Polsko za vlády konzervativců: akce a reakce
Vojtěch BoháčReportér Vojtěch Boháč se během dalšího z výjezdů do měnícího se Polska sešel se zakladatelem mohutné protestní iniciativy KOD i náměstkem z vlády Práva a spravedlnosti, který má na starosti současný přístup k médiím.
Kolem rodinného domku na kraji lesa na vzdáleném předměstí Varšavy se line kouř ze zahradního grilu. Skupina lidí se živě baví a malé děti se prohánějí po trávě. Muž s bílými vlasy v culíku a stříbrnou náušnicí mi za chůze podává plechovku s pivem. Hned vysvětluje, že má první volný den po dlouhé době, a přátelsky mě zve, ať zůstanu na grilování.
Zrovna včera probíhala velká porada ohledně dalšího směřování KODu, Výboru na obranu demokracie, dnes pravděpodobně největší opoziční síly v Polsku. Té předcházela cesta do Bruselu pro politickou podporu a finance na další činnost organizace.
Domek už je prý rozestavěný osm let, do dokončení ale vždy něco vleze. Nyní to byla ústavní krize následující po podzimních parlamentních volbách. Vyhrála je strana Právo a spravedlnost, která se rozhodla zásadně zasáhnout do chodu politických institucí v zemi. A Mateusze Kijowského dovedla k založení KODu, čímž se stal v očích vlády jednou z hlavních opozičních figur v zemi.
KOD dokázal za půlroku od svého vzniku mobilizovat a propojit desítky tisíc odpůrců změn prováděných novou vládou. Podporu mu vyjádřily takové osobnosti polského veřejného života jako například režiséři Agnieszka Hollandová nebo Andrzej Wajda. Jeho neformální buňky jsou dnes aktivní prakticky ve všech větších městech Polska a v některých městech v zahraničí. Na kontě má vedle velkého množství menších demonstrací také několik větších. Mezi největší úspěchy KODu patří pravděpodobně série prosincových protestů, které probíhaly současně ve třiadvaceti polských městech. Poslední velká demonstrace ve Varšavě pak podle různých zdrojů přivedla do ulic 50 až 250 tisíc lidí.
„Vláda nás viní z toho, že jsme komunisté, Gestapo nebo zloději. To, že nás berou vážně, můžeme zjistit prakticky jen tím, jakou vůči nám projevují nenávist. Nechtějí mluvit s lidmi z opozice. Nechtějí je poslouchat. Takže eskalace situace je dnes pro mnohé občany jedinou cestou, jak ukázat, že opravdu něco chceme,“ vysvětluje Kijowski.
Říká, že KOD neuznává žádné formy násilí, ale zároveň si dokáže představit, že frustrace lidi dožene až k agresi. „Někdo začne při demonstraci něco vykřikovat, ostatní se k němu přidají, odpojí se, zaútočí, policie zakročí a hned tu máme oběti. Lidé mají své emoce,“ krčí Kijowski rameny.
Nedostatek prostoru pro systémové zaznění hlasu opozice je jedním z velkých problémů, kterým dnešní Polsko čelí. Státní média byla během posledních pár měsíců ovládnuta lidmi spojenými s vládní stranou. V žebříčku svobody médií organizace Reportéři bez hranic, která hodnotí svobodu médií na základě dotazování právníků, mediálních expertů a novinářů, se kvůli tomu země propadla o devětadvacet pozic na sedmačtyřicáté místo. Varšavská univerzita zase vydala studii, podle které se od posledních změn ve vedení státních médií značně snížila jejich nezávislost a přístup pro opozici.
Značně omezenou komunikaci vlády s opozicí a omezený přístup opozice do vysílání tato média dnes legitimizují tím, že opozici spojují s nejrůznějšími radikálními uskupeními.
„Zrovna včera byl ve státní televizi pořad, ve kterém dlouze vysvětlovali linku mezi vrahem člověka z PiS, Hamásem, feministickými organizacemi, anarchisty, kteří chtěli ve Varšavě před dvěma dny vyhodit do vzduchu policejní auto, a KODem. Všechno končilo sdělením ve stylu: Však víte, ta opozice...“ směje se bezradně Kijowski.
Právě zadržení tří anarchistů na konci května vyvolalo v řadách opozice napjaté spekulace nad otázkou, jestli se polská anarchistická scéna skutečně radikalizovala, nebo zda vláda a policie přistoupily k nové strategii v boji proti svým odpůrcům.
Zadržení byli údajně přistiženi při umisťování po domácku vyrobené bomby pod policejní auto v centru Varšavy. Kauza nicméně vyvolala okamžitou vlnu pochybností, jestli nešlo o policií zinscenovaný případ namířený na vypořádání se s radikálnější částí opozice.
