Nekonečný pochod, planoucí pochodně a kouřící dýmovnice, nad nimi vlají nacionalistické, fašizující vlajky, výkřiky „smrt nepřátelům vlasti“, „bílá rasa, bílé Polsko“ nebo „Židi pryč z vlády“. Tak vypadal státní svátek nezávislosti Polska.

To nebyla scéna z natáčení filmu o nástupu fašismu ve 30. letech. Takhle se slavil 11. listopadu největší polský národní svátek, paralela našeho 28. října. Ve Varšavě a v menším podobně i ve Wroclawi.

Nejoblíbenějším výkřikem těchto lidí, který je slyšet při každé jejich demonstraci, je „Rudou holotu srpem nebo kladivem“. Kdo je tou „rudou holotou“, kterou chtějí mlátit? Všichni liberálové, emancipované ženy, lidé co jezdí na kole, co nejedí maso, nosí dredy, co chtějí žít v toleranci a klidu, co se nechtějí ozbrojovat. A samozřejmě gayové a lesby. A samozřejmě ti, kdo nechodí do kostela. A muslimové a utečenci (přestože žádného z nich Polsko v posledních letech nepřijalo ani nevidělo).

Oficiality proběhly diskrétně, prezident položil věnce k několika historickým pomníkům, skutečný vládce země Jaroslaw Kaczyński odjel do Krakova. A Varšavu a masový průvod, tu největší část oslav, přenechala vláda fašizujícímu extrému. Podle policie 60 tisíc osob, 30 tisíc podle magistrátu (je v rukou opozice).

Antižidovští duchové

„Velké katolické Polsko“, „velké národní Polsko“, „čistá krev“, elektrizují muži s megafony v čele dav, a ten opakuje stovkami hrdel. Podle médií dokonce taky „Ku-Klux-klan“ a „Sieg Heil“. Také „pryč se zednáři“ (ví vůbec dotyčný, kdo zednáři byli?). A taky, že „komunisté“ mají viset na stromech (27 let po pádu komunismu, kdy tu žádná strana tohle jméno nenese).

Velké, profesionálně vyrobené banery hlásají „Bílá Evropa bratrských národů“. Všelijaké znaky zkřížených mečů a dýk, jaké miluje krajní pravice. Nad hlavami vlajky a různé standardy s fašistickými symboly, s keltskými kříži, se znaky falangy. Stejné symboly na páskách na pažích některých pochodujících. Plamen v očích, fascinace svou rolí v očistě světa a řízností pochodu. Protože teď je čas na velkou změnu.

A také protižidovské výkřiky. Na světlo dne tu vyšli nejrůznější antižidovští duchové předválečného Polska. Nechci vidět, co by se stalo, kdyby dav vykřikl: „Támhle je židovský krám“. Policii nikde nevidět, dav si jde sám, má svoje pořádkové oddíly, v očích vlády evidentně nepředstavuje nebezpečí. Policie stojí v postranních ulicích. Dav si o tom, kdo má viset a komu smrt, volá zplna hrdla, nikdo mu v tom nebrání.

Dav je dobře zorganizovaný, lidé byli přivezeni z různých míst země, průvod byl evidentně dlouho připravován, aby udělal v televizích dojem. Hesla analyzována, slogany pilovány, aby měly fanouškovský břink a současně nezašly příliš daleko. Průběh nemohl nikoho zaskočit, loni stejným bulvárem Jeruzalémská alej (ano, tak se paradoxně jmenuje) prošel stejný průvod, se stejnými hesly nenávisti a nadržeností útočit. Sám jsem ho zažil. Letos přijeli se svými hesly i jejich soukmenovci a vzory z Itálie (jako už loni), Británie a ze Slovenska (Milan Mazurek, Naše Slovensko).

My chceme Boha

„My chceme Boha“ stálo na čelním transparentu vévodícím celému pochodu. Bere jim ho někdo? Ne, je jen záminkou pro průvod nenávisti a chuti atakovat. Odvolávky na Boha a církev jsou konstantními prvky ve sloganech a demonstracích polské krajní pravice. Dávají těm lidem legitimitu vyšší autority, zřejmě pocit, že slouží nějaké vyšší kauze a jen tak nehulákají. Rádi vykřikují „Bůh, čest, vlast“. Církev jako celek se od nich samozřejmě distancuje, podporují je ale někteří jednotliví kněží i vyšší hodnostáři a tolerance vůči nim jde dosti daleko. Tak jako nechuť velké části kléru vůči všemu židovskému.

Jsou kněží, kteří organizují pro fotbalové násilníky, kteří přijdou se svými fašizujícími symboly, dokonce mše a blahořečí jim: jsou to prý „dobří vlastenci“. Ve Wroclawi teď během pochodu hlásal v čele manifestace mladý kněz, známý svými rasistickými a fašizujícími výroky, nedávno suspendovaný: „Buďte v boji se zlem a talmudismem bezlítostní a radikální. Ve vás je naděje.“ Bude ho stíhat policie.

V pochodu jde i dost mladých žen, jistě taky patří k ideologii. A také starší lidé, někdy s dětmi. Co v tom lomozu, dýmu a heslech o visících komunistech pohledávají? Co chtějí svým dětem ukázat? Chtěli přijít manifestovat výročí polské nezávislosti, pro Poláky svaté datum. Nemohou ale nevědět, k čemu se přidružili a co svojí přítomností legitimizují. A že přispívají k banalizaci fašizujících myšlenek. Nemají holé lebky, ale s davem jdou. A proti heslům nic nenamítají. Co se dotyčný neodvážil před pár lety říci či ukázat na veřejnosti, se teď v Polsku stává možným, hranice tolerance vůči nenávisti se výrazně posunula.