Rovněž se traduje, že napsal v dopise abbému Le Riche větu „Pane abbé, nenávidím to, co píšete, avšak položím život za to, abyste to mohl dál psát," ale to také není pravda. Ve svém díle Otázky nad Encyklopedií v hesle „Svoboda tisku“ Voltaire doporučuje lidem, kterým se nelíbí nějaké knihy, aby je prostě nečetli. Pak je třeba zkoumat, v jakých souvislostech tento názor zazněl.

Voltaire se vymezoval proti dobové cenzuře knih. Nezažil holocaust, na jehož počátku byla slova nenávisti, na něž Magát jen s drobnou inovací navazuje. Ostatně i jeho popíračské úvahy o vyvražďování evropské židovské komunity lze na webu nalézt. Myslím, že je chyba, že věc nemůže posoudit nezávislý soud, protože hledání toho, co je nepřijatelné by mělo umět odkrýt trik se sionismem a zdánlivou vágností.

Magátův případ je však jen drobnou epizodou staronového trendu posledních let. Místní antisemitská scéna se v posledních letech hodně aktivizuje. Hitlerův Mein Kampf již dávno nepatří mezi osamocené historické evergreeny knihoven domácích ultrapravicových extremistů.

Debata o tom, v jaké formě má být tato kniha u nás vydávána, pravděpodobně otevřela prostor pro vydávání reprintů antisemitských pamfletů z období protektorátu či Hilsneriády. V současné době můžete na domácím trhu nalézt téměř kompletní „hardcore klasiku“. Tento jev dokládá jak důležité je vzdělávání, které se netýká jen státních zástupců či soudců, ale i učitelů a dalších.

Ale i neonacisté vědí, že vzdělávání je důležité. Před časem jsem se seznámil s vysokoškolskými kvalifikačními pracemi jednoho domácího chronického antisemity, za něž získal bakalářský titul v oboru pedagogika a magisterský v oboru andragogika. Práce jsou odborně velmi slabé a plné chyb, ale spojuje je nenávist vůči židům. Proto byly i šířeny na domácí neonacistické scéně. A bohužel se tak i dvě české vysoké školy, Pedagogická fakulta v Hradci Králové a soukromá univerzita Jana Ámose Komenského v Praze, podílely na legitimizaci šířených antisemitských názorů.

Pokud má být česká společnost i nadále imunní proti silnější vlně antisemitismu, pak se nesmí současné projevy přehlížet či bagatelizovat. Je potřeba o obranné funkce společnosti více pečovat. Není to jen věcí policie, státních zástupců a soudců, ale v mnohem větší míře i akademické obce a politiků.