Argumenty vlády
Mediální proměnu země má ve své gesci bývalý šéf polské tiskové agentury a současný náměstek ministerstva kultury Krzysztof Czabański. V prosté místnosti v paláci Potockých v centru Varšavy klidným hlasem vysvětluje, že během minulé liberální vlády byla z veřejné debaty vyloučena převážná část Poláků. Žádné z organizací, které stav po nástupu nové vlády kritizují, to prý tenkrát nevadilo.
„Sám reprezentuji politický tábor, který byl po většinu času vyloučen z veřejných médií. Neměli jsme v nich své místo a byli jsme napadáni. Teď chci, aby se tato situace už neopakovala, aby opozice měla v médiích vždy své místo,“ vysvětluje s tím, že nejde o soucit k současné opozici, ale o ohled na vlastní budoucnost.
O novinářích, kteří po nedávné nedobrovolné výměně značné části zaměstnanců státních médií začali psát kriticky vůči PiS, přitom říká, že se diskreditují připojením se na jednu stranu v „největším politickém boji, jaký si dnes dokážeme představit“.
„Hlavní rolí polských veřejných médií je propagace polského státního zájmu,“ vysvětluje s tím, že komunikovat tento zájem skrze státní média je třeba nejen dovnitř Polska, ale také za jeho hranice.
Nynější úkol pro polská média vidí Czabański v oblasti politické historie. V otázce jednotného informování o historii země byl podle něj polský stát příliš pasivní, což způsobilo převahu německých zájmů v polské veřejné debatě.
„Tato pasivita způsobila, že dnes jsou Poláci obviňováni z toho, že prováděli holocaust nebo že měli své vlastní koncentrační tábory,“ vyjmenovává Czabański a doplňuje, že kvůli aktivní mediální politice Německa jsou ze zahraničí Poláci dokonce čím dál častěji obviňováni z toho, že to byli oni, kdo vyprovokoval druhou světovou válku.
Zatímco najít německý zdroj, který viní Polsko z rozpoutání druhé světové války, je objektivně nesnadné, z ruské strany se takové nařčení v posledních letech objevilo skutečně několikrát.
Ovládnutí státních médií provází také zákaz distribuce předních polských novin Gazety Wyborczy či jednoho z předních týdeníku Polityka v budovách soudů a v některých státních úřadech. Mnohé státní instituce také přešly se svou inzercí z těchto médií na média blízká režimu, jako je vládě značně přátelská Gazeta Polska nebo týdeník W Sieci — obě média s pouhým zlomkem tištěného nákladu oproti dříve zmíněným.
„Léta měla monopol na inzerci média jako Gazeta Wyborcza nebo Polityka. Je na místě ptát se předchozí vlády, proč začala dělit média na horší a lepší,“ obrací Czabański kritiku a doplňuje, že všechno důležité dnes stejně dávají vládní instituce na své portály a omezením nákladů na inzerci aspoň ušetří finance.
Silné propojení soukromých i státních médií s předchozí vládou je dnes nicméně kritizováno i některými novináři a odborníky na média. Současné vládě to totiž mimo jiné umožňuje dávat rovnítko mezi aktuální zátah na média a dřívější, mnohem méně systematické ovlivňování médií kabinetem neoliberálů.
Jedním z hlavních skandálů v tomto smyslu bylo nedávné zveřejnění tajné nahrávky z roku 2014. Ta zachytila vysokého úředníka z vlády Donalda Tuska, jak si stěžuje v té době nejbohatšímu muži Polska Janu Kulczykovi, že největší polské bulvární noviny „Fakt“ špatně referují o jeho šéfovi. Kulczyk slíbil, že stížnost předá majiteli, a dva měsíce po nahrané schůzce z novin odešel šéfredaktor, který vedl Fakt předchozích deset let.
Stejným způsobem je využíváno také problematické dosazení dvou z pěti nových soudců do čela Ústavního soudu minulou vládou na konci jejího funkčního období. Dnes je tímto obhajováno, že se nová vláda snaží zbavit také tří jiných soudců, kteří byli jmenováni zcela normálně.
Nový monopol? Ne tak zcela
Nedaleko ministerstva kultury se setkávám s Maciejem Gdulou, sociologem působícím na Varšavské univerzitě a politickým komentátorem pro středo-levicový Dziennik Opinii. Říká mi, že kromě poukazování na nepřátele nemá dnešní vláda konzistentní téma, které by jí zajišťoval politickou relevanci v budoucnosti.
„Předchozí vláda PiS (léta 2005 — 2007) měla aspoň ideu polské IV. republiky a bolševického spiknutí. Teď postrádají jakýkoli příběh. Vítězí na tom, že chtějí rozdat skrze různé programy znevýhodněným lidem peníze, ale nepoužijí ani to, že nejbohatším by se mělo něco sebrat, aby bylo výdaje odkud financovat."
Podle Gduly se nezdá, že by dnes vláda měla reálně kapacity změnit myšlení Poláků. I když může na jednu stranu ztížit život některým médiím, nemá zároveň nástroje na odstřižení většiny lidí od nezávislých informací, jejichž zdrojem je především internet.
„Výměna lidí v televizi mohla mít zásadní vliv v devadesátých letech. A většina lidí, kteří dnes o něčem rozhodují v PiS, jsou svým myšlením ustrnulí právě v nich. Tenkrát opravdu Gazeta Wyborcza určovala, o čem se bude mluvit, a ovládala veřejné mínění. Dnes veřejnou sféru formuje méně televize, méně tisk, ale zato má obrovský vliv internet a osobnost lídra,“ komentuje Gdula s tím, že současná vláda ve skutečnosti nedrží z neformálních zdrojů moci ani jeden.
Kromě držení neformálních zdrojů moci by podle Gduly bylo třeba odstřihnout polskou občanskou společnost od zdrojů ze zahraničí, jako se to stalo do určité míry v Rusku či v Maďarsku. Nic takového se ale prý zatím v zemi nechystá.
„Lidé z PiSu si už uvědomili, že i když mají svoje figury na mnoha důležitých místech, tak zdaleka nejsou jedinými vládci země,“ vysvětluje. Jeho slova podtrhává nedávná prosba ministra financí Andrzeje Szalamacha směrem k předsedovi ústavního soudu Andrzeji Rzeplińskému, aby se zdržel veškeré kritiky poměrů v zemi před tím, než ratingová agentura Moody’s ohodnotí situaci ve státě pro investory na další rok.
Cíle protestujících
I když snaha o kontrolu všech důležitých institucí je v Polsku zdánlivě v plném proudu a ze tří pilířů státní moci drží skoro všechny v rukou prakticky jediný muž — předseda PiS Jaroslaw Kaczyński — mnozí z řad pro-demokraticky smýšlejících lidí si podle Mateusze Kijowského stále neuvědomují, nakolik autoritativní současná vláda je. Její kroky se jich totiž prostě nedotýkají.
„Máme sice nově přímé politické řízení prokuratury, dokud ale proti člověku nezačne být vedeno stíhání na politických motivech, málokdo si toho všimne,“ vysvětluje Kijowski.
I když se podaří zastavit vládu PiS v jejich pokusech ujařmit demokracii, stále podle něj není ani zdaleka vyhráno. V dnešním Polsku totiž pořádně neexistuje politická alternativa. Kdyby se konaly volby znovu, dopadly by prý stejně jako na podzim.
„KOD se nechce vracet ke statu quo ante. Chceme revitalizovat politiku a stvořit nový systém a nové vztahy, nově definovat občana naší země,“ popisuje plány KODu. Mezi ty patří na jedné straně posilování stávajících stran tím, že budou povzbuzovat občany, aby do nich vstupovali a účastnili se tvorby politických programů. Na druhé straně by pak měl KOD plnit roli kontrolora a think-tanku zajišťujícího politického vzdělávání.
Na demonstracích KODu jsou většinou k vidění především vlajky nové neoliberální strany Nowoczesna Ryszarda Petru, žáka Leszka Balczerowicze, který byl autorem polské šokové terapie z devadesátých let. KOD je proto často kritizován, že chce pouze dostat zpět k moci liberální strany, proti kterým se voliči v posledních volbách vymezili podporou Práva a spravedlnosti. Kijowski se však brání tím, že jádro KODu tvoří podle průzkumů levicoví voliči a zváni k účasti jsou všichni občané napříč spektrem, kteří chtějí bojovat proti rozkladu demokracie v zemi.
„Nowoczesna a Občanská platforma jsou největší strany v opozici, a mají proto na demonstracích největší množství lidí a nejvíc peněz na tisk svých vlajek a transparentů,“ rozhazuje rukama Kijowski s tím, že KOD oslovuje i některé sympatizanty Práva a spravedlnosti, libertariánsky-konzervativní strany KORWiN, nebo pravicově-populistického hnutí Kukiz.
„Nejsme politická strana a nemáme politické aspirace. Netvoříme platformu pro boj, ale pro spolupráci. Našim cílem je být pluralitní hnutí. KOD je dobrá značka, dokud jde o nezávislé občanské hnutí. Dnes jsme silnější, než všechny opoziční strany a můžeme si vybírat, s kým budeme spolupracovat,“ vysvětluje Kijowski s tím, že hlavním cílem dnešního Polska je najít nový politický program pro budoucnost.
Od doby, co se během posledních deseti let podařilo zásadně stáhnout rozdíl v životní úrovni mezi západní Evropou a Polskem, totiž prý bolestivě chybí politické nápady, kam by měla země dál kráčet.
Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky’ ÚMV.
